Ještě než Mňága a Žďorp brzy přijde s novou řadovkou, potěšila fanoušky zajímavým koncertním konceptem. A právě tato vynalézavost mě na formaci baví. Místo toho, aby představovala čerstvé kousky, vzpomínala naopak na ty nejstarší, které vznikly v raných začátcích a které přežily dodneška.

Setlist byl k dispozici předem formou playlistu na Spotify pod názvem "Devadesátky jsou zpátky". Zájemci si tak mohli program naposlouchat v předstihu a ti, co nepřišli, si ho mohou pustit alespoň dodatečně. Ovšem jednu z plánovaných písniček nakonec kapela nestihla odehrát, vzhledem k nutnosti dodržet policejní hodinu. Radost v každém případě udělala nejenom sama sobě, ale i přítomným čtyřicátníkům a dříve narozeným, kteří tvořili stěžejní část publika.

Dobrou zprávu přinesl i pohled na Petrův kotník, ještě týden před vystoupením fialový v důsledku špatného došlápnutí při jiném koncertování. Nyní byl opět v pořádku a zpěvák mohl vesele poskakovat po stagi.

Den předtím v areálu hrála Vypsaná fixa, která se tak stala pomyslným předskokanem Valmezáků - obě skupiny jsou si přitom navzájem inspirací. Myslím, že nejsem sama, kdo do Areálu7 zavítal na oba večery. Na pardubickou partu přišlo víc lidí, rozdíl byl možná - s nadsázkou řečeno - tvořen skupinou návštěvníků, co se narodila až po devadesátkách.

Úsměv na tváři vyloudily námořnicky laděné kostýmy. Petr měl dokonce originál z té doby, jak kapela informovala na sociálních sítích: "Námořnický obleček přežil na půdě nálet molů i zoubky myší. Toho se musí využít." Mundúr si oblékl i baskytarista Neky. Zbytek si vystačil s proužkovými tričky. V publiku byla přítomna i Hana Čížková, která tenkrát chodila s jejich bubeníkem a tyto námořnické uniformy jim ušila. Ty vlastně splnily účel, formace vizuálně vybočovala a získala si tím pozornost, za kterou pak fanoušky odměnila i hudebním a textovým obsahem.

Jako intro posloužila "V tísni" - tento pocit snad nikdo v ten večer nezažíval, stejně tak nebyl jako "Klec v kleci". Poté jsme navštívili "Hodinový hotel", který rozpumpuje a navodí melancholicko-veselou náladu na celý koncert, ale prošli se i "Jablkovým sadem", podívali se do oddělení "17B" a vylítli až na "Měsíc". Potvrdilo se, že "I cesta může být cíl", přeříkali jsme "Otčenáš", dozvěděli se, jaké to je "Ve 4 ráno" či být "Made in Valmez".

Vzpomenulo se i na členy, kteří už nejsou mezi námi - například na Fialova bratra Jiřího či na Herberta Ullricha, který stojí například za songem "Co zbývá mi ještě?". Ale i na Karla Plíhala, od kterého si pánové vypůjčili písničku "Nagasaki Hirošima". Skladbu "Berousek" napsal Fiala o bezdomovci z Valmezu, přesněji o tom, když umřel a všichni se mu složili na pohřeb, protože po něm zbyl jenom vozíček. Další kousek "Dveře do pokoje" uvedl se slovy, že ho má rád, ale nechápe, proč to nehrají pořád.

Ale to by nešlo, Mňága a Žďorp se snaží repertoár vždy trochu obměnit, podívat se na něj z jiného úhlu, dát mu nějaký koncept. Tentokrát se jí to opravdu povedlo a klidně by v tomto duchu mohla pojmout celé turné. Ač se večer tematicky zaměřoval na devadesátky, zazněly i písně z konce osmdesátek, zkrátka od vzniku kapely v roce 1987.

Přiznám se, že písně z tohoto období, mapující starou dobrou Mňágu, mám nejraději. Je dobře, že jsme si je užili, protože na nadcházejících koncertech na ně prostoru moc nezbyde, jelikož skupina bude chtít představit novou tvorbu.