Damon Albarn se svojí kreslenou tlupou kreaturek naštěstí necombackuje pouze s názvem, ale i s dostatečně vymazleným materiálem, co je ušit na míru jejich rozmazleným posluchačům. Tentokrát se přitulil i Snoop Dogg, Lou Reed nebo Bobby Womack.

První singl s názvem, při jehož vyslovení se cítíte cool, ale zůstal za očekáváním. Naštěstí "Stylo" rozhodně není základní stavební složkou "Plastic Beach". Tou je logicky písek. Co také na pláži jiného. Co zrnko písku, to jeden nápad. A vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli se jedná o flétnu, tvrdý beat nebo zvuk synťáku. Gorillaz totiž staví své hrady z písku opět do megalomanských výšek. Plácají na sebe deváté přes páté, ale pořád jim to senzačně drží dohromady. Dokonce si zachovávají i svůj charakteristický zvuk, takže jsou několikrát snadno identifikovatelní.

Pestrost! Je tak jednoduché zamilovat se do slizké pumpující melodie v "Glitter Freeze", při které cítíte vydýchaný zvuk, levné parfémy a nostop-hernu-bar. Je tak strašně těžké nepohupovat se v tramvaji do výtečné úvodní retro fanfárové ulítavačky "Welcome To The World Of The Plastic Beach" a nepřipadat si, jako když právě jedete v sedmdesátých letech tramvají do strmého kopce v San Francisku. Je tak příjemné zavírat oči při "On Melancholy Hill", vzpomínat na poslední dovolenou s předposlední přítelkyní a nechat se nadnášet tou uklidňující atmosférou. Tahle píseň je vůbec dost důležitým mezníkem desky. Je úplně jiná než zbytek, nezvykle melancholická a hlavně dokonale hitová. Ale hezky hitová! Neotravuje. Naopak hladí.

Je to tady všechno. Hypnotické beaty, vlezlé klávesové melodie, hip hop i retro klavír. Jako příklad poslouží "Sweepstakes". To je rap Mos Defa, milion mašinek a do toho živé bicí a živé dechy. Ach. Zapomeňte na jednotky Isaaca Newtona, ode dneška se bude počítat síla podle Gorillaz. Ta přehršel zvuků je naštěstí tak geniálně produkovaná, že vás ani na moment nenapadne něco o přeprodukovanosti, spíš o tom, že dát něco takového dohromady může jen někdo z jiné hvězdné soustavy... a nebo, jestli jste si jistí, že kontakt s UFO ještě nenastal, že by to mohli být Damon Albarn a Jamie Hewlett!

Do "Plastic Beach" se dá nádherně prokousávat a vy doslova cítíte, jak se s každým poslechem dostáváte více k jádru. V hlavě utkví mnoho momentů, těžko jste schopni po skončení nahrávky vyřknout, co vás konkrétně baví. Může jít třeba jen o jeden zvuk, ale klidně i o celou melodickou klávesovou linku "To Binge". Jenže tohle album, ač je z milionu zrnek písku, je velice kompaktní a napěchované invencí. Oblíbené momenty vám servíruje postupně. Vždy se před vámi objevují jen chvíli dopředu jako gorily v mlze. Nemůžete si je pamatovat, ale chvíli před tím už je vidíte a víte: "Jo, teď přijde moje oblíbené cinknutí!"

Třetí deska projektu Gorillaz je nádherně zprodukovaná záležitost. Se skvělými hitovými ambicemi, co jistě budou například v remixech motat nohy na parketech diskoték, ale i s dostatečně undergroundovou kombinací všeho, co na nich vždy bylo tak přitažlivé. Tohle jsou gorily jednadvacátého století. S vizáží pračlověka a se srdcem, jehož tep určují klávesy Korg a vokodér. Prostě opět kombo.