Já se zase musím přiznat, že jsi mě na nové desce opravdu překvapila. Kdy se z Anety Langerové, která před lety neuměla ani pořádně na kytaru, stala tak zdatná skladatelka a textařka?

Myslím, že zdatná je asi silné slovo, ne? Mě ke skládání museli trochu dokopat. Jsem obklopena lidmi, kteří mě nutí k tomu, abych se nestyděla hrát a skládat. Největší zásluhu na tom má Michal Hrůza a teď I Martin Ledvina, který mi otevírá obzory a hodně mě toho naučil. Člověk se díky skládání a psaní textů neustále vyvíjí. Zjišťuje své možnosti, otrkává se sám před sebou a pojmenovává své pocity, názory. Baví mě to.

Zatímco na druhé desce "Dotyk" ses chtěla co nejvíc odstřihnout od popového debutu a znít co nejalternativněji, novinka "Jsem" je hodně písničková.

To je určitě! Moje desky jsou vlastně docela dobrá dokumentace pěti let cesty, kterou jsem urazila od SuperStar. Debut "Spousta andělů" byla deska, kterou jsem zezačátku vůbec neuměla uchopit. Bylo tam hodně převzatých písní, ale záchranou byly například písničky typu "Voda živá", které hraju dodnes, protože je mám zkrátka ráda. Po této desce jsem se toužila postavit na vlastní nohy a využít možnost, kterou jsem dostala - to znamená dělat muziku po svým. Chtěla jsem, aby druhá deska "Dotyk" nebyla jenom o zpěvu a o písničkách, ale aby na ní byl zaznamenán i kus mne, můj náčrt toho, jakým směrem bych se chtěla v rámci popu ubírat. To se povedlo díky Honzovi Muchowovi, který desku produkoval. Když se do "Dotyku" zaposloucháš, najdeš tam skoro všechno. Je to elektronická, sofistikovanější deska a vyžaduje hodně představivosti. Naučila mě vnímat pop z klasického přímého pohledu a zároveň do něj dávat něco navíc. "Spousta andělů" a "Dotyk" jsou dva extrémy, ale dovedly mě k aktuální desce "Jsem". Ta je zlatou cestou mezi těmito póly, mezi nimiž jsem si vyzkoušela své mantinely.

Většinou je to naopak. Když to označím čísly, hudebník obvykle vydá desky s vývojem 1, 2, 3. Zatímco u tebe jde o 1, 3, 2.

Máš pravdu. U ostatních se většinou desky takhle vyvíjejí. Ale tihle ostatní zažívají v souladu s tímhle vývojem i postupný vzestup kariéry. Kdežto u mě to bylo jinak. Mně vynesla soutěž hned na začátku někam strašně nahoru a... a co teď s tím? Tak jsem se snažila trochu se stáhnout a najít věci, který můžu nabídnout, o které se můžu opřít. Tenhle postup se mi vyplatil, abych mohla dojít k aktuální desce. Navíc je to i o tom, že jiné kapely obvykle dlouho makají, aby se dostaly k nějaké kvalitě. A já zničehonic vyhrála soutěž, zažila několik měsíců obrovské slávy a všichni si hned mysleli, že všechno dokážu a všechno bude dokonalý a ideální. Omyl, byl to teprve začátek. Moje cesta vedla jinudy. Nechtěla jsem jen zpívat písničky do rádií, chtěla jsem tu hudbu cítit, dojít ke svému vlastnímu repertoáru.

Nakolik jsi při práci na "Jsem" mluvila do práce producentovi Martinu Ledvinovi?

Už jenom to, že jsem si ho vybrala, nebylo náhodný. Vím, jak se Martin na muziku dívá, bavili jsme se o tom a taky už spolu předtím pracovali. Mezi náma dvěma je to o akci a reakci. Probíhá to tak, že já něco řeknu, on na to zareaguje a skončí to třeba po deseti kolech, kdy jsme u finálního nápadu. Martin se producentství chopil zodpovědně a snažil se mě nechat v rozpoložení, že si můžu myslet a přát cokoliv, ale on to bude zdrcávat jenom do té podoby, jakou jsme si nastínili na začátku. To znamená písničky, hlas, nekomplikovanost. Aby to zkrátka bylo autentický, anetovský.

Víš, že na mě "Jsem" působí jako soundtrack k zimnímu období?

