Radiohead vydali minimálně tři přelomová alba. Mohli by být pýchou Velké Británie, ale je trochu zarážející, že doposud nezískali ani jedno ocenění Brit Awards. Jejich jméno bylo vždy spojeno s chutí experimentovat a zkoušet nové cesty, každá jejich nová deska je odlišná od té předchozí. Radiohead se nikdy nenechali zlákat voláním představ dané doby - šli si vlastní cestou a udávali nový standard. Stali se manifestem nešťastných a ztrápených a jejich hudbou se nechají unášet lidé mezi nimiž jsou obrovské věkové rozdíly. Texty básníka Thoma Yorka by obstály i bez instrumentálního kabátku. Na popularitě celé skupině dodává také jeho podivínská image a nezaměnitelný "kvílející" vokál a jeho velmi bohatý rozptyl. Nikdy nekojili bulvární plátky svými aférami či výstřelky na večírcích, ani nikdy nezměnili svojí původní sestavu. Za celou dobu své kariéry, která trvá čtyřiadvacet let (1985 - 1991 On A Friday), vydali sedm studiových alb a počet prodaných nosičů se pohybuje někde kolem dvaceti tří milionů. Radiohead jsou jednou z mála kapel, u nichž výběrové edice nemají absolutně žádný smysl. Jediným rozumným výběrem byl boxset šesti studiových alb (+ živák "I Might Be Wrong"), který vyšel 10. prosince roku 2007. Jejich inspirace je rozmáchlá - od Queen, R.E.M., The Smiths přes Neu!, Can, DJe Shadowa, Massive Attack po IDM elektroniku produkovanou primárně labelam Warp.

Radiohead jsou další z kapel, která se zformovala během svých školních let (státní chlapecká Abingdon School - Thom Yorke se později věnuje umění a podílí se na výtvarném zpracování velmi povedených bookletů). Svojí první skupinu pojmenovali On A Friday podle dne, který trávili ve zkušebně. Od roku 1986 začali postupně koncertovat v okolí Oxfordu, kde si jich také jednou všiml Chris Hufford (majitel oxfordských Courtyard Studios a producent všech alb shoegazingových Slowdive). Společně se svým partnerem Brycem Edgem se stali jejich manažery (kterými už zůstali) a začali produkovat jejich první demo nahrávku. V tu dobu už měli On A Friday v okolí Oxfordu velmi slušné renomé a poměrně silnou fanouškovskou základnu, což neuniklo lidem z EMI a v roce 1991 jim nabídli kontrakt na šest alb. Ten On A Friday samozřejmě podepsali, ovšem museli si změnit jméno. Jak už všichni asi ví, to současné si vybrali podle skladby "Radio Head" od newyorských Talking Heads.

Jejich debutové EP "Drill" vyšlo v březnu roku 1992 a nesetkalo se s příliš nadšenými reakcemi. Přijetí bylo do té míry tak vlažné, že se Radiohead pro svůj debut rozhodli vyměnit producenty.

Lepších výsledků měla dosáhnout dvojice Paul Kolderie a Sean Slade, známí svojí spolupráci s Pixies. Ale nebudem si nic nahlávat, "Pablo Honey" bylo hlavně o "Creep". A byl to právě tenhle song, který Radiohead vykopl mezi skupiny, o kterých se píše. Oproti prvnímu vydání singlu, které NME komentovalo slovy, že se jedná o "ufňukanou náhražku rockových kapel", a odmítla jej hrát i radiová stanice BBC, se to druhé vyšvihlo na druhé místo Billboard rockové hitparády. "Creep" se stal hymnou všech outsiderů marně toužících po opravdové lásce. To už byl rok 1993. Album samotné sklízelo spíše lehce nadprůměrné hodnocení s tím, že tam něco je, ale je těžké se k tomu dostat. Sami Radiohead říkali, že nebyli naplno schopni využít možností studia. Z "Pablo Honey" byla slyšet jakási nadžánrová neučesanost, která měla na jejich následujícím albu zmizet. Úspěch "Creep" ale kapelu tak zaskočil, že ji to málem stálo její existenci.

