© ireport.cz
Vaše poslední deska se jmenuje "Mlsná". Co nejraději mlsáte vy?
My nejradši mlsáme pohodu. To je to nejlepší, co existuje. Dneska se lidi ženou hlavně za prachama. Jasně, prachy jsou důležitý, ale jsou i důležitější věci. A to je ta pohoda, klid v rodině a kolem sebe. A když tohle chybí, všechno ostatní se hroutí jako domeček z karet.
Hezky řečeno. Ještě jsi zapomněl na váš oblíbený alkohol...
Alkohol samozřejmě mlsáme taky. (smích)
Na "Mlsnou" se zatím objevily veskrze pozitivní recenze. Záleží vám vůbec po tolika letech na kritice?
Ani ne. Samozřejmě že si to přečteš, ale já osobně to vůbec neřeším. Myslím si, že čeští hudební novináři jsou strašně osobní. Jasně, osobní pohled tam musí být, ale nesmí převažovat.
Zároveň se na vaši adresu neustále objevuje spousta negativních reakcí. Proč vlastně lidem tak vadíte?
To jsi první člověk, kterej mi napřímo řek', že vadíme lidem.
Ale ty argumenty znáš, ne? Dá se o vás dočíst, že vaše muzika je jednoduchá a hloupá, že nemá myšlenku nebo že jste burani...
Že jsme burani, o sobě říkáme sami. Vždyť my vesničané jsme . Žijeme v malém městě a nechceme o sobě říkat, že jsme Pražáci, a dělat nějakou vyumělkovanou muziku. Obecně si myslím, že je náš národ hodně závistivý a nepřející.
Divokej Bill...
... je i po tolika letech stále v pohodě. I jejich "Mlsná" je prý v pohodě. Oni sami jsou burani. Tvrdí to jejich
haters a také zpěvák Vašek. Svoji hudbu nazývají bigbítem s prvky folklóru. Bigbít v jejich provedení prý uměním je.
Divokej Bill umí i na housle, banjo nebo akordeon. V kapele je jich osm, dohlíží na ně velká ryba českého hudebního showbusinessu Petr
Fořťák Fořt a velmi často i deset tisíc fanoušků najednou. Špinavci, tak své příznivce poslední dobou titulují. To ovšem neznamená, že by je neměli rádi, ba naopak. Některé jejich písničky z jejich pěti desek postupem let zlidověly a můžete je slyšet i leckde u táboráku. Mají rádi alkohol, holky a počítačové hry. Oranžové dresy, v nichž jsou občas k vidění na koncertech, nesouvisejí se sympatiemi k nejmenované politické straně, ale k ukrajinskému fotbalovému týmu Šachtar Doněck.
Upřímně - nazval bys vaši muziku uměním?
Je to umění. Podle mě není umění, když přijdeš na nějakou hudební soutěž a jeden frajer tam tříská do bicích jak zběsilej, druhej hraje přes tisíc aparátů na kytaru a honí to tam po celém hmatníku a třetí blije do mikrofonu. To je umění? Podle mě není.
Jenže kytaristi v těchhle deathmetalových skupinách umějí často na kytaru zázraky. Zato vy tam pořád šviháte stejné tři akordy pořád dokola...
My máme písničku i na jeden akord. Ale je tam melodie. Podívej se na
Foo Fighters,
Muse nebo
U2, všichni mají melodie. To, co popisuju, melodii nemá.
Pouštíš se tenkej led. Melodie zdaleka není všechno!
Tihle muzikanti by nám řekli, že naše muzika je jednoduchá. Jenže to, co hrají oni, je v podstatě taky jednoduchý. Když si sedneš ke kytaře a půl roku budeš deset hodin denně dřít pentatoniky, tak budeš hrát stejně jako oni. Já to dělat nebudu, protože mě to nebaví a ani to nikoho nezajímá. Svým způsobem je to taky umění. Podle mě ale není, podle mě je to technická dovednost. Já jenom nechápu, jak taková kapela může zvítězit na nějaké soutěži.
Asi se neshodneme, pojďme dál. Považuješ ty osobně nahrávku "Mlsná" za tvrdší, jak tvrdil Vašek?
Oproti těm dvěma předchozím určitě.
"Mezi nima" i
"Divokej Bill" byly docela pomalý desky a "Mlsná" je spíš návrat do minulosti. Zároveň je ale z velké části nahraná analogově, takže má o dost lepší zvuk.
© i-lidovky.cz
Řekl bych, že právě kolem nahrávky "Mezi nima" jste zažívali vrchol popularity. Co si o tom myslíš ty?
Asi s tebou souhlasím, že tehdy to nějaký vrchol byl. Ale zase si myslím, že opravdový vrchol popularity máme ještě před sebou.
Přinejmenším jste tenkrát poprvé a zatím naposledy vyhráli Slavíka...
My jsme v ten rok taky jeli šňůru. Čtyřicet koncertů a přes sto tisíc diváků. Slavíkem jsme slízli smetanu, podle mě zaslouženou. Hlavně si člověk pořád musí nastavovat další a další příčky.
Nedávno jste natočili velmi profesionálně vypadající klip k písničce "Batalion". Slyšel jsem, že jste museli sáhnout hodně hluboko do kapsy...
Jo, asi to nebylo levný.
A hráli jste si jako malí taky na vojáky?
Hráli. Já jsem si hrál na vojáky s bráchou a taky se Štěpánem, s ním už se známe od dvou let. Taky na policajty a lupiče a na partyzány.
Téma války máte v textech poměrně často. Je v "Batalionu" kromě tématu dětských her schovaný i nějaký skutečný konflikt ve světě?
Podtext tam je. Jde ale o to, že děti berou občas určitý věci hrozně vážně. Hlavně kluci. Viděl jsem to třeba na paintballu, jak jsou někteří kluci tak zapálení a tolik to žerou, že jsem pak musel odejít, protože jsem to nerozdejchával.
© okolohradce.cz
Divokej Bill je v podstatě stavebním kamenem festivalu Rock For People. Nemrzí vás, že po dlouhých letech v Českém Brodě, kde jste byli skoro doma, jsou poslední ročníky v Hradci Králové?
Nemrzí, tam je to mnohem lepší. Je to tam větší, přitom máš jako divák všechno blízko. Já hlavně obdivuju, kam se tenhle festival za tu dobu dostal.
Momentálně jedete turné. Pořád si ještě dokážete koncerty užít?
Jasně že jo. Pořád do toho dáváme tu samou energii. Na druhou stranu nemám rád, co se mi občas stává ke konci dlouhých šňůr - hraješ nějakou písničku a přemýšlíš úplně nad něčím jiným. Když si to najednou uvědomíš, tak se v myšlenkách zase rychle vrátíš na pódium a koukáš, že ti ta ruka úplně automaticky hraje ty akordy, aniž by ses na to soustředil. Občas je to zkrátka rutina jako kterýkoliv jiný zaměstnání. Přesto si ale nedokážu představit, že bychom fungovali třeba jako
Kabáti, kteří dva roky nehrajou a pak odehrajou deset koncertů.
Čeká na koncertech na fanoušky něco speciálního?
Speciálního? To by asi musel říct někdo zvenčí. Vlastně ten začátek je docela speciální. Ale nechci to prozrazovat, ať se přijdou lidi podívat. Ale i konec je dobrej a prostředek taky. (smích)