(smích) A není to jenom kvůli tomu, že v první písničce zpívám "Na zimu si zamkli dům..."?

To možná taky. Ale především mi přijdou aranže songů dost zasněné, trochu jako pohled na zimní krajinu. Texty nepočítaje. Byl to záměr?

To záměr nebyl. Možná, že některé autory textů to inspirovalo, protože každý samozřejmě píše o tom, co momentálně prožívá. Ale ta deska by tu měla být nejenom na zimu, ale i na jaro, léto... Myslím, že "Jsem" přináší i písničky, který jsou o dovádivým období, který může zprostředkovat třeba to léto.

To mluvíš asi o songu "Pokušení". Ale třeba v "Už víš" nebo "Dokola" něco končí. Může to být vztah, den, rok...

To je asi taková všeobecná melancholie, která je u mne známá. Jsem melancholický člověk, mám to ráda, protože i v melancholii vidím pozitivní věci.

Písničku "Jedináček" pro tebe napsal Oskar Petr. Chtěla jsi mít pokračování "Hříšných těl..." a "Srdcotepce"?

Že bude psát něco Oskar Petr, nebylo nijak plánované. Vzniklo to, že se Martin Ledvina někde zmínil v tom smyslu, že deska bude znít jako Led Zeppelin. Oskar se toho chytil a zavolal nám, že má pro nás písničku, která by se na desku prý mohla hodit. Martin mi ji pustil a já v tu chvíli zjistila, že je to ono. Že je ta Oskarova písnička přesně to, co chci dostat na desku. Řekla jsem si, že pokud bude deska alespoň z poloviny takhle melodická a bude v ní cítit tahle lidovost, bude mi to vyhovovat. Dá se říct, že "Jedináček" tím položil základní kámen ke "Jsem". A nemyslím si, že by byl až tak podobnej "Hříšným tělům". Podle mě je "Jedináček" lehčí a srozumitelnější. Člověku snáz dojde, o co tam jde. Trošku tomu dopomohl i Martin Ledvina, který tam několik věcí hudebně i textově upravil.

Co asi neupravoval nikdo, byl text ve "Stačilo říct". Není škoda, že úderný refrén s velkým tahem na bránu sráží více slabik na krátké noty ve slokách? (usínání, po nebi lítání, dolů padání...)

Ten pocit nemám, při výběru písní neřeším slabiky, neřeším tóny, řeším to, aby píseň fungovala. A "Stačilo říct" fungovalo, už když mi ji Michal zpíval do telefonu. Když jsem se s ním bavila o tom, co by mohl napsat, došli jsme k závěru, že ta píseň musí být úderná, srozumitelná, aby se za nic neschovávala. Prostě realita. Tečka. Zdá se být jednoduchá, ale ono takovou píseň napsat a pak ji zazpívat, aby byla uvěřitelná, není jen tak.

OK. Závěrečná "Vzpomínka" je, alespoň si to myslím, věnována tvé mamince. Představuje pro tebe stále tíživé téma?

Tíživé ne. Spíše bych řekla, že je v mém životě zásadní a vychází z něj hodně věcí, které dělám. Jde o věc, která se mi přihodila v dost útlém věku, takže z toho vychází moje osobnost a životní preference. Myslím si, že každý má svoje silné téma, životní zážitek. A já mám tohle. Jde z toho čerpat cokoliv - pozitivní, negativní i smířlivá poloha. Každý, kdo si sáhne na upřímnou a hlubokou emoci, kterou prožije celým tělem a duší, otevírá další komnaty svého já. Tohle téma nejde v mém životě vynechat, dotýká se mě neustále a budu se s tím smiřovat a zároveň z něj čerpat asi až do smrti.

Když jsem zařadila "Vzpomínku" jako poslední písničku na novém albu, zjistila jsem, že všechny poslední songy na mých deskách jsou věnovány mámě. Je to nadpřirozené spojení s něčím, co sice už reálně neexistuje, ale já věřím, že v nějaké jiné formě snad ano. Jsem ráda, když se z toho můžu zaprvé vyzpívat, zadruhé když to poslouží někomu k souznění jako kámoš. Protože v tomhle zážitku určitě nejsem sama.

Zatímco "Spousta andělů" nebyla ani zdaleka autorská, na "Jsem" sis napsala poměrně dost písniček i textů sama. Přijde jednou deska, kterou si uděláš sama od začátku do konce?