Napsali o něm:
"Slibná kolekce míchající hymnický rock U2 s dlouhými, atmosférickými pasážemi a fascinací trojitým útokem kytar." All Music Guide
"Je jedno jak dlouho tady budou kvílet, stejně si pak všichni pustíme 'Creep'." Liam Gallagher

Po dlouhém turné k debutu se v roce 1994 Radiohead opět zavřeli do studia a začali nahrávat svojí albovou dvojku. V té době na ostrovní hudební scéně vrcholí britpopové šílenství a přelomové alba vydávají Oasis, Blur nebo Pulp. Thom Yorke ale řeší traumata z toho, že se kapela stala součástí globálního bussinesu, který produkovala MTV. Očekávání i tlak byly velké. Nahrávání probíhalo v londýnských Abbey Road Studios a Radiohead si tam přizvali producenta Johna Leckieho (do té doby spolupracoval například s The Fall nebo The Stone Roses). Přestože kapela albem "The Bends" nenavázala na komerční úspěch singlu "Creep", kritika byla mnohem příznivější. Právě toto album odstartovalo postupný Yorkův obrat v songwritingu od osobní nenávisti k více mystickým až abstraktním textům a sociálně-globálním tématům. Na tomto albu už s Radiohead spolupracoval pozdější "šestý člen" Nigel Godrich, o jehož práci si můžete přečíst v tomto článku.

Tímto albem také Radiohead odstartovali svůj pozdější standard - co píseň, to hit. "The Bends" se vyšplhalo na čtvrtou příčku albové hitparády v UK a na turné pak Radiohead předskakovali svým pozdějším kamarádům a tehdejším velkým hvězdám R.E.M. V roce 2006 zařadil magazín Observer "The Bands" mezi alba, která změnila hudbu. Hudebně se jedná o mnohem intimnější a kompozičně komplikovanější záležitost než minule, snad jen titulní "The Bands" nebo nirvanovská "Just" jsou hlučnější kusy. Mně osobně toto album dalo jednu z nejsmutnějších písní vůbec - "Fake Plastic Trees".

Napsali o něm:
"Bez tohoto alba by nebylo Coldplay, Keane ani Jamese Blunta." The Observer
"Jsou tak dobří, až mě to děsí." Michael Stipe.

Když se na konci roku 1997 začaly z ničeho nic v britském tisku a metru objevovat velké poutače s textem písně "Fitter Happier", která má být jakýmsi ironickým návodem na ideální život, nikdo moc netušil, co má od Radiohead čekat. A nevěděli to ani pánové z gramofirmy, kteří tvrdili, že na tom albu "není žádný potenciální singl". Přestože se jim jako celek líbilo, jejich obavy z neúspěšného prodeje byly tak velké, že počátečně plánovaný prodej dvou milionů kusů stáhli na pět set tisíc (nakonec se jich kolem dvou miliónů skutečně prodalo). Nahrávání "OK Computer" začalo někdy v roce 1996 v jejich zkušebním studiu Canned Applause, "kde vzniklo zhruba 35 % alba". Zbytek vznikl v historickém sídle St Catherin's Court, zapůjčeném od Jane "Dr. Quinn" Seymour. Radiohead od gramofirmy nedostali žádný deadline, takže nahrávání bylo velmi bizarní. Například již zmiňovaná "Fitter Happier" vznikla tak, že se Thom Yorke jednu noc opil a pak si na svůj počítač nahrál svojí četbu různých novinových výstřižků. Ostatní skladby zase vznikaly v různých částech domu (schodiště, šatna, koupelna).

Celkové umístění sídla na samotě mělo i vliv na celkové vyznění alba, které se zabývá odcizením, strachem z okolního světa nebo paranoiou pramenící z konzumního života. To vše zabaleno zasněnými, hořko-sladkými melodiemi. Také zde je pod deskou podepsán Nigel Godrich - poprvé jako producent. "OK Computer", inspirované tvorbou Milese Davise, Ennia Morricona či polským skladatelem Kryzstofem Pendereckim, se záhy po vydání vyšplhalo na první příčku prodejnosti v UK a je považováno za jedno z nejlepších alb, co bylo kdy nahráno. Na rozdíl od předchozích desek se kapela nesoustředila pouze na kytary, ale do procesu nahrávání zapojila např. různé ruchy, elektrické piano, smyčce, violoncello... "OK Computer" se stalo absolutním klenotem roku 1997, vyhrálo Grammy za nejlepší alternativní album a mnohými periodiky je označováno za to nejlepší z let devadesátých.

