Asi jen málokdo v dnešní době může říct, že jeho pravidelným průvodcem ve světě hudby je rádiové vysílání. Většina aktivních posluchačů má svůj vlastní přísun oblíbené muziky a ti pasivnější rádio obvykle naladí jenom proto, aby získali okamžitou hudební kulisu, na kterou nemají žádné specifické požadavky. Pro nadšence, kteří rádi konzumují hudbu oldschoolově nebo prostě jenom mají ke kultuře rádiového vysílání vztah, ale naštěstí i nadále existují místa, která dokážou rozšířit obzory a podílejí se tak na formování hudebního cítění. Pražské Radio 1 tento úkol plní již pětadvacet let. Za tu dobu se stalo pověstné svojí mimořádně otevřenou dramaturgií, kterou leckdo neváhá označit slovy intelektuální nebo mentorská, ve skutečnosti však především neúnavně čeří místní radiové vody.

Je dobrým zvykem, že k oslavám svých narozenin Radio 1 vždy sezve přední jména hudební scény. Na jeho prvních kulatinách vystoupil Fatboy Slim, další pětiletku pomohl uzavřít například Roni Size a dvacetiny hostily U.N.K.L.E. V porovnání s předchozími oslavami ty letošní, na nichž zahráli domácí (skoro) veteráni Ecstasy Of Saint Theresa a rakovnická naděje Manon Meurt, proto působily o něco skromněji. Za to ale přinesly o to větší příliv symboliky. Kdo by se ostatně hodil jako hlavní gratulant Radia 1 lépe než skupina, která vyrostla do vlivné pozice ve stejném období.

Výběr tuzemských účinkujících rozhodně neznamenal, že se událost setkala s menším zájmem. Divadlo Archa se navzdory solidní kapacitě vyprodalo s velkým předstihem a v mžiku zmizela i dodatečně uvolněná sada vstupenek. Radio 1 má sice početnou hromádku oddaných příznivců, ještě větší počet párů uší a očí se ale upínal k headlinující Extázi. Skupina, jejíž jádro tvoří skladatel a producent Jan P. Muchow společně s herečkou Kateřinou Winterovou, která k mikrofonu odbíhá ze souboru Národního divadla a v posledních letech také z ozdravného pořadu Herbář, totiž letos ukončuje pětiletou odmlku a vrací se na pódia s novým materiálem. A koncert v Arše byl její veřejnou premiérou před plnohodnotným návratem, který nastane za několik měsíců (potvrzené je v tuto chvíli vystoupení na Colours Of Ostrava). S napětím se proto čekalo na to, v jaké sestavě, formě a s jakými písničkami se EOST představí.

Už vloni na podzim Jan Muchov naznačil, že daný večer skupina upřednostní méně rockové pojetí repertoáru, než s jakým se naposledy fanouškům vtiskla do paměti, například během koncertu na Nové scéně Národního divadla, ze kterého vznikl DVD záznam s názvem "EOST101010". A jak řekl, tak se skutečně stalo. Zařazené skladby, mezi kterými nechyběly esenciální kousky jako "Sychro", "Happy R", "For That Moment" nebo "O.K. (Even If It Doesn't Sound Like)", se dočkaly obnažené downtempové polohy. Napříč celým setlistem dynamickou rytmickou sekci nahradily decentní beaty a typické flow písniček pro změnu minimalistické elektronické aranže, jejichž puls byl sice plný života, občas ale nebezpečně vynechával.

Extáze už v minulosti dala najevo, že nepatří ke kapelám, které zabředávají do rutiny. A její tvorba má natolik silné základy, jak v písních samotných, tak co se týče posluchačské loajality, že si může dovolit i mnohem odvážnější experimentování, než jaké zvolila v Arše. Tentokrát ale bohužel chyběla finesa, spontánnost a místy také přesvědčivost pěveckého výkonu Kateřiny Winterové, na jejíž bedrech spočívala nepoměrně větší váha než jindy. Každý tón mimo tak byl o to víc slyšet. Na druhou stranu je třeba uznat, že nelehkého úkolu se přesto zhostila s energií a charismatem sobě vlastním, což celkový dojem posunulo o ligu výš. A o zbytek se postarala nostalgie očividně převládající v srdcích většiny sálu.

Poměrně rozpačitě dopadlo i závěrečné ohlédnutí za kytarovými kořeny skupiny, kdy ještě patřila k průkopníkům tuzemského shoegaze a v jejím ústředí stála zpěvačka Irna Libowitz. Opětovné shledání někdejších členů v přímém přenosu sice přineslo vlnu dojetí, jeho odsunutí až do panelu přídavků a rezignace na optimální ozvučení ale jinak vzácnému okamžiku ubralo na lesku, jakého se mohl dočkat. Na poli krále rozostřených žánrů tak toho večera dominovala rakovnická krev.

Být to někdo jiný, tak si za shoegaze v ryzí formě snadno vykoleduje debakl za kopírování. Způsob, jakým Manon Meurt nakládají s odkazy z rockové encyklopedie, je ale tak naturální a svěží, že tváří v tvář jejich performance existuje pouze tady a teď. Je příjemné si připomenout, že ve srovnání se zahraničím, kde se věnuje taková pozornost oprašovatelům devadesátek jako Wolf Alice nebo ještě více historizujícím Sunflower Bean, tady máme ještě cennější artikl. Talent i ksicht na to být konkurencí celosvětové scény Manon Meurt rozhodně mají. Příště by se jim ale hodil ještě o něco větší drive na straně zpěvačky nebo alespoň zvukař kouzelník. V Arše se Káťa zbytečně ztrácela, obzvlášť v první půlce. Na intenzitě zážitku to ale nijak neubralo.