Původně měl jeden disk patřit novým autorským věcem a druhý přetextovaným skladbám těch umělců, kteří Roberta Křesťana inspirovali či provázeli v průběhu jeho kariéry. Ale muzikanti míní a koronavirus mění. Na světě je tak zatím "Díl první" s tím, že "Díl druhý" vyjde příští rok. Za své vzala i původní představa obsahově propojených částí, na aktuálně vydaném albu se originální věci a svébytně pojaté covery prolínají, v tomto případě v poměru 3:7 ve prospěch převzatých věcí.

Ačkoliv bývá Druhá tráva zařazována do šuplíku bluegrass - a v tomto stylu nepochybně koření -, její hudební výraz po celou dobu nasává i řadu dalších vlivů. Devět let od poslední desky "Marcipán z Toleda" kapela tento posun k žánrově nevyhraněné alternativě jenom utvrzuje. Na palubu totiž naskočil producent Eddie Stevens, který může nabídnout zkušenosti s Moloko, Róisín Murphy (nebo Janou Kirschner), tedy člověk se zkušeností z úplně jiných žánrových vod, než v jakých dosud Robert Křesťan a jeho parta měli možnost plavat.

"Díl první" tudíž opírá charakteristický sound Druhé trávy o zmíněné bluegrassové kořeny (banjo, mandolína, kytary a mírně netradičně najazzlá rytmika Tomáše Lišky a Martina Nováka), zároveň je nově výrazně kořeněný elektronikou. Ta spíše dokresluje atmosféru v podobě různých ruchů a šumů či zkreslení Křesťanova hlasu, nestrhává na sebe pozornost a hlavně - a to je nejdůležitější - nedělá z Druhé trávy něco, čím není. Jen objevuje nové možnosti, jak s vlastní tvorbou pracovat. A to je u skupiny, jež je tři dekády na scéně, hodno ocenění.

Hlavní devíza kapely, tedy Křesťanovo textařské mistrovství, je přítomna bez jakéhokoliv kvalitativního poklesu. Trojice vlastních věcí - "Víš, co se říká", "Kdybys mě zabila" a "Vposlouchám se do ticha" - si libuje v místy příjemně neprůhledných metaforách, v básnických obrazech působících svou jednoduchostí, ale nikoliv přímočarou líbivostí ("Když vposlouchám se do ticha, / slyším, jak mi šeptáš slova, / která zapsal Casanova, / než jsem nad ním zlomil kříž").

Zbývajících sedm kusů svazuje dvaašedesátiletého muzikanta svými původními melodiemi i náměty, ani v tomto případě se nijak neustupuje z poetické síly a básnické obrazivosti výsledku. Jen pokorněji slouží intencím jejich původních autorů. Křesťan už mnohokrát prokázal schopnost vyhmátnout podstatu písně a převést do češtiny spíše její duši než konkrétní slova. A tak se zde potkávají natolik odlišné hudební osobnosti jako Tom Waits, Sting nebo Trent Reznor. Výsledek je přesto sevřený, svou náladou pohlcující, byť nijak posluchačsky jednoduchý a přímočarý.

"Díl první" je z většiny pomalu plynoucí, poklidné album, jehož jednotícím motivem je smutek a krásná nostalgie. Nikoliv tragika, spíše zamyšlené usebrání otextované, zazpívané a zahrané se zřejmou životní zkušeností. Deska výborně graduje až k finální trojici - Waitsově smutně rozverné "Zůstaň", temné hymně "Bolest" z Reznorova pera a vznešenému gospelu "Kam složíš hlavu", v němž Křesťana přece jen trochu přezpívává hostující Spirituál kvintet.

A pak přijde zvláštní ticho. Jako správný "Díl první" končí na vrcholu, ale "Díl druhý" tu zatím schází. Přesto je už v polovině celého pomyslného příběhu zřejmé, že Robert Křesťan a Druhá tráva stvořili dílo, které bude textově, hudebně i pojetím patřit k těm nejsvébytnějším počinům, které u nás v roce 2020 vznikly. Karty pro pokračování jsou rozdány velmi dobře, ale pořád je to jako hodnotit knihu po přečtení první kapitoly. Na konečný verdikt si musíme počkat do příštího roku.