Během týdne mi bylo vyčteno, že Michala Davida nazývám hitmakerem, ale koneckonců i toto kolo Česko Slovenské SuperStar moje tvrzení potvrdilo. Ať se kdo chce jak chce vzteká, jeho písničky zkrátka na lidi fungují, a to docela slušně i v podání finalistů teď po tolika letech. Daleko větším průšvihem byly původně proklamované filmové melodie. Zpívaly se čtyři písničky a pouze jedna jediná byla od počátku určená pro film, zatímco další dvě byly muzikálové a poslední neměla s tématem společného vůbec nic.

Písničky Michala Davida otevřel Miro Šmajda. Při nácviku "Je to blízko" mu sám autor radil, že má zpívat civilněji. To by si měl Miro vzít k srdci. Jeho zpěv opravdu v určitých partiích, a to i v této písničce, nezněl přirozeně. A je to skoro jedno v jaké poloze - jestli v té klidnější nebo v té rockerské řvavé. Jinak se ale s nástrahami tohoto specifického žánru Miro vyrovnal velmi slušně a kdo čekal, že vyhoří, musel být zklamaný. Jeho verze měla potřebnou gradaci a i to, že mu do jeho zpěvu David moc nezasahoval, o lecčems vypovídá.

Jan Bendig se s nástrahami "Discopříběhu" pral daleko více. A zase za to mohl hlavně jeho slovní projev. Frázování - děs a hrůza, výslovnost - katastrofa. Ještěže on to dokáže nahnat tím neskutečným nasazením a zápalem, což byl přesně tento případ, i když se občas ztrácel za vokálem Michala Davida, což ale byla spíš chyba zvukaře. Osobně mě ale fascinovalo, jak tahle písnička i po těch letech dokáže lidi rozhýbat, a je otázkou, jestli to je více zásluha skladby nebo samotného Bendiga.

Martin Chodúr si v neděli prošel temným a hodně trnitým údolím. Zpočátku to vypadalo, že "Každý mi tě lásko závidí" pro něj nebude znamenat sebemenší problém, ale ouha. Bylo na něm hned od začátku vidět, že mu opravdu nesedla. Tohle nebyl prostě Martin Chodúr, jak ho známe. V jeho vystoupení byly zkrátka chvíle, kdy najednou zpíval zcela jinou písničku, neintonoval, tóny natahoval na těch nejnevhodnějších místech a vůbec se jí doslova protrápil. Jeho první nedělní vystoupení se zároveň stalo jeho nejhorším výkonem v soutěži, což by se mu v tomto počtu soutěžících mohlo stát osudným.

Každý asi tušil, že tou, kdo se bude cítit nejlépe v písničkách Michala Davida, bude zřejmě Dominika Stará. Po tom, co odzpívala "Děti ráje", ukázal se tento předpoklad jako naprosto opodstatněný. Osmdesátky jí prostě sedí a Dominika si je užívá každým douškem. Proč nepřiznat i to, že jí to s Michalem Davidem hodně dobře ladilo. Neodpustila si i jedno výsknutí, povzbuzovala diváky a svoje řezavé polohy dávala přesně v ten pravý okamžik, kam sedly jako onen pověstný zadek na nočník. Když to tak vezmu kolem a kolem, těsně před první půlkou jsme se dočkali nejlepšího výkonu večera, s čímž odpůrci Michala Davida jistě nebudou souhlasit.

Jan Bendig vstoupil s "My Heart Will Go On" do jámy lvové a sice se odsud dostal, ale značně pošramocený a ne vždy vlastní vinou. Předně aranžmá. Instrumentální podání téhle písničky stojí a padá na irské flétně. Možná se dá nahradit nějakou elektronikou, ale to se tedy rozhodně v tomto případě nepodařilo. No a pak je tu Jan Bendig vs. Celine Dion. Je pro něj vůbec úspěch, že ho lze s touto paní Zpěvačkou srovnávat, ačkoli z tohoto souboje nemohl vyjít jako vítěz. Uznávám, že to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř, ale problém je nejen v technice zpěvu (a kdo slyšel Celine zpívat naživo, ví o čem mluvím), ale především v tom, že mi v jeho podání chyběl ten příběh na pozadí. Ten Bendig zkrátka nedokázal vtisknout, což je nedílná součást tohoto hitu.

Asi všichni čekali, že si Martin Chodúr spraví reputaci na "Maria" z "West Side Story", jenže k tomu nedošlo. Jednak je málo výrazná a především ne tolik známá písnička, myšleno v porovnání s těmi ostatními. A to není zdaleka vše. Proti Martinovi se v tu chvíli spiklo snad vše, co mohlo. Nefunkční odposlechy a ten člověk, co zpracovával aranžmá, který náznakovou unylost téhle písničky mistrně podtrhl. To by musel být Martin Chodúr Josh Groban, aby s tím něco vyvedl a všechno tohle přezpíval, jenže, bohužel, na to je i on krátký. Mimochodem, takto chladnou odezvu jsme u Martina ještě neviděli.

Příspěvek Mira Šmajdy do filmových písniček byl vysloveně nefilmový a působilo to na mě, jakože se snaží on nebo někdo jiný z produkce z tématu vylhat. Přitom jak by mu sedli takoví Linkin Park a jejich příspěvek k "Transformers"? A když už chtěl někdo Queen, tak proč ne "Flash Gordon"? Takhle výsledek nedopadl vůbec dobře. Jednak spojení "We Are The Champions" a "We Will Rock You" bylo značně nesourodé a potom Šmajda vytáhl snad všechny neřesti, které mohl. Zatímco minule mu sázka na show vyšla, protože se u Guns nemusel soustředit tolik na zpěv, tentokrát jaksi úplně zapomněl zpívat a vypadal jako sjetý rocker parodující Mercuryho. Totálním úletem byl závěrečný jekot. Až bude prodávat pět miliónů desek, ať si to klidně dělá. Do té doby ať radši zpívá.

Celý večer zakončila Dominika Stará s "Memory" z muzikálu "Cats". Ačkoli ji srovnávali s Barbrou Streisand, my nemusíme chodit tak daleko. Vždyť ji zpívaly u nás třeba Helena Vondráčková nebo především Petra Janů. Smůla pro Dominiku je ta, že je to song, který vyžaduje velký a silný hlas, aby mohla vygradovat. U Dominiky sice začala, ale v určité chvíli narazila na strop a dál už nešla. Vlastně ani nemohla, protože zkrátka takovým hlasem mladá Slovenka nedisponuje. Neznělo to nijak tragicky, ale devizou Dominiky jsou jednoduše úplně jiné vlastnosti jejího zpěvu a tohle byla další z mnoha chyb ve výběru, ať už ho provádí kdokoli.

V nedělním kole i přes všechny okolnosti Slováci válcovali Čechy. Kdybych sestavoval žebříček, na první pozici by se hřála Dominika Stará, na druhé by byl Miro Šmajda a bronz by bral Jan Bendig. Bramborovou medaili by bral Martin Chodúr, který je zároveň mým tipem na vyřazení a jehož pozice favorita se neuvěřitelně otřásla. I když... pořád je Objevem roku Českého slavíka.