Pořád se snažíš skrývat svou skutečnou identitu?

Zatím většinou ano. Ještě tu věc s maskou nechci uzavírat. Možná to přijde s novou deskou. Možná ne. Těžko říct. Na začátku byla anonymita nutnost a přirozená součást projektu, teď už se to trochu změnilo. Ale svoji identitu zatím neplánuju nějak okázale odkrejvat. Polovina lidí, co přijde na koncert, stejně ví, co jsem zač. Není problém si zjistit, co jsem zač. Je na každým, jestli mu to za to stojí, nebo se radši zapojí do hry na maskovanýho písničkáře.

S jakými ambicemi Kittchen vznikal? Šlo o experiment, nebo jsi měl nějaký jasný cíl?

Ze začátku to byl hlavně experiment. Touha něco dělat, měl jsem přetlak, strašnou chuť něco podniknout. Potřeboval jsem se věnovat něčemu, co by mě zabavilo, co by mi udělalo radost a naplnilo mě. Testoval jsem možnosti počítače a nahrávání, učil jsem se s programem "Garage Band" a postupně jsem zjišťoval, co všechno se s ním dá dělat. A poměrně brzy z těch testovacích nahrávek začaly vznikat písničky. Do toho jsem byl nemocný, doma, měl jsem čas, koukal jsem na filmy... a tam mě třeba zaujal kousek nějakého hudebního motivu. Tak jsem si vzal kytaru, přehrával si to, nahrál a zasmyčkoval. A pak jsem na tenhle kousek zkoušel nějak navázat.

Byla to taková skládanka, což je strašně zábavnej způsob tvorby. Když mě zrovna nic nenapadalo, hrál jsem na druhým počítači "Fallout" a běhal krajinou kolem Las Vegas po atomový válce. Chřipka tak na deset dní. Dobře mi nebylo, ale báječně jsem si to užil. Bylo strašně uspokojující, jak ze zvuků a loopů pomalu vznikala písnička, jak se mi po kouskách skládal text. Nikdo o mně nevěděl, žádnej tlak, žádný termíny, žádný připomínky. Jenom zázvorovej čaj, kuchyň a já. To s kapelou nezažiješ.

Potom vznikla postava Kittchena?

V podstatě jo. Souviselo to s tím, že jsem hrál tu hru, která se odehrává po atomový válce. Taky jsem v tý době viděl film "Cesta" podle Cormaca McCarthyho, který se taky odehrává po katastrofě. Navíc jsem měl k atomovejm bombám vždycky zvláštní vztah. A tak nějak najednou se v těch novejch textech začala objevovat postava černýho kuchaře. Líbila se mi představa toho týpka, kterej musí pro komunitu, ve který žije, zastávat funkci kuchaře, řezníka a porážeče a zároveň má sám vlastní potřeby, vlastní touhy a citlivý nitro. To mu v tý práci pochopitelně spíš překáží. Tak jsem z tý postavy udělal vypravěče.

Když jsem měl asi sedm písniček, začal jsem si říkat, že bych to mohl dotáhnout na celou desku. V tý době jsem začal psát i ty deníkový záznamy kuchaře, co žije v současný době v Doksech. A kuchaře z neradostný budoucnosti. Dvě postavy, který se navzájem ovlivňujou. Dost mě to bavilo. A když jsem měl všechno dodělaný, poslal jsem to Tomáši Neuwerthovi, kterýho jsem poprosil, aby to smíchal. Byl to první člověk, který s Kittchenem přišel do kontaktu a strašně mi pochopitelně záleželo na tom, jak se k tomu postaví. Naštěstí se mu to hodně líbilo.

Co bylo dál?

Tomáš nakonec "Menu" zmasteroval. Nahrávku jsem měl hotovou někdy na konci března, pak jsem čekal do konce dubna, než bude mít čas se tomu věnovat. Zatím jsem pokračoval v psaní blogů. Taky jsem poprosil Toy Box, jestli by mi udělala nějaký obrázky, takže ve chvíli, kdy jsem to na prvního máje vystavil, byl Kittchen kompletní včetně klipu k první písničce. A pak jsem čekal, co se stane. Jestli si toho na Bandzone někdo všimne, nebo ne. Pustil jsem "Menu" poprvé nejbližším. A poslal jsem mp3 Davidovi Štěrbáčkovi do Rádia 1. Pak mi kamarád Gurroa udělal vlastní stránky a na začátku léta jsem rozeslal první tiskovku.

Vraťme se k tvým postapokalyptickým vizím a jaderným katastrofám. To je téma, který tě celý život přitahovalo? Nebo to nastartovala hra a filmy, na který ses zrovna v té době díval?

