Návštěvníkům Eskmova úterního koncertu se dostalo zajímavého srovnání dvou etap elektronické muziky, respektive také dvou přístupů k tomuhle žánru. Ten první reprezentoval alespoň v rámci večera sám hlavní guru cyklu večerů Conference Josef Sedloň a také přizvaný host Philip TBC v doprovodu MC Lindee - zjednodušeně by se dal označit za retro. Tím druhým byl právě Eskmo - reprezentující v současnosti nesmírně vitální elektronickou scénu z oblasti San Francisca. V jeho případě se nabízí kontrastní slůvko futuro... Jde o trochu nefér paušalizování, ale vlastně proč ne.

Josef Sedloň si jako zahřívací DJ hrál prostě tak, jak je zvyklý ze svých pořadů Radia 1 - sympaticky po svém, prostě jak to cítí, co se mu líbí. Respektuje zaměření večera, volil hlavně s dubstepem koketující uvolněné rytmy, občas lehce funky, nějaké ty novější breakz. Všechny kusy ale spojoval takový ten potemnělý opar, atmosférické plochy, které frčely na přelomu tisíciletí a o nichž se tehdy psalo, že souznějí s myslí post-clubberské generace. I syrovější subbasové záležitosti, evidentně aktuálního vročení, měly spíše klasický pravověrný ostrovní zvuk.

Podobně pokračoval Philip TBC, také již odrostlý syn beatu. Hrál převážně vlastní produkci, jíž se v posledních letech intenzivně věnuje - za jeho jménem stála navíc poznámka "live". A také on, ač poučen aktuálními rytmy i glitchem, zůstával v éře, kdy ještě elektronická muzika žila z ozvěn pravdařské generace, věřící, že pilule nebo ganja pomůžou vytvořit lepší svět. Tehdy se zdálo, že jde o generaci bez ideálů - plnou ironie a hédonismu, ale dnešním pohledem se opět jeví vlastně docela naivně - dá-li se to tak říct. V tomto duchu také ukazoval svou eklektičnost, tedy míchání stylů, ne však moc vzájemně do sebe, ale hezky postupně, po sobě - a tak hrál chvílí jungloidní dubstep, pak něco abstraktních hip hopů a tak dále... V závěru bohužel došlo i na "klacky v kýblu" neboli drum'n'bass - snad nejvíce atrofovaný taneční žánr současnosti, který za ty roky tak maximálně převzal něco samplů z databank novějších tanečních odnoží. Vše ještě doplnila MC Lindee, jež svým soulově laděným vokálem i dikcí takřka navodila flashback, že jste na Shadowboxu někdy před desítkou let.

Kormidlo stroje času však v pravý moment strhnul Eskmo a nasměroval jej dopředu. Stejně jako Philip TBC vystupoval "live" a hned bylo zřejmé, jak se význam tohohle výrazu posouvá. První jmenovaný vystupoval klasicky, tedy skrčený k notebooku a potenciometrům pouštěl předem připravené stopy, které do sebe vmíchával, a do toho občas přidal něco kouzel za gramofony. Druhý vtahoval publikum do procesu vzniku hudby. Controllery, klávesy i sampler měl Eskmo nahnuté k divákům, aby mu každý viděl pod ruce, a navíc vydatně naživo samploval. Jedním zdrojem smyček byl jeho hlas - zpěv, deklamace, občasné výkřiky nebo jen harmonizování. Druhým a ještě efektnějším pak různé zvukově zajímavé předměty - chřestítka, svazek klíčů, pet lahve, papír k roztrhání, plechovky k syčivému otevření, plechové kýble k bubnování šatním ramínkem... Jasně, nejde o nic nového, ale Eskmo to všechno velice organicky zapojil do výsledného mixu, až na pár momentů to nepůsobilo samoúčelně, navíc se v pravých chvílích soustředil spíše na syntezátory nebo efektové procesory, aby svými found sounds publikum nezahltil. V jemnějších pasážích set připomínal projekt Eskamon, v němž spolu se svým hudebním mentorem Amonem Tobinem také hojně využíval podobné samply. Základ Eskmovy show byl sice připravený na hard disku, ale každý živý element nebo přidanou pasáž dokázal patřičně prodat.

Nejpodstatnější je však nespoutaný pocit, který předával. Byl to čistý pop, nebo spíše hyperpop. Nebál se veselých emocí, líbivosti, barev a se žánrovými vlivy zacházel naprosto bez respektu a omezení. Jeho samotný styl je průsečíkem mnoha vlivů, a jednotlivým skladbám tak nemůžete dát nějakou žánrovou nálepku - opět něco jiného, než jsme slyšeli před ním. Jeho debutová deska stojí na několika skvěle provedených postupech a nemá při opakovaném poslechu takovou trvanlivost, jakou by si někdo mohl přát (v iPodu do města však ideální). Je z ní však cítit, že právě naživo to může být velice chytlavá headbangin' záležitost. Okořeněná dalšími efekty a patřičně rozvedená a vygradovaná měla opravdu sílu - jak bylo znát i na peckách "Cloudlight", "We Got More" nebo "Color Dropping". Všechny skončily jinak než na desce, vždy zajímavěji, ale zároveň v tom dobrém slova smyslu přímočařeji. Velice dobrý zvuk, přesná světla i solidní projekce dotvořily výsledný dojem. Přát si podobně epické mapping projekce, jaké na aktuální šňůře doprovází Amona Tobina, to už bychom si koledovali o jednu z akcí roku...

Eskmo byl svěžím větříkem do dramaturgie cyklu Conference, doufejme, že jich bude přibývat s tím, jak oblíbené labely pořadatelů nabírají mladickou sílu. Mohlo by se zdát, že tento článek psal zapřísáhlý hipster, ale záleží, z jaké myšlenkové pozice jej čtete. Jasně, ono zdaleka neplatí, že co je nové, je automaticky dobré a naopak... Obzvláště v Česku má ale člověk občas pocit, že jako se kdysi vymezovali posluchači elektroniky proti zatvrdlým bigbíťákům a klasickým rockerům, tak dnes sami přebrali jejich roli... Conference se teď nachází někde na půli cesty mezi klasiky a hipstery. Budiž tam zůstane, protože bez kořenů, v konzervativním Česku tak populárních, není ani nových výhonků...