Nebudeme se bavit o tom, jak úspěšný byl loňský rok pro Bonuse. Bavme se o tom, co rok 2011 přinesl tvůrci Bonuse.

Do jistý míry zklidnění, což zrcadlí "Náměstí míru". Po vydání předchozího "Konce civilizace" jsem překročil prostředí, ve kterým jsem fungoval, a získal jsem od něho odstup. Spousta věcí, o kterejch jsem si to myslel, nejsou tak důležitý, jak se mi zdálo. Uvědomil jsem si, že něco nechci řešit, tak jsem se od toho odstřih, odříz. Zní to banálně, ale cítím to jako podstatný moment. "Náměstí míru" je...

...dospělý.

(smích)

Dospělejší?

No tak nevím, je mi už dvaatřicet... už bych moh bejt sakra dospělej. Spíš je takový vyklidněnější.

Vyklidněnější neznamená nutně stravitelnější, přesto, ba možná právě proto, tě album "Náměstí míru" katapultovalo k vítězství v ceně hudebních kritiků Apollo. Jak jsi prožíval samotné vyhlašování? Stoupala v jeho průběhu nervozita?

Docela stoupala, ale to jen proto, že Lukáš Kytnar, kterej hrál na kontrabas, měl stihnout odehrát ještě tentýž večer koncert v Jazzdocku, potřeboval tak včas vypadnout. Takže čas před koncertem jsem strávil sledováním hodinek a část po koncertě zase ovládly nervy, jestli to stihnul, jestli nebude mít kvůli mně průser. Že bych moh tu cenu dostat, jsem si nemyslel, takže z toho jsem nervózní nebyl - o to víc jsem byl ovšem ve výsledku zaskočenej.

Co ti ta nově nabytá zkušenost dala, dává, dodá?

To zatím nedokážu říct... Jenom jsme si po zvukovce říkali, jak je výborný, že tu sice máš na jedný straně nominaci na nejlepší desku za rok 2011 a všechno klape, ale na straně druhý, že s tebou zvukař jedná jak s malým harantem, když si po něm náhodou dovolíš něco chtít. V tu chvíli je jedno, jestli jsi ve Znojmě nebo na Nový scéně, u zvukaře nemáš kredit. Svět je v rovnováze, vrací tě to na zem. Vždycky si vzpomenu na Charmse: 'Jsem Puškin, největší ruský básník.' - A u mě jsi hovno.

Kdo měl z ceny největší radost?

Cena za největší radost nebyla vyhlášená, bylo to nerozhodně a navíc se sešlo příliš mnoho kandidátů. Ale já ji měl taky, to je jasný.

Co pro tebe vlastně podobné ocenění jako Apollo znamená? Dá se v hudbě opravdu soutěžit, nebo je to spíše symbolika, rozuměj šance oslovit tu část publika, která by k tobě za běžných okolností měla zavřené dveře?

Určitě je to hlavně tohle. Tu desku si za jeden den stáhlo skoro tisíc lidí. Většinu z nich zajímat třeba nebude, ale věřím, že bude i dost těch, který osloví a který by se k ní jinak nedostali. To, co dělám, je z mnoha důvodů menšinová záležitost. Závody v hudbě jsou každopádně nesmysl, upozorňovat na zajímavý věci na okraji ale má logiku, v případě cen hudební kritiky to platí dvojnásob.

No a co na to všechno řekne underground - podzemí, ve kterém se pohybuješ?

Všichni se snažíme dělat věci, který maj přesah a vytváříme kulturu, která reprezentuje alternativní hodnoty - nejde jen o estetiku, ale hlavně o myšlenky a postoje. Myslím, že si většina lidí z undergroundu uvědomuje, že když se uzavřeme v nějakým ghettu, skončíme u přesvědčování přesvědčenejch, a to nikam nevede. Přitom scéna má potenciál, je živější, kreativnější a originální, jsou tam skvělý věci, o kterejch se neví. Zároveň se tahle kultura zabejvá vážnejma věcma - nejen politikou, aktivismem, ale i na osobní úrovni jsou ty reflexe a sebereflexe kritický... je přirozený dostávat ta témata mimo ghetto - prostě třeba skladba, která kritizuje rasismus má větší smysl, když konfrontuje - byť latentní - xenofoby.

