O čem je nová deska "Chutnáš po cizím ovoci"?

Vždycky, když se chystáme na novou desku, vzniká pochopitelně nejdřív materiál - text, hudba a všechno kolem. Na albu "Chutnáš po cizím ovoci" je řada textů, které se pohybují v čase. To znamená: jaké to bylo dříve a jaké je to dnes, jací jsme byli my, jací jsme dnes a podobně. Je na něm asi tak sedm skladeb, které se tohoto tématu týkají, takže bych řekl, že je to taková hlavní nit, která to textově svazuje. Hudební stránka je daná lidmi, s nimiž spolupracuji. Autorem muziky jsem já a Bohouš Zatloukal. V kapele jsou mladí lidé, jejichž pohled je zase důležitý v aranžích. Díky nim mají písničky takový obličej, jaký mají.

Tyto texty, jak říkáte, jsou často poměrně skeptické.

Někdy jsou to dost konkrétní příběhy. Někdy je tam možná cítit lehká skepse k dnešní době, ale to je asi normální. Myslím si, že to spíš mapuje realitu takovou, jaká je, jaká je nálada a jak lidi žijí. Ale o neustálém shonu vám tady povídat nebudu, to už je ohrané téma.

Ohrané, ale zdá se, že stále aktuální.

Ano, bohužel.

Spolupracujete často s básníkem a spisovatelem Pavlem Šrutem. Jak jste se poznali?

Kdysi jsem si Pavla našel, když jsem byl ještě členem C&K Vocalu. Chtěl jsem mít v textech alternativní básnický pohled. Jeho jsem objevil kvůli tomu, že byla tehdy na trhu zajímavá knížka "Příznaky lásky", byla to poezie Roberta Gravese, kterou Pavel Šrut přeložil a přebásnil. Mně se to velmi líbilo a zkusil jsem to zhudebňovat a zjistil jsem, že to jde velmi snadno, a tak jsem se toho držel. Sehnal jsem si na Pavla Šruta kontakt, ozval jsem se mu, abych mu sdělil, že tímto způsobem pracuji s jeho básněmi, no a jemu se to nejspíš líbilo. (smích) Dali jsme se dohromady a od té doby nám to spolu jde.

Který jeho text se vám nejvíce líbí?

Mám rád všechny jeho texty. Pavel Šrut je podle mě jeden z nejlepších básníků v celé zemi, je neobyčejně talentovaný a umí si se slovy a příběhy tak krásně hrát, že to je prostě neopakovatelné. Těžko bych hledal "nejlepší" text, ale fakt je, že období prvních textů původně od Roberta Gravese mě hodně zasáhlo a dodnes se k němu rád vracím. Třeba text "Kráska v nesnázích" je nádherný. I když v tom filmu byl zpracovaný hudebně trochu jinak, než byl původně napsán. Na rozdíl od původního zpracování, které úžasně vytvořil Petr Skoumal, tam už to bylo v jiné rovině a ten dopad to podle mého názoru nemělo.

Vrátím se k aktuální desce. Zdá se mi, že je na ní hodně emocí - v textech i v hudbě. Jak jste na tom vy s city k muzice? Funguje tam pořád takové to prvotní nadšení, zamilovanost, nebo je to už spíš "jen" přátelství?

Šmarjá, to jsem si ani nemyslel, že to bude tak slyšet. (smích) Ta slova jsou takhle napsaná, já sám příliš netextuju. Konkrétně na tomto albu jsem se textově podílel na jedné písni, jinak tu práci ale přenechávám lidem, kteří to umí. To jsou takhle silní autoři a materiál je daný tím, jak oni přemýšlejí. A protože já se s nimi znám dlouho, jejich způsob vyjadřování samozřejmě znám a respektuju.

Dokázal byste uvést, z kolika skladeb jste vybíral finální materiál?

To se nedá přesně říct. Existuje nějaký hudební materiál, který jsem měl já a který měl Bohouš Zatloukal, je tam také textový materiál, ze kterého se zase vybírá. V tomto případě je tam jakási linie, o níž jsem na začátku mluvil. Z textů, které byly v nabídce, jsem vybíral, aby to k sobě nějakým způsobem šlo, aby to dávalo nějaký systém. Možná jsem vybíral z dvojnásobku písniček, možná z více. Nedokážu to přesně říct. Nějaké věci mám ještě v šuplíku, nějaké věci v šuplíku byly a třeba tam i zůstanou.

V rozhovoru s mladou britskou kapelou Hurts jsem četla, že oni by nedokázali vytvořit kvalitní materiál na album, když jsou zrovna na turné. Vaše deska prý paralelně s koncertní šňůrou vznikala. Cítil jste nějaký časový tlak, nebo vám nedělá problém tvořit na turné?

Příprava se určitě netýkala vlastního zkoušení s kapelou, to rozhodně ne. Ale texty a hudbu jsme vytvářeli na turné, nemyslím si, že by koncertování zvlášť zasahovalo do kvality desky. Něco jiného je potom aranžování, tam už je víc pohledů, protože se k tomu vyjadřují všichni muzikanti v kapele. U nás je to tak, že mají všichni právo do toho kecat. Samozřejmě, že to s sebou nese - jak já říkám - názorové střety. (smích) Ale to je dobře, když jsou, protože tím se práce obohacuje.

Funguje u vás v kapele demokracie?

