Tvoje nová deska "Krajina Rovina" je úplně jiná než věci, které jsi doteď dělala, je hodně překvapující. Máš ráda překvapení? Nebo se nechceš pohybovat na jednom místě?

Asi to druhé. Měla jsem pocit, že pro mě samotnou přišel okamžik k posunu k dospělejší tvorbě. Ale bylo velmi těžké najít někoho, s kým bych něco takového udělala. Na Slovensku a v Česku jsem spolupracovala s mnoha producenty, takže jsem začala hledat... nebo vlastně jsem ani hledat nezačala. Naštěstí se ke mně dostal producent, který byl to pravé, co jsem v té chvíli potřebovala.

Předchozí "Shine" byla celá v angličtině. Při jejím vydání jsi měla ambice s ní uspět za hranicemi, což se nakonec úplně nepodařilo.

Celá ta story je taková nešťastná. Na začátku si mě vybrali (myšleno vydavatel, pozn. redakce) a našli na základě mých demo nahrávek, které byly úplně nejobyčejnější na světě. Řekli, že já jsem ten talent z východní Evropy, do kterého chtějí investovat peníze. Tak jsem odjela do Londýna, začala jsem pracovat s producentem (Ross Cullum, pozn. redakce), kterého mi přidělili. Myslím, že to byla velmi dobrá volba, akorát pracoval velmi, velmi lehkým tempem. Trvalo dlouho, než jsme ten materiál dali dohromady. Přinesla jsem velmi mnoho písniček, on vybral asi patnáct, na nichž jsme potom dělali, ale jenom ta předpříprava trvala rok a půl. Absurdní na tom příběhu je, že ta firma, světová pobočka Universalu, do toho investovala obrovské peníze. Bydlela jsem v krásném bytě v Chelsea, zaplatili mi producenta, měla jsem tam full service.

Co se pak zvrtlo?

Všichni byli napřed nadšení z toho, jak to zní, ale pak nám udělali ještě nějaké produkční změny. Úplně vyhodili dechy, zrušili některé vokály. My jsme se přizpůsobovali a přizpůsobovali a v momentě, když jsem měla pocit, že přichází ta lehká etapa, protože deska je na světě, přišla ta nejtěžší - dvouleté čekání. Pořád mi říkali - teď už to vyjde, teď už to opravdu vyjde, vyjde to za dva měsíce... Pak přišli s tím, že to vydáme nejdřív na Slovensku a v Česku a to už jsem si říkala - tahle deska nebyla dělaná pro náš, ale pro světový trh. Když to tady vyšlo, měli jsme dobré recenze, všechno bylo fajn, ale jim to bylo málo. Řekli, že to nejdřív zkusí v dalších evropských zemích, a tak jsem odjela do Skandinávie. Tam jsem odehrála showcases, prezentovala jsem album novinářům, opět jsme měli pozitivní reakce. Nakonec přibylo ještě Japonsko. Nějaká slečna na Universalu se rozhodla, že to tam bude prodávat, a bez jakékoliv reklamy prodala asi 4 500 desek. Bylo strašně zajímavé sledovat to nadšení. Vyjde to v patnácti zemích Evropy. V Řecku, Portugalsku, Španělsku... Za měsíc o této zprávě nikdo nevěděl. Pořád se to měnilo a absurdní je, že do toho investovali obrovské peníze, mezitím celá má kariéra v Česku a na Slovensku šla pomalu dolů a oni to nakonec vůbec nedotáhli do konce. Je to nepochopitelné. Člověk by si myslel, že to jsou lidé, kteří mají promyšlený business a opravdu vědí, co dělají.

"Shine" tedy byla, co se jejího výsledného zvuku a produkce týká, názorem firmy, kdežto "Krajina Rovina" vychází z tebe.

