Labutí píseň Björk

Drobounká černovlasá Islanďanka Björk Gudmundsdóttir, s vizáží pětatřicetiletého dítěte a hlasem pohybujícím se někde mezi výrazem posmutnělé školačky, emociálně labilní ženy, bezstarostné popové hvězdy i ledové královny, si v poslední době oblíbila image labutě. Do kostýmu opeřence se oblékla už na předávání Oscarů a stejný motiv spolu s neidentifikovatelnými kresbami ovládl i černobílý obal nového alba "Vespertine". Na hodně osobním a pocitovém albu Björk skotačí na hraně mezi popem alternativního kalibru a éterickou, lehce elektronickou hudbou. Přes to všechno se každou chvíli převalí mohutná přívalová vlna smyčcového orchestru a pokryje minimalistický elektronický základ pořádnou porcí filmové hudby.

Na "Vespertine", které obsahuje dvanáct skladeb, se odráží úspěšné postupy použité na albu "Homogenic" (1997), ale kontaminované filmovou zkušeností z depresivního antimuzikálu dánského režiséra Larse von Triera "Dancer In The Dark". Ten spolu se svým soundtrackem "Selmasongs" (2000) hrál určitě důležitou roli při vzniku téhle, do jisté míry symfonické, nadílky. Stejně podnětné bylo i klasické hudební vzdělání islandského skřítka. Napoprvé to na někoho může působit až moc překombinované, nehitové, pomalé, studené (prostě jak výkon české reprezentace na ostrově) a bůh ví, jaké hnidy by kdo ještě našel, ale Björk se podařilo skloubit tohle vše do skvěle fungujícího organismu. Když k tomu ještě přidám zajímavé, netradiční ženské chóry (podle všeho se jedná o skupinu grónských "dam"!), vytvářející klenbu řady písní nebo třeba vydatné využití umění harfenistky Zeeny Parkins a v jednom případě ještě Caryl Thomas, jako je tomu u asi nejhitovější věci alba a druhého singlu "It's Not Up To You" (nejen kvůli refrénu s výraznou popovou melodií patří k "orgasmům" alba), dospívám k závěru, že Björk se na "Vespertine" skvěle vypořádala s osudovou otázkou její tvorby a sice, co se k jejímu skvostnému originálnímu hlasu hudebně nejlépe hodí.

Když si poslechnete její starší desky, hlavně "Debut" (1993) nebo "Post" (1995), jejich hudební podklad slouží občas jako křoví. Prosím nestřílejte na mě. Myslím tím koketování s monotónním rytmem výrazných smyček bicích, bez kterého bych se obešel. Je to méně zdatný sparingpartner, který dostává tvrdě do zubů. Nadnesená paralela s boxem není náhodná. Působí moc přízemně a nehodí se k hlasu éterické islandské divy, u které máte hudebně pocit, jako by se vznášela někde nad vámi v mracích. Její hudba je prvotně postavena na vokálu a také na jejích slovech. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je to jediné, co s tím můžete dělat. Od roku 1992, kdy se rozpadli Sugarcubes (skupina, se kterou Björk prožila přelom devadesátých let poté, co skončilo období její účasti v punkových partičkách), ušla dlouhou cestu při objevování nových hudebních krajů.

Na "Vespertine" vítězí nad elektronikou něco, co bych označil za severskou spiritualitu, aniž bych věděl, co tím chci říci. Vytvořila zde zajímavý a těžko se popisující křišťálový hudební rám z nejrůznějších naprogramovaných zvuků, ruchů, které dostala ze svých "krabiček", basových linek, smyčců, harfy (harfa není novým prvkem v chemické tabulce její hudby, objevila ho už na albu "Debut", kde ji doprovází v písni "Like Someone In Love"), kousků Islandu a dalších nástrojů. Hudebníci se poslední dobou stále s větší náruživostí proměňují ve vášnivé sběratele, míchající vše, co jim přijde pod ruku, ale málokomu se to zdařilo spojit dohromady tak jako Björk, které přitom pomáhali například její přátelé - dvojice "tanečních kazatelů" Matmos. A do tohoto rámu už mohla v klidu zasadit Monu Lisu, totiž svůj hlas.

Hudební pozadí alba má v sobě chvílemi nové Radiohead (vyměňte v druhém skladbě "Cocoon" její hlas za Thoma Yorka a můžete si ji vlepit do památníčku s názvem "Amnesiac"). A když už jsem u zvolna ubíhající "Cocoon", to zoufalé astmatické dýchání, kterým ze sebe vyráží slova "who would have known" , to je celá Tori Amos v jedné z její hlasových variací odněkud z "Boys For Pelé" nebo "Choirlgirl Hotel". Ale jinak se Björk i její vokál úspěšně brání chycení do nějaké škatulky. A stejně jako se moje srdce bojí tlouci při geniálním duetu Björk s Thomem Yorkem "I've Seen It All", aby nepřehlušilo ani hlásku, vynechává i u závěru páté písně "Pagan Poetry", Björk opuštěná hudbou napůl zpívá, napůl promlouvá: "I love him, I love him..." a sama si zároveň odpovídá: "she loves him, she loves him". To první singl "Hidden Place" mě do extáze zrovna nedostává, podstatu tady tvoří nudná basová linka a repetivní bicí a na ně je naroubován nepříliš výrazný zpěv. Ale přesto stojí za poslech, paní z Grónska mu dávají svou přítomností šmak. Z ostatních skladeb bych určitě vypíchnul závěrečnou "Unison". Björk je tady v roli vypravěčky a pořádně se do zpěvu pokládá jen v dokonalém refrénu "Let's unite tonight, we shouldn't fight, embrace you tight, let's unite tonight." Další skladbu už nevyzdvihnu, "Vespertine" je kompaktní celek a bylo by mi líto ho trhat. Jinak co se týče textů, které tradičně tvoří podstatnou složku, zatím jim ani za mák nerozumím. Ale i přes to mi přijdou krásné. Asi paradoxní, ale tak to prostě je.

"Vespertine" vás na nějakou dobu pohltí a je to jako ponor do mrazivé vody zamrzlého horského jezera. Nejprve si musíte prosekat cestu pod hladinu a pak už jen plujete pod ledem a ztrácíte cit v těle. Bon voyage!