Pražská skupina Klec prezentuje na svém albovém debutu "15 písní o lásce" u nás dozajista ještě neslyšené pojetí tradiční židovské hudby klezmer. Na hony vzdálena akademickému přístupu folkloristických puristů roubuje na klasické klezmerové skladby rockové postupy a rozbíjí tak klišé a předsudky, na jaké jsme u podobné hudby zvyklí.
Pražská
Klec není rozhodně první vlaštovkou židovského hudebního stylu klezmer u nás, to však neznamená, že nestojí za pozornost, právě naopak. Úvodem by asi stálo za to říci, co to vlastně ten klezmer je. Nehodlám se zde však pouštět do dalekosáhlých muzikologických analýz, ty přenechám povolanějším. Ti z vás, kteří s tímto stylem ještě neměli tu čest , třeba prostřednictvím několikerých koncertů zámořských
The Klezmatics v Praze, by však měli vědět, že je to hudba především nadmíru veselá, skočná a kosmopolitní. Bez problému v sobě mísí vlivy z východu, západu i jihu Evropy.
Dosavadní české pokusy o klezmer vycházely většinou z zšeřelých koutů pražské židovské komunity. Výsledky však zhusta zaváněly akademičností, danou zřejmě jak duchovní zainteresovaností interpretů, tak jejich snahou neodchylovat se od tradičních kánonů.
Klec na to jde odjinud. Spíše než dotek s absolutnem a tisíciletým odkazem předků hledá v klezmeru jeho tanečnost, veselí a odvaz. Však se také s Klecí spíše než na dýcháncích v Židovském muzeu setkáte v rozličných pražských putykách a knajpách. V takovém prostředí není samozřejmě pro akademičnost místo a na nějaké ty noty spadlé pod stůl se také nekouká.
Ačkoli
Klec neinterpretuje klezmer ve folkovém duchu jako většina jejích českých souputníků, nejedná se zároveň ani o epigony již zmíněných
The Klezmatics. Razance s jakou bubnuje Jana Modráčková (jinak členka skupiny
Traband) ve spojení s místy až metalovými riffy kytarového hrdiny Antonína Hluštíka (jinak člen Neočekávaného Dýchánku) získává hudba Klece rockovou razantnost, aniž by však zároveň ztrácela skočnost hospodského šramlu. Býval jsem přítelem hudebních škatulek a v souvislosti s Klecí se mi jedna vybavuje - klezmer core, tedy newyorská fůze klasických klezmerových postupů, zabalená do hřmotných rockových aranžmá.
"Patnáct písní o lásce", jak zní podtitul albového debutu, do jisté míry nasazení a živelnost živých vystoupení potvrzuje, na druhou stranu se na některých místech přeci jen vkrádá studiový chlad. Byla-li již řeč o aranžích, znovu se osvědčuje, že v jednoduchosti je síla. Tam, kde
Klec prostě spustí svoji představu řízného klezmeru ("Bláznivý krejčí", "Elimele", "Di Mame", "Brandvajn", "Sedí Dove"), není co řešit a za chvíli je vám do zpěvu i do tance s kapelou. Jsou však sofistikovanější stylové úkroky ("Šmastafara", "Zlodějská", "Nudle", "Odešla láska"), ve kterých se přímočarost a jasný názor trošku vytrácejí. Na druhou stranu je snaha o žánrovou pestrost alba rozhodně sympatická a kapela osvědčuje ve většině písní schopnost skloubit celou řadu nástrojů (mimo klasické rockové sestavy ještě křídlovku, příčnou flétnu a klavír) do sevřeného a srozumitelného tvaru.
Svým albovým debutem se však Kleci především podařilo rozrazit vrata hudebního ghetta, v kterém se, alespoň v našich podmínkách, klezmer a příbuzné styly doposud krčily. Doufám, že vzniklý průvan provětrá mnohé zatuchlé kouty české hudební scény.
Album:
Klec -
Klec (15 písní o lásce)
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 44:10
Skladby: Elimele, Brandvajn, Šmastafara, Oj, Zlodějská, Di Mame, Buhušer, Moje milá, Odešla láska, Levicová, Nudle, Sedí Dove, Boty, Jožka, Bláznivý krejčí