Já si na to zatím nevěřím. Myslím, že k tomu, abych si napsala celou desku sama, mne čeká ještě docela dlouhá cesta. Nevím, na co se budu příště soustředit. Teď jsem se snažila upřít pozornost na zpěv, na to, aby každý text měl melodii, která vypovídá o tom, co je mi blízké. Je možné, že na další desce napíšu trochu víc textů, možná i písniček. Z této desky jsem vyhodila svoje čtyři songy, takže je mám v zásobě. Jsem v tomhle vůči sobě dost sebekritická. Ven pouštím věci, kterým sama věřím, ale pak jsou věci, který se třeba ostatním líbí, ale já nemůžu přenést přes srdce, že by se na albu objevily. Tak uvidíme, jak to se mnou bude vypadat na příští desce. Není to pro mě nejdůležitější.

No teď určitě ne, vždyť jsi sotva vydala třetí album.

Ale i všeobecně. Jsem typ člověka, který má víc v hlase, než že by skládal texty, ze kterých by se všichni posadili na zadek. Co mě ale baví, je skládat muziku. Miluju to, i když mám někdy tendence to komplikovat.

Jak se to projevuje?

"Dotyk" je toho příkladem. Každá věc na té desce má něco společného s mým původním demáčem. Z dnešního pohledu vím, že tam jsou věci, který jsem hudebně jako autor komplikovala víc, než by bylo zdrávo. Na druhou stranu to přineslo uspokojení lidem, kteří to tak mají rádi a poslouchají spíše hudbu, co je zahalena za záclonou, než když se otevře na první dobrou a mě zase nový pohled na muziku, "Dotyk" je pro mě jednou velkou školou.

Snažíš se psát texty, skládat... Není právě tohle bič, který na sebe uplete vítěz SuperStar? Velká firma mu vydá desku a zařídí promo. Ale co pak s tím člověkem? Možná je zdatný interpret, ale co se týče skladatelské stránky, tu u něj nikdy nikdo neprověřoval.

Pro mě po SuperStar nebylo nic těžšího než si najít vhodný repertoár. Je totiž jednoduché použít svůj hlas do hitů, které každý notoricky zná. Na druhou stranu není podmínka, že si člověk musí skládat vlastní věci. Když soutěž v někom probudí touhu něco skládat a bude ho to bavit, může s tím postupem času hnout. Nebo existuje možnost, že se člověk obklopí pár dobrými autory, kteří tu pořád ještě jsou, a to taky může fungovat. Já to dělám tak, že něco napíšu sama a když se na něco dalšího necítím, poprosím jiného autora. Takže udělám třeba muziku a někdo jiný napíše text. Zapadne to do sebe a nakonec je z toho kompaktní balík. Je důležité jenom vědět, co člověk chce. Nevnímám to jako nějaký bič, něco, co by mě svazovalo. Naopak mě to spíš opírá.

To je tvůj případ, protože stavíš na hlasu a charismatu, což tvoří nadstavbu všech tvých tří desek. Ale co takový Zbyněk Drda, který vyhrál SuperStar dva roky po tobě? Ten dnes nezajímá nikoho právě z toho důvodu, že nemá ani charisma, ani si neumí napsat písničku.

Jde o kombinaci různých vlastností. Pokud by člověk neuměl napsat písničku, ale uměl si vytvořit pro sebe prostor, v němž by se obklopil lidmi, kteří by mu ji napsali na tělo, dá se úspěchu taky docílit. Je pravda, že k tomu, aby člověk věděl, co chce, je potřeba zkušenost. A tu získáš vlastním tvořením. Můžeš fungovat i tak, že víš, koho oslovit. Je ale hrozně těžké takhle na začátku přijít za někým, koho neznáš, a prosit o písničku.

Dobrá, ty jsi poprosila Muchowa a vyšlo to. Nedokážu si ale představit, že by Muchow spolupracoval třeba s tím Zbyňkem Drdou, ať neutíkám k jiným jménům.

