"Nic není, co by stálo aspoň za něco. A něco nestojí ani za to. Co za to stojí, to neví nikdo. Někdo možná snad, ale nikdo neví kdo..." Zpěvák Petr Fiala to taky neví. Tak o tom alespoň výše citovanými slovy zpívá. A nejen o tom. Na posledním albu valašskomeziříčské skupiny Mňága a Žďorp zpívá také o vlaku družby, vločkách, ozubených kolech, malém Durmánkovi, tmě, pomalu se blížícím večeru a dalších všedních tématech ze života. "Vysvětlovat texty je podle mě zbytečné. Každý musí jejich obsah pochopit sám a především po svém," říká Petr Fiala.

Čím se inspiruješ při psaní textů?

Moje texty přímo vycházejí z toho, co se mně zrovna vylíhne v hlavě, té unavené kedlubně. Jediné kritérium je, aby text byl zajímavý, zábavný nebo aspoň podivný. Když cítím, že se to celou skladbou povedlo, mohu si dovolit písničku zpestřit nějakým výstřelkem, jako byl na předchozím albu například rým: "Kočárky do kočárkárny, nocležníci do noclehárny," ze kterého jsem měl skutečně upřímnou radost.

Našel bys také na nové desce rým, ze kterého máš podobnou radost?

Já mám z nové desky textově rád celou píseň "Vlak družby", kde se mi do příběhu o stárnoucím puberťákovi podařilo nacpat slova jako "Afghanistán, Irán, Kazachstán, strojvedoucí a step."

Stává se ti, že máš někdy zajímavý hudební nápad, ale nenapadá tě k němu žádný text?

To se mi stává celý život. Instrumentálek mám plné kazety. Taky mám dost textů, které se nehodí k žádné hudbě. Důležité je občas nechat věci uležet. Hodně přepisuju, stříhám různé texty do sebe, všechno píšu rukou do sešitů, na účtenky, na okraje novin a tak. Dřív mi šly texty snáz, byl jsem přeci jen pitomější a spousta souvislostí mi nedocházela, což je pro psaní krátkých písniček někdy dobré. Zkrátka zkratka. Myslím, že nejlepší je sednout si do hospody, dát si tři piva a psát. Musím si na to zase udělat čas.

Jak vznikaly písničky na album "Nic složitýho?

Tato deska vznikla stejně jako předchozí alba díky několika pobytům na chalupě v Orlických horách. Tam jsme byli opakovaně s celou kapelou na takzvaném hudebním soustředění, což je společný pobyt, naplánovaný vždy, když máme nějaké nápady a chceme z nich společně vytvořit písničky. Aby se vyklubala celá deska, je většinou potřeba udělat taková týdenní soustředění aspoň tři. A to je vždy ta nejlepší část práce na albu.

Jak probíhá váš pracovní den na podobném soustředění?

Ráno po snídani začneme zkoušet nové písničky. Vydržíme tak tři hodiny, pak je oběd, pak volno, někdo spí, někdo hraje, já většinou dopisuju slova, v podvečer ještě znovu hrajeme všichni. Všechno nahráváme. Za týden dáme nahrubo dohromady pět až sedm písniček.

V čem se nové album liší od těch předchozích?

Především v tom, že jsme se tentokrát nehrabali v žádných starých demosnímcích nebo něčem, co jsme dříve nedodělali. Za poslední rok jsme napsali sedmnáct nových písniček, které jsme spolu s našimi hosty v květnu a červnu nahráli. Na desku se jich nakonec dostalo čtrnáct.

Kde alba nahráváte?

Oblíbili jsme si studio "C" v Ostravě. Nachází se uprostřed velké zahrady, dovnitř nikdo nevidí a je tam úžasný klid. Když děláme desku, tak vyrážíme akorát do supermarketu pro dobroty a rychle zpátky. Natáčíme celá kapela dohromady, kromě saxíku a zpěvu, který je jen orientační, a když jsou základy hotové, nazpívá se to načisto. Většinou se dobře bavíme.

Ovlivňují vás při natáčení alba nějak požadavky vydavatelské firmy?

Když točíme desku, tak u toho z firmy nikdo není. Zástupcům vydavatele pouštíme jenom to, co uznáme za hotové. Předpokladem k dodělané písničce je vnitřní pocit, že nás skladba nějak rajcuje a přesvědčení, že může být i pro někoho cizího zajímavá.

Kdo určuje pořadí písniček na albu?

Uděláme své pořadí a pak to srovnáme s návrhem z Monitoru a nějak to dáme dohromady. Problém to většinou není. Oni mají hlavně přehnaný strach ze zákazníků, kteří si v prodejně nové album poslouchají do sluchátek. Projevuje se to v důrazu na první skladbu. V té nesmí být absolutně nic, co by mohlo někomu vadit, první věc musí být vždy značková, standardní a jakoby opravdu kvalitní. Je to směšné, ale možná, že to fakt funguje. Je mi to ale úplně jedno, protože jako člen kapely mám rád všechny písničky. Navíc neděláme žádně monotématické příběhy, takže by ty písničky měly obstát samy o sobě, bez ohledu na nějaké pořadí.

Už máte rozpracované nějaké další písničky?