To, že jsem dostal tuhle cenu, není moje volba - nikam jsem se nepřihlásil, netlačil, o nic jsem si neříkal. Je to možná šťastná náhoda, souhra okolností, trochy talentu a hodně práce. Ale to, co dělám, to neovlivní, nečeká mě žádnej úspěch, natož komerční - jediný, co se může stát, že ta deska doputuje dál, osloví nový lidi, který si pak pravděpodobně najdou cestu i k těm dalším zajímavejm věcem, o kterejch jsem mluvil.

Nevím, proč by s tím měl mít někdo problém. Naopak, někoho to může i povzbudit - ráčkuju, nejsem ani zpěvák ani dobrej instrumentalista, věci si nahrávám na koleně, ale dělám si, co chci, a navzdory předpokladům to funguje.

Od konce k začátku. Vnímám debutovou desku "Konec civilizace" jako tvou nejzdařilejší, minimálně co se úspěchu napříč subkulturami týče.

Určitě.

Jak se na ni díváš dnešním zrakem?

Mě samotnýho ta deska dodnes fascinuje. Vůbec tím nemyslím, co se kvality týče, spíš jak je sevřená a propojená. Mnoha lidem to zůstane utajený, neodkrytý, ale já, když si připomenu tu situaci a uvědomím si všechny ty roviny, co jsme udělali s Pe.Klem, tak mi to přijde jako velkej kus odvedený práce. Je to z toho cítit. Toho si cením. Samozřejmě je to hodně explicitní. Lidi se v tom hledaj a nacházej.

Předpokládám, že se ve tvých textech jedná o autobiografické příběhy.

Jasně, ale je to posunutý. Na "Konci civlizace" je Bonus postava, která je tak trochu šílená. I ten grafomanskej text uvnitř desky má působit jako zápisky někoho, kdo je posedlej. Celý je to strašně neurotický.

Odraz tebe v danou chvíli?

Já nevím. Vážně nevím, zda se v tom obraze vidím. Do velký míry jsem ve stresu, ale... každopádně, když jsem mástr té desky přinesl domů pustit Veronice, tak mi řekla: 'Ty musíš bejt strašně nešťastnej.' Já se smál a říkám, ne, to je jen forma, nic víc za tím nehledej.

Není to plně autobiografický, je to práce s formou. Práce s pozicí, jakou měli v minulosti šaškové. Ti taky mohli říkat, co si myslí, na stranu druhou, všichni si pořád uvědomovali, že jsou blázni. Šašek přece musí být šílený blázen. Všichni vědí, že všechno, co šašek říká, může být vyšinutí, pominutí mysli. Pracuju s tím dál. Když posouvám rovinu svých věcí do psychedelických neuróz, můžu si dovolit říc víc... balancuješ na hraně toho, že to myslíš vážně a že je to jen pomatení. Není to alibi. Je to něco, co je efektivní. Nemoralizuješ, nikoho nenabádáš, jenom stojíš v pozici, kdy říkáš, co máš na srdci, už tím se vymykáš. Nikdo přece neříká všechno, co má na srdci.

Často vytýkáš virtualitu dnešní doby. Má nad námi ten prostor, internet, nadvládu?

Určitě. Jedna z věcí, který jsem vloni udělal, že jsem se od toho začal odstřihávat.

Jak?

Úplně všechno jsem samozřejmě nezrušil. Měl jsem zablokovanej Facebook, kterej jsem ale kvůli nový desce odblokoval. Je to hrozně těžký. Internet způsobil největší kulturní a sociální revoluci posledních let. Teď nastala sdílící revoluce, kdy sdílíš všechno, co světu chceš sdělit. Často i to, co nechceš. Korporace přišly o know-how. Ty vědomosti, který dneska máme my, prakticky zničily masovou kulturu.

Jak?

Když se rozhodneš, že dneska vydáš desku, natočíš film, uděláš cokoliv, je všechno strašně jednoduchý.

Vyprodukovat?