Ano. Ale neřekla bych, že "Shine" bylo něco proti mně. Určitě ne. Já jsem v té době otevřeně přiznávala, že jsem poslouchala hodně věcí, které zněly podobně. Třeba Norah Jones nebo starou Arethu Franklin a Carol King. Mně se líbilo, co se s tou deskou dělalo, jen jsem tam neměla žádné slovo. To bylo úplně mimo mou kompetenci. Vše bylo na producentovi, který byl celou dobu na mé straně a bojoval o některé věci s firmou, například o tu dechovou sekci, která by z té desky dělala úplně jinou nahrávku. Ale oni ji vyhodili v posledním stádiu masterování. Prostě řekli, že tam nebude. To byly takové zvláštní okamžiky, ale i tak mám "Shine" ráda a myslím si, že je super, ale oproti této desce je mnohem víc vyleštěná. "Krajina Rovina" je to, co je mi možná přirozenější.

"Shine" byla nahrávaná pro evropský trh, kde tedy nakonec vůbec nevyšla. Pro koho jsi dělala tu desku teď?

Po tom neúspěchu "Shine" se vztahy s firmou samozřejmě narušily, protože všichni od toho čekali hlavně hodně peněz. Já jsem po "Shine" chtěla odejít z firmy. V Londýně jsme hráli koncerty v malých klubech a tam za mnou párkrát přišli i lidé z malých labelů, které to zajímalo a chtěli o tom vědět víc. Ale když zjistili, že mám s firmou Universal smlouvu na tři desky, tak poděkovali a tím to skončilo.Takže jsem si řekla, posilněná těmi zážitky z Londýna, že možná velký label není ta správná cesta. Vždy mě spíš zajímalo hrát v klubech, dělat svou hudbu a mít svobodu. Když jsem přijela domů, chtěla jsem založit vlastní label a odejít od firmy Universal. Jenže oni mi řekli, že to absolutně není možné, vzhledem k tomu, kolik peněz investovali do "Shine", a že pro ně musím udělat ještě jednu desku. Takže toto by měla být a je ta poslední deska.

Když ji poslouchám, tak bych řekl, žes ji nahrála hlavně pro sebe. Je z ní cítit, kdo je opravdu Jana Kirschner, řekl bych, že ses na ní našla.

Určitě. Bylo to zvláštní, protože já jsem si producenta (Eddie Stevens, pozn. redakce) vlastně nevybrala, on si vybral mne. Skupina Lavagance s ním pracovala loni v květnu, našli ho na MySpace.com a při té příležitosti mu dali mou desku “Shine”. On mi poslal e-mail a před nahráváním jsme se potkali asi jen třikrát. Ale přesto můžu říct, že okamžitě vycítil mou energii. Byl to obrovský risk. V životě neviděl mou kapelu, vůbec nevěděl, do čeho jde, a na pět dní přijel na Moravu, kde jsme to nahráli. Během nahrávání se mě ptal: Jak jsi věděla že to bude fungovat? Vždyť jsi neměla nic v rukou, nevěděla jsi, jak dělám. Já jsem dokonce ani nevěděla, že byl spoluautor největších hitů Moloka nebo Freak Power. Byla to taková životní zkouška, ale z těch třech setkání jsem cítila, že je to člověk, který mi velmi rozumí, a o to právě šlo. Dala jsem mu své demo nahrávky ze své kuchyně a on přesně dodržel intimitu, která na nich byla. Zpěvy jsou často nahrané na první take. Nestříhalo se, neleštilo se, ale přesto je tam obrovský kus odvedené práce.

Ta deska je hodně intimní a smutná, hodně o lásce, ale hlavně v tom smyslu, jak láska bolí, jak je krutá.

Je to tak. Slovenská deska mi vychází po sedmi letech a za tu dobu se toho hodně stalo. Člověk nasbírá hodně příběhů. Muzikantský život je hodně intenzivní, pořád jsme někde jinde a vztahy se mění... A já jsem si to nikdy neuvědomila. Až teď všichni chodí a říkají, že ta deska je smutná. Ona je intimní, ale když ji poslouchám, vůbec nemám pocit, že je smutná. Možná právě proto, že jsem to všechno dala do textů, a tím jsem se očistila. A teď to dávám posluchačům, ať se trápí zas oni. (smích)

Jseš v životě šťastná? Z desky je cítit, že jsi musela prožívat nějaké těžší období.