Co na to mám říct? (smích) Já jenom vím, co chci. Jestli to ví i další vítězové SuperStar, to netuším, protože je neznám. Já to myslím s hudbou vážně, chci dělat vlastní muziku a předávat ji lidem. Vím, že jim mám co dát. Jsem v tom stádiu, že už si víc věřím a že se nechci pokaždé, když vlezu na pódium, omlouvat za to, že jsem vyhrála SuperStar. Je to o vývoji, o tom, jak je člověk silnej. Spousta věcí ho ovlivňuje. Martin Ledvina mi třeba říká, že by hrozně rád někoho produkoval, že by rád pomáhal. Ale že prostě nejsou lidi. A nebo jsou, něco přinesou, ale pak si to rozmyslí, protože do toho nechtějí jít úplně naplno. Nechtějí do toho naskočit, aby se o nich psalo a absolvovat všechny ty opruzy, který k tomu patřej...

Jako je třeba tenhle rozhovor?

Ale ne, tohle není vopruz. Já už jsem se naučila trošku mluvit a už se tolik nestydím. Ale co si budeme nalhávat, je pro mě lepší stát na pódiu a zpívat, než dávat rozhovor. Když se však novinář ptá na smysluplné otázky, taky mě to baví. Abych se ale vrátila, já ty lidi, kteří se tolik neprosadili, neznám. Takže můžu jenom odhadovat, jestli nevědí, co chtějí, kdo jsou, jak s tím naložit... Asi na to ještě nepřišli. Jinak by podle mě neměli problém.

Jsou podle tebe další ročníky SuperStar užitečné? Sleduješ teď Československou SuperStar?

Sleduju to, protože chci mít přehled. Neustále se mě na to někdo ptá, takže chci být v obraze. Je to hezký, protože si vždycky zavzpomínám na období, kdy jsem v soutěži byla já. Bylo to takové instinktivní a nevědomé období, kdy jsem nepřemýšlela vůbec nad ničím. Ta soutěž je dobrá v tom, že jde o reality show. Člověk je z toho všeho vypsychlej, je to pro něho naprosto nová situace, takže se chová naprosto přirozeně. Zničehonic absolvovat každý týden před tolika lidmi jedno kolo, to je křest ohněm, při kterém se pozná kvalita člověka. Když zpíváš na pódiu a sleduje tě tolik lidí, nemáš šanci se za nic a za nikoho schovat. Z takovýhle soutěží se pak dají vybrat talenty pro nějakou další budoucnost, ale zase je to o tom, jak moc chtějí, jestli to myslí vážně a chtějí kariéře něco odevzdat. Taky k tomu patří odříkání, což platí pokaždé, když chce člověk dělat dobře svoji práci.

Nestýská se ti po době, kdy jsi byla skutečně celospolečenský fenomén?

Upřímně ti povím, že jsem to období prožívala hodně stresově. Všechny zajímalo úplně všechno a každý den znova. Furt to samé dokola. To pro mě jako pro introverta byl dost záhul. Navíc nejsem nějaký mega exhibicionista, že bych někam přišla a okamžitě začala bavit celou společnost, aniž bych v sobě měla kapku alkoholu. (smích) To období mě děsilo: nedůvěra sama v sebe, nesebevědomí, které tam neustále panovalo. Když jsem byla nominována na nějakou cenu, zhrozila jsem se. Byla tady řada lidí, kteří zpívali a hráli dlouhou dobu, a já teď zničehonic takhle vylítnu a vysbírám všechny ceny během dvou let? Z jakého důvodu? Už jsem měla kolikrát tendence a říct: Promiňte, já za to nemůžu. Nevěřila jsem si a neuměla si odůvodnit, proč pořád nějaké ceny vyhrávám, když jsem v uvozovkách nic nedokázala. Tohle se razantně změnilo v době alba "Dotyk". Dnes se mi po té době nestýská a jsem ráda, že věřím sama v sebe. Konečně!

Tehdy také začal tvůj velice pozitivní mediální obraz. Byla jsi ta správná Aneta, která nechce hrát v televizi na playback, protože to je špatné. Byla jsi ta Aneta, která určitě nekouří, protože kouřit je špatné. Nakolik to bylo svazující?

