Ondřej Ruml byl nejzajímavějším účastníkem i morálním vítězem jediného X Factoru, který zatím v Česku proběhl. S napětím jsme čekali na jeho album, ale on se nikam nehnal. Přijal nabídku Michala Horáčka na angažmá v jeho lyrikálu "Kudykam" a se svou poxfactorovou debutovou deskou "Proměna" přichází až dva a půl roku od doby, kdy jsme s ním jako se zpěvákem začali počítat.

Ve zmiňované soutěži se Ruml projevoval jako skromný, přirozeně muzikální člověk. Jako talent, který kromě skutečnosti, že umí zpívat, i jasně ví, co chce dělat. A i když nemá vyhraněný hudební názor, je to člověk, který se nebude topit ve stojatých vodách jakéhokoliv hudebního žánru. Muzikant s drajvem, energií, zpěvák, s nímž se nemůžete nikdy nudit.

"Proměna" v některých svých polohách na očekávání z X Factoru navazuje. Je tu kontinuita s jazzovo-swingovými hrátkami. Je tu cítit obdiv k mnoha vzorům v čele s nepřeslechnutelným Danem Bártou, kterým by se Ondřej velmi rád stal. Máme tu Rumlovo oblíbené, ne zrovna obvyklé banjo. Ale to vše je zabalené v bezbřehé popové rozplizlosti. Už to není ten člověk, jehož vystoupení jste hltali od začátku do konce. Ondřej Ruml jako by ztratil elán, až se zdá, že z něj "Kudykam" vymačkal všechnu šťávu.

Fakticky jde skutečně o proměnu, i když nečekanou a nežádoucí, a není se čemu divit, že album vydává zpěvák sám, bez podpory velké firmy. I když se obklopil fantasticky hrajícími, výtečnými muzikanty, ve výsledku to nepomáhá. Zejména proto, že materiál, který vznikl, je až příliš obyčejný. Desce chybí hit a nějaký výrazný moment, o textech raději pomlčme. Navíc ani teoreticky možná záchrana, v podobě produkce Patricka Karpentského, se tady nekoná. Spíš máte pocit, že na desce pracoval někdo jako Ondřej Brzobohatý. Ve výsledku je pak album sice technicky výtečně provedené, ale prázdné, jako by se krabička prodávala bez cédéčka.

A tak se utápíme v patosu a nudíme se s albem už od prvního poslechu. Ondřej Ruml vstoupil do českého showbusinessu se středněproudou deskou, kde se nadějný jazz potkává s ubíjejícím obyčejným popem. Připravil písničky, které by mohly znít na maturitním plese před desítkami let.

A i když si dokáže s hlasem vyhrát tak, jak to u nás umí málokdo (například už úvodní "Dobrý den"), ve finále to působí jen jako vcelku dobrá, ale pouze a hlavně kopie Dana Bárty. Hůř to ale dopadne ve vyloženě nepovedených místech alba, kterým je zejména plytkými českými muzikály ovlivněný duet s Luciou Šoralovou "Zůstaň se mnou".

Když přistoupíte na Rumlův patos, jeho šedivou obyčejnost, texty budete vnímat jen na půl ucha a nebudete se snažit nad nimi moc přemýšlet, možná s ním občas najdete společnou řeč. Ale stejně si nakonec řeknete: "Ten kluk má na víc. Jen najít někoho, kdo to z něj dokáže vytáhnout." A na to si rád počkám.