Mě to baví celej život. Začalo mě to zajímat v době, kdy jsme chodili na branný cvičení. Běhali jsme po lese se sáčkama na rukách, měřili nám hlavy na plynový masky a říkali nám, co se má dělat během atomovýho výbuchu - lehnout si, nohy k epicentru a přikrejt hlavu. Mně bylo tenkrát asi osm let a samozřejmě jsme z toho měli všichni strach, protože jsme byli přesvědčení, že na nás Ronald Reagan hodí ty svý atomový bomby. Nebo jsem to tak možná prožíval jenom já, ale přišlo mi, že to většinu kluků prostě hodně zajímalo. Atomová bomba je symbol něčeho definitivního a zásadního. Není nic většího než atomovka. Atomovka je nejvíc. A od tý doby mi to zůstalo. Jednou, o mnoho let později, jsem koukal u kamaráda na film "Čistá duše" a tam je záběr atomový exploze natočený při pokusných výbuších. To mě strašně zaujalo. Do té doby jsem si takovou věc nedovedl představit. A tady byla vidět tlaková vlna, věcně a detailně natočený, jak se vypařuje omítka. To je podívaná za hranicí normality. To je strašnej úlet. Takže jsem pak Ctirada nutil, ať to vrací na tenhle záběr, a nechal jsem si ho pouštět pořád dokola. Později jsem dostal od jiného kamaráda DVD s vypálenejma krátkejma filmama o atomovejch výbuších, takže jsem to měl všechno pěkně pohromadě.

Z toho vznikal videoklip "Lednic je nejvíc"?

Ten je teda hlavně z YouTube. Kittchen je důsledek týhle mý dlouhodobý fascinace bombama. Je bohužel možný, že za našich životů dojde k jadernýmu útoku a někdo to pravděpodobně natočí na mobil, a pak to poběží ve všech zprávách. My na to budeme koukat, jako jsme koukali na záběry z 11. září. A budem si to pouštět furt dokola. Nakonec z toho někdo udělá klip. Nejspíš já.

V televizní performanci "Mediální realita" měla umělecká skupina Ztohoven taky jaderný výbuch. Ty jsi, spolu s dalšími muzikanty, poslal do vězení pro Romana Týce svoji písničku. Která to byla?

Poslal jsem mu "Medvědí steak", protože to je - dejme tomu - pozitivní skladba. Je v ní hodně černýho humoru. Je taková svižná. Zároveň jsem v ní použil samply, který jsem si nahrál z YouTube a popravdě nevím, jak se k tomu zákon staví. Možná bych měl jít taky do vězení.

Jsi sběratel zvuků. Jak tento koníček provozuješ?

Zvuky mě bavěj už dlouho, ale vždycky byl problém je nějak dobře zachytit. Vybavuju si třeba, že jsem jednou šel na podzim v Český lípě po vysokým náspu, kterej rozděluje dvě sportovní hřiště. Po obou stranách je hodně volnýho prostoru. Podzimní vzduch nese zvuky úplně speciálně, strašně hezky, trochu je změkčí. Shodou okolností jsem měl u sebe diktafon a začal jsem ty zvuky nahrávat. A pak jsem si to asi po měsíci pouštěl a úplně se mi vrátila nálada toho odpoledne. Nebo jindy jsem byl v Praze ve Stromovce. Měl jsem volno a nemusel jsem nic dělat a měl jsem půjčený nějaký minidisk nebo co. Dal jsem si na uši sluchátka a pustil jsem nahrávání. Bylo to v sobotu, asi v devět ráno. A bylo strašně zajímavý se nechat jenom tak vést zvukama. Třeba dunění kolejí slyšíš, když nemluvíš a nehejbeš se, dlouho před tím, než se ten vlak objeví. Pak se odněkud zprava blíží klapání bot běžce, který se pak přemístí do levýho ucha, a pak se zase vzdaluje. Pak jsem v dálce zaslechl blížící se kopyta, ale ta ušmudlaná kárka tažená koněm se objevila až asi za čtvrt hodiny. Paráda.

Čím zvuky nahráváš dneska?

Pořizování a uchovávání nahrávek byl vždycky problém, kterej se mi podařilo vyřešit až s iBookem. A pak jsem si našetřil na iPhone, kterej mi na nahrávání zvuků přijde ideální. Navíc se na něj daj točit i videa, dá se na něj hrát, fakt na něj nedám dopustit. Hodně jsem si natáčení zvuků užil na podzim v Berlíně, nahrál jsem si super hluk nespokojenýho davu na demonstraci, nahrál jsem si zvuky S-bahnu i větrák v koupelně, co zněl jak mužskej sbor zdálky. Svět kolem pořád nějak hraje, a i když není zrovna puštěný rádio, pořád něco vytváří tóny a rytmy. A když je poskládáš za sebe, může vzniknout hudba. Což mi přijde dobrý. Jakmile si začneš zvuků všímat, seš chycenej.

Je nějakej fantastickej zvuk, ze kterého máš velkou radost?

Třeba právě ty kousky z Berlína. Udělal jsem z nich písničku. Kromě S-bahnu je v ní třeba jeden pouliční bubeník, kterýho jsem vlastně ani neviděl, jenom ho slyšel a nahrál. Mám vážně spoustu krásných zvuků. A to jsem teprve na začátku.

A další deska?