Písničky, které bychom dělali dohromady, zatím nemáme. Ale kytarista Jarda Mikel už má nahrané nějaké nové demáče, já taky zkouším každý týden dělat něco nového, protože mě to baví. Není to tak, že bych čekal, až odjedeme na chatu a tam se na skládání vrhl. Když už tam jedeme, má každý z nás určitou představu a nápady.

© facebook interpreta

V čem dnes pracujete při natáčení jinak než v době svých hudebních zážitků?

Díky zkušenostem už dnes umíme rychleji vyhodit různé blbosti. Dřív nám třeba dlouho trvalo, než jsme dali pryč nějakou předehru nebo mezihru, která se do písničky nehodila nebo jsme ji ani neuměli pořádně zahrát. Je nesmysl si myslet, že když nám něco nejde ve zkušebně, tak ve studiu se to povede. Když to neumíš zahrát v klidu, tak ve studiu se ti to už vůbec nepodaří, protože tam je přeci jen větší napětí. A taky se hodně zlepšilo technické zázemí, pochopitelně.

Která kritika je pro vás po vydání alba nejvíce směrodatná?

Směrodatný je počet lidí, kteří si novou desku koupí, ti určují další směr. Nemyslím hudební, ten je daný a jinak to stejně neumíme. Hráli bychom stejně, i kdybychom se hudbou neživili. Recenze si přečtu všechny. Když jsou dobré, zaplaťpámbu za to, když ne, botky si pro to nerozkousám. Jsou důležitější věci.

Jaký je tvůj vztah k vašim nejznámějším hitům, které si lidé žádají zahrát na každém koncertě? Neobtěžuje tě, že některé písně dnes musíš zazpívat vždy, ať chceš nebo nechceš?

Ne, to mě tedy neobtěžuje. Nevím, co bychom hráli, kdybychom ty písničky nenapsali. Kdybych nechtěl, tak je nezpívám. Hráváme dvouhodinové koncerty a tak je dost fuška vybrat ze stovky těch asi třicet pět písniček. I kdybys chtěl, nezavděčíš se všem, a tak je lepší rovnou si zahrát, co chce kapela a je to.

V jakých sálech hrajete nejraději?

Máme v oblibě prostory, kde je kontakt s lidmi. Když hrajeme v sále, kde jsou daleko, je to na nic. Zajímavé jsou například výjimečné koncerty v malých klubech. Tam je ten kontakt nejlepší. Problém je, že se tam kolikrát s kapelou cítíme jak ježek v kleci. Hrajeme na malém pódiu, jsme namačkaní, nemůžeme se pořádně pohnout, občas někdo z nás něco shodí dolů...

Pojďme na chvíli k tvému soukromí. Máš tři děti, z toho dvě malá dvojčátka, s kterými býváš často viděn ve Valašském Meziříčí na naměstí, když je vezeš v kočárku na procházku. Nevadí ti pocit, že všichni kolem tě znají?

Mně to vůbec nedochází, že mě lidi kolem znají a já je třeba všechny ne. Nestarám se o to. Když děláš hudbu a podaří se ti dosáhnout toho, že ji můžeš dělat pro víc lidí, tak se samozřejmě občas mihneš v televizi nebo máš fotku v novinách. Lidi tě znají. To je ale stejné, jako když já jdu po Praze a potkám třeba Pavla Landovského. Taky chvíli čumím a ani nevím proč.

Takže na stinné stránky popularity si nestěžuješ?

Nepociťuju nic, co by mně vadilo. Akorát když mi občas nějaký moula poškrábe auto, když jde ožralý z hospody, to mi vadí, ale s tím se nedá nic dělat. Ale to jsou blbosti.

S kterými kapelami se kamarádíte?

Například se Znouzecností, Garáží, Už jsme doma, Kurtizánama, Buty, Etc...

Ovlivňujete se nějak?

Hudebně asi ne. Každý hraje to, co chce a jak si myslí, že to má být.

Jak jsou pro tebe důležité tvoje tři děti?

Asi nejvíc. Velmi si s nimi se ženou užíváme, pokud tedy máme zrovna chvilku si to uvědomit v nepřetržitém kolotoči vaření, praní, plínek, křiku, očkování atd. Ale doopravdy je to to nejlepší, co se mi kdy povedlo, Made in Valmez promine.

Jaký je tvůj vztah k Valašskému Meziříčí?

Z původní sestavy jsme zbyli tři Valmezáci. Neky s Jarynem jsou z Rožnova pod Radhoštěm a bubeník Hrbol je z Blanska. Valmez je pro mě jednoduše město, ve kterém jsem vyrostl, znám všechny jeho ulice, na některých jsem se občas válel, mám tam kamarády, se kterýma chodím do hospody, mám tam svá oblíbená místa, na hřbitově jsou mí předci a drží mi místo.

V čem vás s kapelou nejvíce stmelují společné koncertní šňůry?

Nejvíce nás stmelují povedené koncerty, kterých je naštěstí většina a pak večírky, které následují po těch koncertech. Je to taková příjemná a zábavná cesta životem uprostřed vřavy a chaosu, aspoň tak mi to někdy připadá. Možná, že jen máme štěstí.