Napsali o něm:
"Tady je mezník devadesátých let a nahrávka, která si zaslouží vaší pozornost víc než cokoliv jiného." NME
"Je jako namalované a pomalu se pohybující, stejně jako emoce, které inspiruje." Melody Maker.

Dodnes sami členové Radiohead nechápou, jak mohlo toto album skončit na prvním místě prodejnosti jak v USA, tak v UK. Žádné rozhovory, žádné střípky o albu ani žádný singl. Takhle Radiohead propagovali svojí novou desku, znechuceni nečekaným úspěchem a šílenství po "OK Computer". Thom Yorke později přiznal, že nahrávání "Kid A" bylo velmi stresující a že mediální výroky typu "nejočekávanější deska od dob 'In Utera' od Nirvany" ho skutečně děsily. Po hymnicky zasněných kytarových orgiích z "OK Computeru" Radiohead přešli do minimalistické introvertní nálady plné IDM elektroniky a dadaistických básní. Svojí tvorbu tak naprosto diametrálně obrátili. Kytary byly utlačovány a poslední zbytky naděje zničeny. Jonny Greenwood se nechal slyšet, že si vyrobil vlastní program na tvorbu elektronické hudby, poněvadž kdyby používal již zaběhnutý, hrozilo by, že budou Radiohead znít podobně. Album plné deprese a existenciální krize vznikalo velmi ztuha. Sami členové se zpočátku ani nedokázali shodnout na tom, jak by "Kid A" vlastně mělo vypadat, navíc prý při nahrávání každého songu hrozil rozpad.

Nahrávání tentokrát probíhalo na různých místech - Dánsko, Francie a Anglie. Po víc než skvěle přijatém "OK Computeru" udělali Radiohead krok, který nikdo nečekal, a "Kid A" se tak stalo synonymem pro odvážné změny. "Kid A" pro mě znamená absolutní vrchol, na který se kapela svým vývojem může dostat. Poslední evoluční stupínek v hudbě. Tak jako předchůdce, i "Kid A" získalo Grammy za nejlepší alternativní album. Přestože na britských ostrovech vzbudilo album spíše rozpaky, v některých evropských či zámořských magazínech bylo nebesky adorováno.

Napsali o něm:
"Zdlouhavá a překombinovaná chyba." NME
"Bez jakýchkoliv otázek je to skutečně první průkopnické album 21. století." Billboard

Osm měsíců po "Kid A" vydávají Radiohead novou placku. Leckdo je tenkrát obvinil z rejžování a "Amnesiac" byl často nazýván jako "Kid B". Pravda je taková, že písně na "Amnesiac" vznikly ze stejné nahrávací session jako ty z "Kid A", Radiohead jsou ale kapelou u níž i béčka nebo nevydané skladby představují kvalitu toho nejvyššího stupně, takže proč ne. "Amnesiac" měl být takovým vysvětlením událostí, které se staly na "Kid A". Zvukem i náladou rozmanitější. Víc prostoru zde opět dostaly kytary, i když v dosti psychedelickém oparu. Míchání žánrů pokračuje a album končí jazzovou "Life In The Glasshouse". Kapela také zrušila informační embargo a vydala singl "Pyramid Song" (pro Ameriku byl vybrán "I Might Be Wrong") - šlo o první singl od roku 1998, kdy vyšel "No Surprises". Radiohead byli za "Amnesiac" nominováni jak na Brit Award, tak na cenu Grammy, ale tentokrát získali jen Grammy za nejlepší balení speciální limitované edice. Mezi fanouškovskou základnou dodnes panují debaty nad tím, zda je lepší "Kid A" nebo "Amnesiac".

