Nakonec byl odstup mezi plánovanými částmi nové dvojdesky Druhé trávy delší, než by kdokoliv z kapely plánoval. Dvouletá mezera, kterou z větší části způsobil covid a s tím i ztížené možnosti cestování, nakonec může za to, že se původní představy možná trochu změnily, a ačkoliv je návaznost obou alb jasná, skupina s "Dílem druhým" pracovala spíše jako s dalším, odlišným projektem.

Tvůrčí tým vedený britským producentem Eddiem Stevensem zůstal stejný, točilo se ale jinde a jasně patrná je i dramaturgická změna. "Díl první" totiž z větší části tvořily mistrovsky do češtiny přetextované kusy od hudebních oblíbenců Roberta Křesťana, "Díl druhý" na to jde opačně: tvoří jej, až na jednu výjimku v podobě "Je Suis Desolé" Marka Knopflera, pouze autorský materiál.

Navíc je na nahrávce mnohem zřetelnější Stevensova producentská ruka. Tím nejvýraznějším zásahem je šestice intermezz, jimiž propojil jednotlivé skladby, a dal tak vzniknout sevřenému celku. Jednou je to šumění vody za domem, jinde tlumený hovor ze studia a úryvky melodií, nejdelší "Intermezzo C" je pak úvahou Roberta Křesťana nad posuny vlastní textařské tvorby. "Díl druhý" se tak z klasického alba, songů seskládaných za sebe, mění v jakousi plynule se přetvářející písničkovou, notně básnickou meditaci nad životem.

Druhým příspěvkem Eddieho Stevense je obohacení soundu Druhé trávy o řadu elektronických ruchů a efektů, které s úspěchem nahlodávají bluegrassové jádro akustického zvuku bandu. Formace kolem Roberta Křesťana tak nadále podvědomě pracuje na své vlastní nezařaditelnosti a přirozené rozmanitosti, která se vzpírá jen jediné škatulce. A je to tak dobře, velmi jí to sluší.

Prim tu stále hrají klasické nástroje jako banjo, kytary, lapsteel kytara nebo kontrabas, ty se tu ale často sonicky proměňují ve zvukové plochy. Zní tu klarinet i klavír, místo klasických bicích se tu hojně tleská, vokály jsou tu a tam, například v "Úsměvu Cyrana", zkreslené. Tahle drobná umělecká rozhodnutí dělat věci jinak, než je zažité, vytvářejí unikátní atmosféru, kterou je nahrávka prosycená a navíc umocněná spíše pomalými tempy. A přitom všechny ty drobné ruchy a barvy působí přirozeně a nikoliv jen jako samoúčelný efektní doplněk.

Robert Křesťan je asi jediný domácí textař, který může ve svých písních použít slova jako pektorál, palimpsest či glaciál a nebude to působit nepatřičně. Verše na albu "Díl druhý" jsou pevně utaženou sítí lyrických obrazů, historických aluzí a literárních odkazů, které vybízejí k dešifrování, ale rozhodně nenabízejí jednu platnou interpretaci. Obratně kličkují mezi významy a v tu samou chvíli posluchače matou i okouzlují svou magií.

Daří se jim vyhýbat se žánrovým klišé, a když už autor zamíří do indiánské tematiky, děje se tak pomocí jakýchsi dynamických, až filmových detailů ("Crazy Horse") nebo drobných náznaků a pocitů ("Little Big Horn"), nikdy ne na plnou hubu, vyčpěle, bez fantazie.

Desky "Díl první" a "Díl druhý" k sobě patří - a nejenom názvem, který je navzájem podmiňuje. Přesto je předloňská kolekce, když ji postavíme vedle té letošní, spíše nadechnutím, ohledáváním terénu. Až tady se všechno uzavře, převaha coverů z jedničky dostane ekvivalent v podobě autorského materiálu, dojde i k završení spolupráce s producentem Stevensem. "Díl druhý" je svěží počin, který se nebojí náročnosti, ale neztrácí ani na sdělnosti. Ortodoxní fanoušci bluegrassu a staré Druhé trávy asi spokojeni nebudou, jakýkoliv jiný posluchač s otevřenou myslí ano.