Pomalu se to asi začíná zase skládat. S Tomášem jsme zkoušeli na živý hraní a zároveň jsme začali dělat na nových věcech. Máme nahrané nějaké první verze, uvidíme, jak nám to půjde dál. Až těch písniček budeme mít nahraných třináct, bude hotová deska. A pak se uvidí.

Chceš si zachovat i stejný zvukový standard?

Ne. S Tomášem jsme se shodli, že bychom nechtěli model "Menu" opakovat. První deska vznikla přirozeně v danou chvíli s dostupnejma nástrojema a dostupnou technikou nahrávání. Teď je situace jiná. Jednak hrajeme dva, jednak u Tomáše v Kopřivnici máme možnost nahrávat s veškerým dostupným luxusem. Zvuky lovím pořád a pořád na nich ty písničky jsou hodně stavěný, ale myslím, že nová deska bude znít jinak. Sám jsem zvědavej, jak.

Kromě toho, že děláš své věci, jsi taky pomáhal nahrávat písničku skupině 27. Máš nějaké další podobné plány, nebo šlo o jednu náhodnou spolupráci?

Ondrovi s Veru se líbil zvuk mý desky. A tak jsme se domluvili, že na zkoušku nahrajeme jednu písničku. Nikdy jsem ještě nikomu písničku nenahrával, ale dost mě to bavilo. Byl to strašně hezky strávenej zimní den. Kromě toho bych si hrozně rád zkusil nějaký remixy.

Odehrál jsi několik koncertů, na webu máš rozpis dalších. Uvažuješ o nějakém pražském vystoupení?

Hodně rád bych udělal oficiální křest alba "Menu". Koncert na nějakým zajímavým místě by byl fajn. Třeba v NoDu, nad Roxy. To má skvělou atmosféru. Viděl jsem tam třeba ille, když křtili EP a to bylo fakt moc hezký... Chtěl bych připravit projekce, scénu, světla, aby to bylo fakt pěkný. Ale zatím jsem v tom nepodnikl žádný kroky. Měl bych hejbnout kostrou.

Na koncertech i na všech fotkách používáš masky. Máš bílou a černou. Jak k nim přistupuješ?

Na začátku jsem hodně používal tu bílou, protože se ke kuchařovi hodí. Ale byla dost tlustá, tak jsem si nechal ušít jinou, tenkou, shodou okolností černou. Navíc mi ten hotovej bílej kostým nakonec připomínal Ku Klux Klan. A to je asociace, která je mi fakt hodně nepříjemná. Byl bych nerad, aby byl Kittchen jakkoli spojovanej s náckama nebo s rasismem. Tahle konotace je pro mě úplně nepřípustná. Takže jsem začal využívat využívat tu černou, která je navíc tenčí a na koncertech už jsem si na ni zvykl. Navíc si myslím, že to i líp vypadá, černá se hodí ke všemu, nemusím řešit kabelky ani žádný doplňky.

Jak se ti v masce hraje?

Když vystupuješ v masce, musíš být co nejkompaktnější. Každý očekává, že fakt něco předvedeš, když ses takhle vyšvih'. Takže to chce i dost sebevědomí na pódiu, což je taky zajímavá věc, kterou se učím. Ale hraje se mi v ní překvapivě dobře. Navíc je to jedinečná šance zjistit, jak se reálně cejtí komiksovej superhrdina. Většina lidí si myslí, že si stačí vzít slipy přes tepláky a máte hotovo. Což je omyl. Zásadní problém byl na začátku třeba ten, že se mi v masce mlžej brejle. Jak to řešil Batman? Nosil kontaktní čočky? Alberte, podejte mi prosím roztok a zapněte infra, někam mi vypadla čočka a nemůžu ji najít? Pánové, mohli byste na mě přestat střílet, jen si srovnám čočku a můžeme pokračovat... Takovou věc z komiksu nevyčtete. Mimochodem, ty brejle mi pomohlo vyřešit, když jsem zjistil, že mám stejně většinu koncertu zavřený oči.

A já bych si myslel, že za masku se můžeš snadno schovat a sebevědomí už není potřeba tolik, jako bez ní.

My jsme teď hráli na Vinyle po kapele WWW. Strašně se jim dařilo. Sifon s Milesou ty lidi úplně rozstříleli, krásnej koncert. A po nich nastoupil nějakej týpek, sice v masce, ale s mizerným zvukem a nic extra nepředved'. Pár vytrvalců si to dalo s náma, ale většina pomalu proudila z klubu. To chtělo hodně zatnout zuby. A že mám masku, mi nijak nepomáhalo. Ale dohráli jsme to, jak nejlíp jsme uměli. To taky patří k tý hře, že jo. Je zajímavý, co taková maska dělá s lidma. Někomu to vyhovuje, někoho to baví, někdo uhejbá pohledem, někomu to přijde jako blbost a rozčiluje ho to.

Třeba The Residents by mohli vyprávět.

To je pravda. Zrovna na The Residents mi přijde skvělý, že už to vůbec nemusej bejt ty lidi, který s kapelou začínali. Masky, komiksy a atomový bomby. To mě vždycky zajímalo. Takže teď to mám.