Děsivý pohled - bylo pár minut po půl osmé, a v sále Roxy postávalo celkem šest lidí... Mezi největší klišé koncertních reportáží patří jistě rozebírání počtu fanoušků, jejich reakcí či ošacení. Autor článku věděl, že tentokrát se tomu klišé nějak samosebou vyhne, jelikož nebude o kom psát, respektive bude moci věnovat odstavec každému jednotlivému návštěvníkovi. Nakonec vše dopadlo relativně dobře - tedy poloprázdným sálem. Mercury Rev to mají těžké - nehrají žánrově vymezenou hudbu, nepatří do žádného současně populárního proudu a ani hipsteři už na ně nechodí, jelikož jejich desky už po přelomu tisíciletí nedostaly oficiální "Pitchfork cool certifikát".

Ačkoli právě "Deserter's Songs" bylo zřejmě jejich posledním albem, jež mohlo být považováno za stylotvorné, tak společně s The Flaming Lips dělali rock jinak, než bylo v polovině devadesátých let běžné. Odkazovali na šedesátá léta, nebáli se pompézních aranží, elektroniky ani uhlazené produkce. Prostě porušovali všechna tabu tehdejšího rocku, jež byl tehdy stále živen z doznívání grunge a noise... otevřené koketování s květinovým popem bylo bráno jako krok zpět ke klasickému rocku. Jenže vliv Mercury Rev na současnost je větší, než by se mohlo zdát, hlavně díky někdejšímu basákovi Davu Fridmannovi. Ten je od počátku výhradním producentem nejen pro Mercury Rev a The Flaming Lips, ale je podepsán také pod deskami kapel jako Mogwai, The Delgados, Low, Sleater-Kinney nebo Clap Your Hands Say Yeah. Zejména je pak hlavním architektem zvuku MGMT, jež spustili další vlnu zájmu o psychedelický pop.

Od úchvatné otvíračky "Holes", až po závěrečnou epickou "Delta Sun Bottleneck Stomp" se kapela prakticky nezastavila a celou desku odehrála téměř jako nepřerušený set, jako jeden dlouhý sen. "Ahoj, jsme tady rádi," a: "Díky, že jste přišli, jste vážně úžasní," byla jediná slova, která publikum zaslechlo z úst frontmana Jonathana Donahueho. Ten dostál pověsti excentrické postavičky. Zvláštně rozkymácené pohyby, teatrální dirigování spoluhráčů, euforická rozpřažení rukou k divákům, ale i andělské blaho, jež se rozlilo v jeho tváři při každé euforické gradaci refrénů - to vše patřilo do jeho rejstříku. Skutečně působil jako velvyslanec z planety lásky a staral se o to, aby publikum nezapochybovalo, že tady nejde jen o muzikantskou rutinu. Precizní podkres zbývající čtveřice by k tomu totiž sváděl. Naštěstí nepřivezli žádný doprovodný smyčcový kvartet, protože bohatost aranží z precizně produkované desky je naživo nepřenositelná. O veškeré efekty se tak starala dvojice kláves, respektive samplery. Kapela chytře zvolila mohutnější a kytarovější zvuk a obzvláště elektronický basový fundament překvapoval chvílemi svojí mohutností. Bonusem pak byla Donahueho hra smyčcem na pilu, loudící typické duchařské "uáááááue".

Tradičním tématem v Roxy bývá zvuk a nejinak tomu bylo tentokrát. Zvukař se dlouho pral s limity prostoru, poměr nástrojů občas silně haproval, hned dvakrát vytáhl hlavní kytaru suverénního Seana "Grasshoppera" Mackowiaka až v půlce sóla, zpočátku dost vazbil i zpěvový mikrofon. Zvukaři se prostě v Roxy vždy zapotí, a i když si to nakonec sedlo a obzvláště hlasitost doslova rvala bubínky, stále šlo spíše o Roxy sound, než o Mercury Rev sound.

Některé ze skladeb dostaly naživo něco navíc - delší gradaci, drobné kytarové sólo, nové mezihry. Nejvýraznější změna se dotkla v pořadí pátého kusu "Opus 40", na který nalepili delší noisovou pasáž, snad aby více dostáli jeho názvu. Deska sama o sobě je skvěle dramaticky vystavěná a kapela to ještě vyzdvihla, když závěr proměnila v taneční party a s vydatnou pomocí světel vytvořila kytarový trance stadiónových parametrů. Křehký Danohueho vokál přitom stále připomínal, na jakém jsme hřišti. V nastoupeném kurzu pokračovali i v přídavku, který nabídl průřez dalšími alby. Celý koncert zakončila "Senses On Fire", což je na desce dost otravná pitomina, tady to ale fungovalo.

Když se dáte na koncertní přehrávání jediné desky, jako byste tím přiznali, že už nikdy žádnou lepší nenahrajete. Je pravdou, že Mercury Rev sbírali v posledních letech spíše povedené singly než bůhvíjak vyvážené desky. Nelze jim ale upřít, že nesmírně zkušeně pracují s energií i náladami a že tuto zkušenost umějí přenést na pódium a v pravý moment zvýraznit právě živelný prvek. Ubrali ze sladkobolné pohádkovosti a udělali z úterního koncertu spíše velkolepé dobrodružství. Svět snů je nekonečný, ale Mercury Rev se v něm neztratí...