Nejen to. Internet nám dal svobodu na učení se. Na zdokonalování dovedností. Na síti najdeš návody na všechno. Najdeš software, kterej ti poslouží jako nástroj. Je to efekt, kterej narušil hegemonii toho pravýho šoubyznysu. Dneska maj lidi možnosti kulturu změnit, něco tvořit a vytvořit.

A negativní faktory?

Jsme na tom závislý. Žijeme virtuální život, kterej je lepší, krásnější, jasnější. Jednodušší. Na Facebooku ze sebe nedáváš to temno. Schováváš ho v sobě, je to hra na efekt. Je to souboj o to, kdo bude mít větší publikum, kdo sklidí silnější aplaus. Navíc, znáš ten faktor, kdy krásný lidi přitahujou jenom krásný lidi. A šťastný lidi zas ty šťastný. Na Facebooku jsou všichni krásní a šťastní. Jsou lepší, dokonalí. Největší nebezpečí ale netkví v tý přetvářce, jako spíš, že si to lidi neuvědomujou a vydávaj se i v reálnejch životech za ty lepší, dokonalejší a krásnější. Ale je to těžký, žádnej návod na sundání těch nasazenejch růžovejch brýlí na internetu není. (smích)

Manuál, jak být off-line.

Facebook je mocnej kanál, co dostává informace k lidem. A asi ještě nějakou dobu dostávat bude, což jsem na začátku vůbec nepředpokládal.

Tvůj profil patří mezi aktivní uživatele, kteří informace distribuují, nepředpokládám tedy, že patříš i mezi ty pasivní, kteří informace o druhých výrazněji sondují a sledují.

Temný síly maj, nevím kolik přátel, kdybys sledoval, jak tam pořád něco nabíhá a problikává, kdybys hltal každou sdílenou věc, tak by tě to výrazně unavovalo. Zaměstnávalo by tě čekání na něco výraznýho, podstatnýho. A to by pořád nepřicházelo. Byl bys ztracenej. Zahlcenej. Zahlcenej a vyprázdněnej.

Co vlastně přijde po sociálních sítích?

Přijde kolaps. (smích) Nevím, co přijde. Měl by ale přijít kolaps. Návrat do off-line pozice. Nebo do smysluplnejch on-line komunit. Co si ale hlavně myslím, že přijde, fašismus.

Fašismus? Diktatura koho, čeho?

Nějaká diktatura. Je to neudržitelnej stav při množství aktuálních rizik.

Mohl bys ta proroctví nějak rozvést?

Proroctví? (smích) Jako že přijde fašismus?

Ano.

Konzumní kapitalismus je dokonalost sama. Dokonalá past, dokonalá platforma, lidi jsou otroci zboží, protože to chtěj. Současnej systém je postavenej jako zlatá klec, nejde to ale udržet do nekonečna, pomalu už není z čeho brát. Takže je třeba utahovat opasky svobody. Je třeba se bát. Jsme čím dál víc kontrolováni, sledováni, pozorováni, ovládáni.

Orwell.

Jo. Šikana lidí. Evidentní tendence omezovat a manipulovat osobní svobodu a postoje. Na všech rovinách. Jeden příklad za všechny - nevím, kdo si toho všiml, kdo to zaregistroval jako první, ale při těch nepokojích ve Šluknovským výběžku křičeli nezaměstnaní lidi hesla typu 'cikáni do práce'

Spíše sociální než etnické nepokoje, že?

Určitě. Bylo to celý obrácený. Lidi byli zmanipulovaní. Mají problém, nemají práci, nemají peníze. Přece ale nemůžou myslet vážně, že za to, že jsou bez trvalýho zdroje obživy, můžou nezaměstnaní, sociálně vyloučení lidi. Ten hněv by měl bejt obrácenej úplně jiným směrem.

Cikáni byli předhozeni jako obětní beránek. Jak je to v Česku s radikalizací?

Jak to myslíš?

S radikalizací mezi lidmi. Neonacismus...

... já si myslím, že není tak úplně problém neonacismus. To je prakticky spíš věc marginálního charakteru. Problém je latentní přístup těch v uvozovkách slušnejch lidí. Neonacistů je pár stovek. Navíc si nemyslím, že Dělnická strana by v důsledku, po úspěchu ve volbách, udělala výrazně větší zlo než třeba ODS. Problém je fašizace obyčejnejch lidí.

