Pouze deset koncertů (některé jako dvojáky), z toho tři v Česku: dva v Praze a jeden v Brně. Jen tak málo zastávek mělo letošní "Obyčajnosti Tour". To si do názvu vetklo zhruba před měsícem vydanou desku, jež si dalo si za cíl posluchače vtáhnout do její barvité hudební krajiny: introvertní, hluboké, citlivé, nesmírně barevné, bezhraniční a zároveň dokonale opravdové a uvěřitelné. V její uzavřenosti to není snadná cesta. Přes překážky, které klade, přes absolutní nehitovost, delší stopáže písní a pomalá tempa ale přináší jedinečný zážitek, jenž už asi letos na domácí scéně nenajde konkurenci.

Novinku opět produkoval zpěvaččin partner, britský producent Eddie Stevens, který disponuje jedinečnou schopností obalit prostou písničku barvitým předivem zvukových textur. S Janou Kirschner spolupracuje už od alba "Krajina rovina", do vod nečekanosti zavedl Roberta Křesťana & Druhou trávu na albech "Díl první" a hlavně "Díl druhý", zanedlouho vyjde nahrávka "Unravel" formace Manon Meurt. I tu Stevens ozvláštnil svým specifickým způsobem.

"Studiová kouzla!" může namítnout posluchač. A u řady producentů by měl pravdu. Taková muzika pak ale selhává na pódiu, protože živé provedení na něm nedokáže tu magii ze studia zhmotnit. Ne tak Stevens. Na aktuální turné postavil kapelu ze samých vynikajících muzikantů z Česka, Slovenska, Velké Británie a Francie a v první polovině koncertu nechal zaznít "Obyčajnosti" celé. Do detailu, pečlivě, ale zároveň nikoliv rigidně nudně.

Písničky jako "Struny", která se rozvíjí kolem střetu téměř rapového beatu (jenže hraného prostřednictvím akustických nástrojů) a folklorního refrénu, křehká zvuková koláž "A po nás potopa", či melodicky jedinečná "Chcela by som" neztratily při koncertním provedení ani zbla. Jejich atmosféru umocňovala také jednoduchá scénografie, postavená pouze na hře světel a stínů, oranžové a chladně modré.

Proč taky odvádět pozornost, když máte dva trumfy - skvělý hudební materiál a zpěvačku, která má charisma, jež nevídáme každý den. Tahle dáma má schopnost uhranout. A dělá to naprosto přirozeně, bez velkých gest, srdečně. Je prostě sama sebou, na nic si nehraje a přesto okouzluje.

Ve druhé polovině koncertu, kterou Kirschner odehrála pouze s dámskou částí ansámblu (tj. vokalistkami Adinou Sivokovou a Valentinou Vlkovou a multiinstrumentálně velmi zdatnou Kateřinou Elznicovou z Manon Meurt), zazněl průřez jejím hity. Předešlou částí vystoupení omámené publikum najednou ožilo - a to netvrdím, že bylo u "Obyčajností" nějak pasivní, pouze uhranuté - a hurónským jásotem reagovalo na trvalky typu "Modrá", "Máj krásný máj" nebo rozeskákanou "Muziku." Společně s kapelou tak dotáhlo koncert až ke katarzní písničce "Pokoj v duši". A duše plesala a radovala se.

Pražský Lucerna Music Bar skutečně zažil něco, co se neděje každý den. Nedělní koncert byl podle zpěvačky "super". Ten pondělní, jak konstatoval bendžista Luboš Malina, jenž se v doprovodné sestavě objevil i se svým bratrem, houslistou Josefem, byl "magic". Těžko se proti tomuto tvrzení jakkoliv vymezovat. Tenhle zážitek ve mně bude ještě nějakou dobu rezonovat a doznívat. A slovy se ty pocity, jež se mi při koncertě honily hlavou, dokáží popsat jen těžce.