Bylo to hodně svazující. Měla jsem neustále výčitky, třeba co se týče účesů. Říkala jsem si, že mě rodiče fanoušků asi už začnou chodit vraždit. Měla jsem na hlavě šílený změny, furt jsem něco odbarvovala. To samozřejmě stojí nějaké peníze a teď si představ, že to dítě přijde domů a řekne, že chce vypadat jako Aneta. Což se samozřejmě dělo, na koncertech to šlo vidět. Chvílema jsem si říkala, jestli to už nepřeháním. Zapálit cigaretu jsem si taky na veřejnosti nechtěla, aby to nikdo neviděl. Nechtěla jsem být špatnou motivací pro mladé. Ale už mě to opustilo a řekla jsem si, že se budu chovat přirozeně. Že nemám důvod se nějak skrývat a dělat ze sebe paní dokonalou. Myslím, že je to lidem i sympatičtější, když se někdo chová otevřeně a nic nepředstírá.

Takže teď nemáš problém vyjít z klubu na ulici namol?

Namol? (smích) Tak to musím říct, že se mi ještě nepodařilo, abych se plazila někde po náměstí. Dokážu být velmi veselá a velmi hlasitá, ale asi ne tak, abych se až takhle sťala. V tom mám ještě dobrou záklopku!

V minulosti jsi hodně měnila kapelu. Dá se říct, že co nový účes, to nějaký basák ven. Ustálila se ti už sestava?

Je to o tom, jakou zrovna dělám muziku a jak si ji představuju. Teď se stala jedna změna, kdy jsem měla možnost poznat bubeníka Adama Kollera. Hrálo se mi s ním naprosto skvěle, má takovou zvláštní lehkost a zároveň pořádnou ránu. Přesně tohle jsme na desku potřebovala dostat. Nekomplikovaný bicí, který budou maximálně podporovat výraz písniček, který jsou vlastně úplně obyčejný. Adam je naprosto ideální adept na tenhle post, takže s námi odehraje určitě nějaké koncerty. No a pak jsem přijala dalšího basáka. Poprosila jsem jazzového muzikanta Kubu Vejnara, který dokáže hrát pop nekomplikovaně, ačkoliv je to skvělý jazzový muzikant. To se také velmi zřídka vidí a slyší.

Poslechni, jak vlastně ti staří pardálové, které jsi měla či máš v kapele, přijímají od mladé Anety vyhazov?

Myslím, že čím jsou vyspělejší, tím víc mi rozumějí. A dokážou to pochopit, ačkoliv mně samotné to není příjemné. Mám před různými muzikanty stále respekt. A poté, co odehráli šňůry s daleko lepšími a slavnějšími lidmi, než jsem já, je mi blbé jim říct ahoj. Většinou mi ale porozumí a souhlasí se mnou.

V tiskové zprávě jsem se dočetl, že jsi ambasadorkou projektu Play To Stop: Europe For Climate. Oč jde?

Je to projekt, který se snaží podpořit myšlenku, aby lidi šetřili energiemi a vodou. Jde o to dostat skrze různé osobnosti Evropy do lidí informace, aby si uvědomili, že i maličkost pomůže. V každodenní činnosti si může člověk nastavit pár úkonů, které ho nebudou omezovat a zároveň pomohou. Nenechávat třeba puštěnou vodu deset minut v kuse, nejezdit autem, když to není úplně nutné, jet pěškobusem nebo na kole. Jsou to naprosto normální věci, ale je třeba aby šel lidem v tomhle naproti stát. Cíl projektu je těmhle zbytečnostem zabránit.

Takže kontrolní otázka: jaké máš doma žárovky?

Jsou to takové ty speciální spořící! Sice se hned nerozsvítí úplně, ale po nějaké době se rozžhaví. Díky projektu Play To Stop: Europe For Climate jsem objevila spoustu zajímavých věcí, které můžu dělat každý den, aniž by mě to nějak omezovalo a zároveň to pak pomáhalo. Někdy jsem zvolila pěškobus do studia a bylo to hrozně oživující. Potkáte lidi, na které se můžete usmát a oni vám to vrátí, pozorujete, jak se k sobě chovají, což až na výjimky bylo pozitivně nabíjející. Bavilo mě to a přineslo do období skládání desky zase další rozměr. Stále za sebou zhasínám, pouštím tolik vody, kolik jí jen opravdu potřebuju, vytahuju ze zásuvek vše, co nepoužívám, třídím odpad atd. Je to jednoduché, stačí si to všechno jenom pojmenovat a pak si člověk uvědomí, no jo, co to dělám a proč to dělám, vždyť to můžu udělat jinak a ještě mi to ušetří čas, peníze, dodá dobrou náladu a pomůže přírodě. Vlastně je to jen takový návrat k přirozenosti.