Každej má určitě ve svým okolí někoho, tátu, strejdu, dědu, kdo má nějaký rasistický, xenofobní postoje. Jak reaguješ? U svých bližních to stejně často toleruješ... V demonstracích už dneska nejsou v převaze ti, který neonacismus zaměstnává na čtyřiadvacet hodin. Nácků neubylo, přibylo ale těch normálních lidí, často známých z našeho okolí. Dnes jsou v ulicích řádní občané a občanky, nebo jak lze tu většinu populace nazvat.

Asi je zbytečné, ptát se, zda chodíš k volbám.

Klasický anarchistický heslo to trefně glosuje: 'Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.' Volby neznamenají možnost volby. Je to hra, odehraná podle předem danýho scénáře, kdy politici nejsou schopný prosazovat svoji vůli a jsou jen součástí systému nátlaků a korupce. Když má někdo velkou stavební firmu, potřebuje stavět. No a tak jde někoho podmáznout. Získat zakázku nebo stavební povolení, to je v nákladech ta nejmenší položka. Ale to se dostávám někam dál... Můžeš bejt sebevíc rovnej a přesvědčenej člověk, ale stejně tomu v určitej moment neodoláš a úplatek přijmeš, jsi přece pořád jenom člověk. Aspoň tak si představuju tlak situace, fakt nevím, ale máme to před očima každej den.

Zpět k hudbě. Nebo alespoň zdánlivě. Jaké byly reakce na projekt Komunisti? V době vydání desky jsme si psali a pamatuji si tvé vyprávění, jak lidé nelibě nesou vůbec vyslovovat to slovo, komunisti.

O tý nahrávce se příliš nepsalo právě kvůli tomu, že se někteří cítili pobouřeni názvem. Bylo to evidentní. Na stranu druhou, jiní lidi, kterých se to přímo týkalo, třeba Ctib z Telefonu, kterej je o generaci starší a přímo zažil normalizaci, se tomu pojmenování dlouho smál. Komunisti pobavili i Čestmíra Huňáta, předsedu Unijazzu, kterej seděl za takzvanejch komunistů, za stalinistů, jak my teď v kapele říkáme (smích). Některejm lidem přijde ta myšlenka Komunistů vtipná, ale asi je k tomu potřeba nějakej nadhled. Zazněly i hlasy, že je ten název skvělej, ale že převažuje strach, že to myslíme vážně. Což tak nějak rozdělilo...

(ticho)

Jako že se z tebe stal levicový Daniel Landa?

To zase ne. Já si jenom myslím, že některejma postojema jsme komunisti. Nebo spíš komunitaristi... máme k tomu blízko. Ale ty myšlenky jsou utopický, nemůžou fungovat, nikdy nefungovaly, protože lidi nechtěj. A co se Landy týče, to zas není takovej nácek, spíš šikovnej obchodník s xenofobií. Slouží celý tý manipulaci, o který jsme se bavili.

Jak reagovaly samotné kapely, které jste s Komunisty přezpívali?

Nemám od všech feedback, takže nedokážu odpovědět za všechny. Co vím, tak se jim to líbilo. My jsme se na zpětnou vazbu neptali. Vždyť jsme se neptali, ani jestli si ty písničky můžeme vůbec půjčit.

Přezpívali jste je tedy bez vědomí jejich autorů?

Komunikoval jsem jenom se Svobodným slovem, protože nebylo na původní nahrávce rozumět celýmu textu. Ale samozřejmě jsme se pak sešli a viděli se s některýma lidma, který se kolem toho celého pohybovali a pohybujou. Všichni měli radost, že Komunisti vznikli, že existujou, že jsme desku udělali. Všichni rozuměli myšlence, kterou tím vším chceme sdělit.

Aktuální počin "Náměstí míru" je osobitý, barevný, osobitě barevný, ovšem zcela odlišný od pořádků, které se tak nějak automaticky předpokládaly po temném debutu.