Dá se říct, že funguje a přináší spoustu výhod, ale i spoustu nevýhod. Ne vždycky je totiž demokracie ideální model. Ale já se snažím těm lidem dát volnou ruku.

V několika písních vám s aranžemi pomáhal i houslový kvartet. Na základě čeho jste muzikanty vybíral?

Popravdě řečeno, nevybíral jsem je já, ale Ondřej Fencl, který se mnou hraje v kapele na klávesy a je to výborný muzikant. On přišel s nápadem, že některé balady jsou téměř předurčeny k tomu, aby se nějak smyčcově obohatily. Ondra má z jiných kapel spoluhráče, což jsou povětšinou lidi z konzervatoře. Byl to jeho nápad, on sám taky napsal ta aranžmá. Mně se to moc líbí, už na minulé desce jsme měli podobný model.

Zkuste vybrat jednu skladbu, která je vám celkově nejbližší.

Ach, to je těžké. Mně se doopravdy líbí všechny, co tam jsou. I když to vezmu podle ohlasů jednak ve vydavatelství i u přátel a známých, tak skoro nikdo nedochází k úplné shodě. Vytipovávají si různé písně. Podle mě je dobře, že to CD není závislé na jednom hitu, jak to tak často bývá. Zdá se mi, že to album je velice barevné, líbí se mi.

Co posloucháte v soukromí?

Málokdy si něco pustím. Dnes se kolem člověka pohybuje tolik hudby... Všude je nějaká muzika a je jí tak strašné množství, že to snad ani nejde všechno sledovat. Když mě něco zaujme, poslechnu si to rád. A když je něco důležitého a lidi v kapele usoudí, že bych to měl znát, tak mi to přinesou. Jsou podstatně mladší a sledují tu scénu víc.

Když už jsme tedy u dnešní muziky, jak se díváte na současnou hudební scénu vy?

Je spousta lidí, kteří umí dělat hudbu a dělají ji dobře. Ale jedna věc, která mi na tom nynějším stavu dost vadí, je to, že je málo dobrých autorů. Spousta lidí hraje už velmi brzy výborně technicky, mají skvělé vybavení, dokážou zvukově kouzlit. To by ještě šlo. Ale je málo autorů, jak hudebních, tak textových, kteří by mi připadali originální. Teď jsem všechno zkritizoval, tak ještě abych něco pochválil. (smích) Například v posledních letech se mi hodně líbila kapela Manic Street Preachers. Zdá se mi, že se - samozřejmě v mladším podání - zabývají něčím podobným jako my v kapele 5P.

Zmínil jste soubor C&K Vocal. S nimi jste začal hrát v roce ’69.

To se pletete, byl to až rok ’71. Oni to takhle všude píšou, ale to je špatná informace. Tak vy to budete mít správně. (smích)

Dobře, díky. (smích) Nicméně vraťme se k mojí otázce. Na sólovou dráhu jste se vydal až začátkem osmdesátých let. Proč jste tak dlouho otálel?

Já jsem dělal školu a neměl jsem představu o tom, že bych jednou zpíval sólo. Rozhodně jsem si nic dopředu nelajnoval a nechával jsem tomu volný průběh. To, že bych si chtěl realizovat své představy ve svojí muzice, mě začalo zajímat až tak kolem sedmasedmdesátého roku.

To je ale do osmdesátého třetího stejně ještě řádka let.

Ano, já jsem se totiž domluvil v C&K Vocalu, že tam pomalu skončím. No a ono se to protáhlo ještě na čtyři roky. (smích) Na druhou stranu během těch čtyř roků se už chystala moje první sólová deska "Ten vítr, co jsem měl rád", takže ono se to tam trochu i promítlo. C&K Vocal mě bavil. Ta práce byla důležitá a na tehdejší dobu velmi objevná, protože vokální těleso, které by tady zpívalo rockovou muziku, tady žádné podobné nebylo. Dokonce jsme se tehdy objevovali i v evropských žebříčcích, například v Polsku a podobně.

Máte za sebou také spolupráci s Davidem Kollerem, ať už v počátcích 5P nebo chvíli v Blue Effectu. Sledujete jeho kariéru i dnes?

S Davidem se potkáváte pořád, hostoval mi na mém narozeninovém koncertu loni, dal mi i svoji novou desku a tak. (smích) Je to vlastně parádní souběh, kdy on hrál v Jasný páce, v Hudbě Praha, v Lucii a dalších kapelách, a to se prolínalo i s Blue Effect, takže my jsme se vlastně potkávali mockrát.

Co vy a Blue Effect?

Občas se potkáváme na pódiu. Radim Hladík je v podstatě v obdobné situaci jako já. Je v kapele obklopen mladými lidmi. A to se mi líbí, jak hraje. Hráli jsme spolu jenom dva roky koncem osmdesátých let. Bylo to takové experimentální a náhodné spojení, nebylo to příliš dopředu vymyšlené. Za totality Blue Effect nemohl nést takový název. Buď to mohl být Modrý efekt, nebo jenom M efekt. Tehdejší agentury v závislosti na režimu řekly, že to nesmí být moc anglické. Mně se podařilo v osmdesátém osmém se k tomu původnímu názvu dostat, což bylo na tehdejší dobu docela důležité, byla to jakási forma vítězství.

Jak se vám to povedlo?

Na té komisi jsem tak dlouho otravoval, až se to nakonec povedlo. (smích)