Já jsem velmi šťastná, opravdu. Před rokem jsem ale měla těžší období v rámci vztahů, to je pravda. Bylo to komplikované v tom, že přitažlivost mezi mnou a tím člověkem byla obrovská, ale v reálném životě to absolutně nefungovalo, takže to bylo velmi těžké. Pořád jsme se ztráceli a nacházeli... Ale co se týká písní, tak jsem se často nechala inspirovat slovenskou lidovou tvorbou. Jako dítě jsem zpívala lidovky, doma jsme měli zpěvníky několika stovek lidových písní, které jsem milovala...

Ona tam i jedna lidovka zazní.

Ano, je tam "Vretienko mi padá", ale to je náhoda. Šli jsme na výlet a já jsem to v jedné propasti v Hranicích na Moravě začala zpívat. Eddie to nahrál a potom to velmi překvapivě použil. Ale když na tím přemýšlím, ten smutek je pro slovenskou lidovou tvorbu hodně specifický. Motiv hledání milé nebo milého se těmi písněmi stále proplétá. A pro mě to bylo přirozené v textech i v melodice. Ty příběhy nejsou vždy úplně autentické. Není to přesně tak, jak jsem to prožívala, často jsou to příběhy, co žijí jen v mé hlavě, ale podněty k nim byly určitě reálné.

Hodně se mi líbí, jak na desce pracuješ s tichem. Nemusí pořád znít nějaký zvuk a ticho se stává dalším důležitým nástrojem.

Když jsem na firmu donesla master, prohlásili, že je to jam session. Na jednu stranu je to fajn, protože je cítit ta energie, které jsem chtěla dosáhnout. Na druhou stranu je to polourážka, protože Eddie se na všechno nesmírně připravuje, takže tam není mnoho věcí, které by se daly označit jako improvizace, aranže byly velmi přesně vymyšlené. On je člověk, který umí dokonale pracovat s tichem a s kontrasty. No občas jsou na albu místa, kdy má člověk pocit, že mu snad prasknou uši. V písničce "Máj krásný Máj" to po kánonu najednou vybuchne a ta harmonie je absolutně šílená. A mně samotné dlouho trvalo, než jsem si na nový sound své hudby zvykla. Pracovali jsme spolu tři měsíce na postprodukci poté, co jsme to za pět dní nahráli. A tak jsem měla čas naučit se vnímat hudbu jinak, abych to celé mohla přijmout za své. Ale když jsem slyšela ta tichá místa, často jsem říkala: Toto už není popmusic. A on mi říkal: Zapomeň už na to, že jsi popová princezna. (smích)

Přirovnání k jam sessionu nahrává už začátek desky. Ty se rozezpíváváš, ptáš se: Počuješ ma? a plynule přecházíš do písničky. Pro posluchače, který čeká tu Janu Kirschner, kterou znal, to musí být šok.

To vzniklo, když jsme nahrávali Ve Smečkách klavír a já jsem se šla asi o půl jedné v noci podívat do studia, jak to jde. Hrozně moc jsem chtěla nahrát písničku "Ty a Ja", z Moravy jsme ji neměli a Eddie řekl: Pojďme to nahrát teď. Už jsem byla unavená, ale on říkal: To bude dobré, nebudeš se tak snažit a dáš to. Dýchání, které tam je slyšet, to jsem utíkala k mikrofonu, protože jsme nastavovali zvuk. Celé rozhodnutí, že tento track bude na desce jako první, se vším co v něm je, je podle mě geniální. Eddie říkal: Musíme tam dát něco, co okamžitě přitáhne pozornost a ukáže - toto je něco jiného. V životě by mě nenapadlo, že tam dá i tu introdukci. Když jsem si to včera po měsíci pustila, nevěřila jsem svým uším. Byla jsem šťastná, že to je moje hudba. Jsem velmi šťastná, jak to dopadlo.

Další desku si ale vydáš na vlastním labelu.

No, je to moje idea. Ale všichni mě od toho odrazují, že je to moc práce a není to až tak efektivní. Udělal to tak Dan Bárta a mě by velmi zajímal jeho názor i názor dalších lidí, kteří s tím mají zkušenost. Celá music industry, ty velké labely kvůli hledání hudby na internetu dost trpí. Nevím, jakou to bude mít budoucnost, a určitě je čekají velké změny. Další desku chci určitě zkusit sama.