Nová deska je hlavně spontánní. Nevznikala koncepčně. Nevznikala ani primárně jako deska. Byly to roztříštěné písně, které jsem točil, když jsem měl chuť točit. Nechtěl jsem vydávat další album. Přišlo to samo, když se nashromáždil určitej počet písniček.

Zvláštní, celé by to mělo působit mnohem volněji než u "Konce civilizace", přesto tomu tak úplně není. Minimálně tedy při živých vystoupeních. Zatímco u předchozí desky byly koncerty takřka založené na improvizaci, tentokráte máš kolem sebe Martin Tvrdý Trio. Model sevřený, předem připravený.

(smích) Martin Tvrdý Trio, ten název je legrace. Říkáme tomu tak, protože jsme chtěli odlišit vystoupení k "Náměstí míru".

Martin Tvrdý Trio je pak ideálním pojmenováním.

Fascinujou mě ty jazzový kapely, který maj podobný názvy. Divný jméno a počet, esence. Navazuje to tu naší posedlost popisností - Komunisti, Jazzmani, Ufoni...

Při vašem nedávném vystoupení na Půlce bylo plno, takže to nejspíše funguje. Jaké byly reakce fanouškovské základny?

Překvapivě dobrý. Přitom to musí být pro posluchače mnohem náročnější, poslouchat ty písničky bez berliček, bez beatů, bez toho všeho kolem. Poslouchat živý nástroje místo cvakání.

Co ti více sedí? Rapperská improvizace do elektronického podkresu, nebo kytarové písničkářství?

Momentálně mě baví to, že naživo přehráváme desku. Všechno má svý klady a zápory. Obě varianty živých vystoupení fungujou na odlišných bázích. Někomu se více zamlouvá ten Bonus z "Konce civilizace", vím. Ale je to i naopak. Mám kamaráda, kterej je poctivej fanoušek na poslouchání hudby, je schopnej si tu desku koupit a třeba ti ji vrátit, že se mu nelíbí, a tak... ten mi na ty improvizovaný koncerty říkal, že nám rozumí, co děláme, že nad tím celým dlouho přemejšlel, ale že se mu to nelíbí. Že prostě čeká atmosféru skladeb, ale dostává se mu něčeho úplně jinýho, na co nepřišel. Takže teď má radost.

A jaká je tvá obhajoba?

Pro nás to mělo jasnej obsah. Dejme tomu, ideologickej. Jde o to, že hudba není ten podstatnej zdroj informací. Máš kolem sebe supermarket zvuků, můžeš si vybrat a ani nemusíš projít pokladnou. "Konec civilizace" nebyl nosič hudby, posloužil jako nosič informací. To "Náměstí míru" je jiný, skladby mají sevřenější polohu. Je to o nahromadění emocí, křehkosti, zranitelnosti.

A autentičnosti. Nenahrávalo se ve studiu, ale ve tvé pracovně, tady v Neklance, u vybydlené železniční stanice Praha-Vyšehrad.

Navíc bylo otevřený okno. (smích)

Došlo u tebe k vyklidnění, kam tedy shromažďuješ temno nyní? Zaslechl jsem zvěsti o nějakém techno projektu.

No jo, Pan Houba. Věc, na který už dlouho děláme s Kubou, bubeníkem Sporta a Komunistů. Původně to měla bejt minimal techno čtyřdeska, zásadně ovlivněná drážďanským Muzeem hygieny. (smích)

A inspiruje tě kromě Drážďan ještě jiné město?

Možná kdysi Berlín. Chodil jsem před lety nějakou dobu s holkou z Berlína, trávil jsem tam mnoho času, myslím, že mě to dost poznamenalo a změnilo, asi jako každá zkušenost s opravdovým velkoměstem.

Přemýšlel si někdy v minulosti o odchodu do zahraničí? O emigraci?

V týhle politický a ekonomický situaci o tom přemýšlím víc. Myslím si, že teď je to pro všechny aktuálnější než kdy dřív. (smích) Ale ty věci, co dělám, jsou lokálního charakteru, záměrně a programově úzce spjatý s danou oblastí, daným prostředím. I proto bych asi nedokázal odejít. A navíc - kam?

