Běžně se mi to nestává, ale vinou pražské MHD jsem ke Sportovní hale dorazil až krátce poté, co The Prodigy nastoupili na scénu. Moje chyba, měl jsem jet dřív. Asi to byla pomsta osudu za to, že jsem si chtěl nechat ujít předskakujícího Josefa Sedloně, který publikum bavil až do půl desáté, kdy jej vystřídaly hlavní hvězdy. Ani tak jsem ještě neměl vyhráno, protože zdejší sekuriťáci zamknuli vchod a pak dělali, že jsou hluší a slepí, když jsem jim přes sklo mával lístkem. Jednou o zážitcích s nimi napíšu knihu. Výsledkem této nemilé situace jsem přišel o první tři hity, shodou okolností o ty největší.

Nakonec to ale až tak nevadilo, osmdesátiminutový set byl i tak co do odehraných skladeb v zásadě totožný s tím, co bylo v létě k vidění například na Mad Cool Festivalu v Madridu, odkud jsme vám přinesli sérii reportáží. A nejenom tam. The Prodigy si totiž už léta s obměnou programu hlavu příliš nelámou, takže jestli jste je viděli před rokem nebo před třemi či deseti lety, dostali jste pokaždé minimálně z 80 % totéž. Zvuk tak byl i tentokrát přebuzený natolik, že refrén "Smack My Bitch Up" málem urval hlavy a tělo přitom silnými basy doslova vibrovalo. Tlak a hlasitost jsou ale u takovéto hudby žádanými komoditami a v tomto byla kapela vždycky skvělá.

Rovněž bohatý světelný park dokázal vykouzlit pěkné efekty. Když se v "Take Me To The Hospital" roztočily rudé houkačky nebo se jako rudé světlo na přední části K.I.T.T.a rozblikala červená světla ve chvíli, kdy zakládající duo doplněné o kytaristu a bubeníka vložilo mezi hity i úryvek z ústřední melodie seriálu "Knight Rider", fungovalo to na výbornou. Hlavní světelný efekt ale měla na starosti zhruba třímetrová postava u zvukaře s logem kapely na teplácích, z jejíž hlavy v kukle v písni "Firestarter" zamířily na pódium zelené lasery. Ty se následně postaraly o to, aby se na projekci za kapelou objevila silueta Keitha Flinta. A když naopak z pódia zase začaly svítit lasery nazpátek do publika, byla to pěkná symbolika výměny energie mezi těmi na scéně a těmi pod ní. To vše doplnil už zmíněný hit, který nově breakbeatové legendy hrají v instrumentální podobě. Jako pocta to dává smysl, píseň tak ale ztratila část svého kouzla.

Zda byl Keith Flint tímto gestem uctěn dostatečně, je něco, na čem se fanoušci asi úplně neshodnou. Osobně mi to přijde málo. Čekal bych emotivní proslov pozůstalých spoluhráčů, video, které by přiblížilo, jaký byl v soukromí, citát, který by vystihoval jeho přístup k životu, odehrání jeho nejoblíbenější skladby s věnováním nebo klidně jen pár vteřin ticha. Když vezmeme v potaz, jak se v poslední době s podobnou situací popasovali třeba Foo Fighters nebo S Club 7 a další, působila zvolená metoda nedostatečně.

Nedostatečné je ale také slovo, které vystihuje samotnou hudební produkci. Ta totiž byla na poměry formace až příliš rozsekaná klidnějšími pasážemi a i hypeman Maxim Reality se svým "Where are my warriors?" tentokrát nebouřil a neskákal tolik jako dřív. Ba co víc, když už skupina nějaký svůj hit rozjela, mnohdy ho ani nedohrála do konce. A tak zatímco jalová novinka "We Live Forever" zazněla v kompletní délce, z oblíbené "Invaders Must Die" zazněla stěží polovina. Podobné to bylo i s "Out Of Space", z níž zůstalo snad jen třicetivteřinové torzo. Po ní už se Maxim s kytaristou rozloučili, zatímco Liam Howlett s bubeníkem ještě dali několikavteřinový dovětek "Resonate" a následně podivnou sekci sesekaných hitů v přídavcích ukončili.

A tak zatímco to ještě před koncertem vypadalo, že si cestou domů z haly všichni pustíme do sluchátek tematicky se hodící letitý hit "Dancing With Tears In My Eyes" od Ultravox, realita byla taková, že zůstaly spíše jen rozpaky a bolehlav.