Napsali o něm:
"Ještě nikdo předtím nenahrál něco, co by znělo jako Amnesiac." Blender
"Příliš provizorní a subtilní na to, aby v tom mohl být skutečně nějaký posun." New York Magazine

Po tom elektronicky halucinogenním dvojalbu slibovali Radiohead návrat ke kytarám. Tenkrát někdo zajásal, někdo si vložil hlavu do klína. To samé se ale stalo u vydání "Kid A" / "Amnesiacu", kdy Radiohead část svých fans nenávratně ztratili, ale část (a troufám si tvrdit, že větší) jich nabrali. Různé inspirační vlivy jednotlivých členů kapely znamenaly velmi různorodý zvuk desky, která ve finále vypadá jako takový zvukomalebný průřez jejich dosavadní tvorbou. Prakticky každá skladba by šla přiřadit k jejich předešlým plackám. Kapela chtěla nahrát album s atmosférou živých koncertů, Yorke dokonce prohlásil, že: "v předchozích letech jsme strávili hodně času koukáním do počítače, už toho máme dost." Na rozdíl od předchozích alb vznikalo to šesté z velké části na cestách po Portugalsku a Španělsku. Vydání provázelo hlavně v Americe řada emocí, neboť byl jeho název vyjmut ze sloganu Hail to the thief, our commander in chief napadající Bushovo podivné vítězství ve volbách. Ostatně stejnému tématu se věnuje i song "2+2=5". Celkově deska vzbuzovala opět rozpaky a částí fanoušků je dokonce považována za jednu z nejhorších. Za sebe říkám, že u Radiohead je jakékoliv srovnávání dosti ošemetné, neboť každé z alb ocení každý v jiném duševním rozpoložení nebo životní etapě.

Napsali o něm:
"Neuvěřitelné album od kapely, která pokračuje v redefinici hranic." PopMatters
"Album působí rezignovaně, poraženě a pasivně." Blender

I svým sedmým albem Radiohead potvrdili pověst inovátorů. Nešlo ani tak o převrat v hudbě samotné, jako v její distribuci. Čtyřleté čekání na novou desku ukončili desátého října, když ji dali na svůj web ke stažení s tím, že každý může zaplatit kolik chce (na to ve svém hodnocení vtipně reagoval například Pitchfork). O tomto kroku už bylo napsáno hodně a vy si o tom podrobněji můžete přečíst zde a nebo zde. Čtyřleté čekání se vyplatilo jak Radiohead, tak jejich fanouškům. "In Rainbows" se prodalo více než "Hail To The Thief" a byli z ní nadšeni i ti, kteří po "Hail To The Thief" propadli skepsi. Kapela se dál drží víceméně zády k nějakým ostřejším experimentům, ale texty písní jsou opět brány více z osobního hlediska a tématem jsou velmi podobné těm z "OK Computer", ke kterému je přirovnávána i celá deska. Tomuto faktu přispívá i song "Nude", který byl nahrán už v roce 1997, ale pod názvem "Big Ideas". Jak však dodal Yorke, "In Rainbows je mnohem děsivější". Minimalistické kytarové zasnění, které nabízí východisko. Jako producent byl přizván Mark Stent (spolupracoval na deskách Massive Attack, The KLF, Bjork...), jemuž Nigel Godrich sekundoval. Album získalo dvě ceny Grammy a to za nejlepší alternativní album (opět) a za nejlepší balení speciální limitované edice.

Bonusové CD

Majitelé překrásně řešeného boxsetu se kromě dvou vinylů a šestnáctistránkové knihy s ilustracemi od Stenleyho Donwooda mohli těšit také na bonusový disk, který obsahoval dalších osm skladeb. Na rozdíl od klasického "In Rainbows" byl dodatek mnohem temnější, sevřenější a působil jako odvrácená strana prvního disku. Jak už je u Radiohead dobrým zvykem, tak i tyto bonusové skladby vykazovaly vynikající kvalitu. Letos jej 9. června umístili jako placený download na své stránky.

Napsali o něm:
"Nejjemnější a nejkrásněší stránka Radiohead." Entertainment Weekly
"Je z toho cítit více lidství, upřímnosti a sebejistoty." Billboard

---

PS: O Radiohead by se dalo samozřejmě napsat mnohem více, dalo by se napsat tuny textu o jednotlivých členech a jejich bočních projektech či kolaboracích. Jsem si toho samozřejmě vědom, ale toto má být pouze stručnější článek o jejich studiových albech. Proto tu neni zmínka ani o "živém" EP "I Might Be Wrong" nebo EP "COM LAG (2plus2isfive)", a už vůbec ne o pochybné "Best Of".