Pomineme-li hudbu, živíš se grafikou, což je přece lingua franca.

To jo, ale věci, co mě zajímaj, aktivismus s hudbou a vůbec se vším spojenej, to je spíš lokální záležitost. A to má přednost. Nemám ambice expandovat někam dál, do zahraničí. Mě zajímaj věci, co jsou lokální. Používám rodnej jazyk.

Jaké máš vůbec vzdělání?

Vzdělání ulice. (smích)

Vysoká škola ulice?

Šel jsem na vejšku později po maturitě a už nebyl čas se ze dne na den připravovat. Musel jsem pracovat a věnovat se punkrocku. (smích) Chodil jsem na fildu, ale už ani třeťák jsem nedodělal, i když mě to bavilo. Nedávno jsem přemýšlel, že k tomu všemu, co dělám, čím se zaobírám, zabývám, živím, mi žádná škola vůbec ničím nepřispěla. Nedala mi vůbec nic pro můj budoucí život, kromě psaní a trojčlenky. Zajímal mě design, bavilo mě vrtat se v různejch programech, dělal jsem si věci pro sebe, pak pro kámoše a teď máme studio. Je důležitý být pro něco zapálený, nadchnout se něčím a rozvíjet se tím směrem, mít cíl.

A na kolik je důležitý všeobecný přehled?

To musíš mít v sobě. Když se o nic nezajímáš, nezajímá tě nic. A mě zajímá všechno, což je taky celkem blbý, protože vlastně nevíš o ničem nic.

Na závěr zaostřeme na oblasti, ve kterých se orientuješ. V kavárně Na půli cesty děláš přednášky o hudebních technologiích.

(smích) Posledně přišla delegace z televize Metropol, že natočí reportáž. Bylo to neskutečně bizarní, protože ty přednášky jsou pro lidi zvenčí dost divný. Nejdřív jsme my koukali jak blázni na ně, co tam jako dělají, co chtějí točit, a pak... my se při podobných seancích bavíme dvě hodiny o tom, jak se staví mikrofony k bubnům, co to je fázovej posun, když máš dva mikrofony a dáš je dál od sebe, jakej to bude mít efek.. Jsou to věci, který nejsou úplně běžný. No a když si tak zasvěceně, zaníceně povídáme, vůbec si neuvědomuješ, jak při tom vypadáš pro lidi, kteří se v daný oblasti tak úplně neorientujou. Ale bavilo mě to. Chtěl bych mít časopis, kterej bude založenej na tom, že by jej tvořili lidi, kteří milujou nějakou věc. Fandové šíleností. Časopis o čemkoliv. Články o mikrofonech, který budou psát lidi, co zbožňujou mikrofony. Co žijou pro mikrofony.

Kromě hudebních postupů tě zajímají i ty tetovací.

O tom není moc co mluvit.

Předpokládám, že se necháváš tetovat pro sebe a k výsledku přidružuješ nějakou hodnotu, že to neděláš kvůli módním trendům a tak podobně.

Víš co, v poslední době se nechávám tetovat kvůli tomu, kdo mě tetuje. Při tom procesu dochází k určitý chemii mezi tebou a tatérem. Jasně, že jednotlivý tetování maj význam. Jsou to razítka, nějaký momenty. Ale důležitější jsou ty chvíle, kdy tě ten někdo tetuje. Jsou to kámoši. Mám třeba jednoho v Trenčíně a vždycky, když tam hraju, strávím s ním den v tetovacím studiu. Kecáme, co je novýho a pak něco uděláme. Rituál.

Kamarádka má vytetované čáry života, takové čárové kódy všude po těle, aby zachytila podstatné momenty své existence. Deníček beze slov.

To je dobrý, ale je to pořád jenom kůže. Už mě to nebere tak jako dřív. Postupně se změní vztah k tomu tetování. Na místo výsledku přikládáš váhu samotnýmu procesu vzniku. Tetování lidi sdružuje. Ve všech smyslech.

Kde máš vytetovaný cover "Konec civilizace"?

Tady. (ukazuje na podpaží)

A kde "Náměstí míru"?

Tady. (ukazuje na levé lýtko)