Mňága a Žďorp vydala novou desku téměř po šesti letech od "Třecích ploch". Natáčela se opět ve studiu Sono a najdeme na ni jedenáctku songů, které jsou určené v prvé řadě cynikům, ale i těm, co mají srdce rozcupované na několik kusů a potřebují ho zase slepit.

Důvod velké časové prodlevy mezi těmito dvěma nahrávkami je jasný - do všeho hodil vidle covid. Souviselo s tím i téměř dvouleté živé streamování, kdy muzikanti opěvovali každou desku nebo se tematicky vraceli ke starším písním, takže priority se nacházely jinde.

Svěží vítr do plachet a novou podanou ruku k dílu přidal Jakub Červinka, který nahradil spoluzakladatele Martina L. Knora, jenž bohužel muzikantsky vyhořel a skupinu opustil. Ač došlo k této výměně na důležitém postu, hudebně to nepocítíte - rukopis formace přece jen určuje hlavně frontman. Stará dobrá Mňága jede dál, vlak nestojí na druhé koleji, ale poklidným tempem se šourá po krajině.

"Hoříš? Hořím!" I tak může znít odpověď, zda je múza neopustila. Žádné velké hudební převraty neočekávejte. Je to, jako když přijdete do cukrárny na větrník a dáte si ho, i kdyby vám nabízeli jiné laskominy. (Tím se nenápadně odkazuji na verš "a drtí větrníky lžičkama" z písničky "Spaste svoje duše").

Nebyla by to snad ani parta kolem Petra Fialy, kdyby aspoň jedna písnička nevyprávěla o vlaku - i když spíš obrazně. "Vlak přijel včas" ve skutečnosti není o dopravním prostředku, ale o pomalejším toku myšlenek, než někomu něco dojde. Stejná tematika se objeví i díky verši "jako by mě právě přejel vlak" v úvodních "Podivných rybičkách".

"Hezká písnička" je úsměvnou vzpomínkou na mládí, kdy coby dvacetiletý ležel Fiala v opojné náladě na nádraží v kaluži ze sněhové břečky - zkrátka rebel. Působí odlehčeně i díky skřekům, které se v písni objevují - tuším, že na svědomí je nemá nikdo jiný než Milan Cimfe, majitel Sona a producent.

Dvě písně pocházejí z nemocničního prostředí - vážné a křehké jako život sám. "Poslední večeře páně" (doslovně dva rohlíky s paštikou) je plná bolu, když mu odešel dlouholetý kamarád; přijímá to s pokorou a s ironickým popisem prostředí. Déšť zde symbolizuje smutek a pláč: "Kapky padaly na přední sklo a na volant.". Až je při poslechu člověku úzko a doplní si vzpomínku na zesnulého člověka ze své blízkosti. Fiala ji zpívá odevzdaně a smířeně.

"Na nemocniční chodbě starej cynik pláče" odráží další svízelnou situaci, kdy byl s nejmladším synkem v nemocnici, odkázaný na lékařskou pomoc a cítil bezmoc. Tahle situace naštěstí skončila happy endem.

Za "Všechno, co vím" se skrývá neplánovaný lovesong plný originálních vyznání: "Nobelova cena za ladnost se na mě usmála." Začíná výkřikem do prázdna. Kvituju zmínku o Litomyšli - pocházím kousek odtamtud, takže jako patriot se tetelím blahem. "V mý duši zrovna doutnala hromada pneumatik ojetých životem" či "Všechno, co vím, nevím tak úplně jistě. Možná jsem právě na správným místě," jsou krásná spojení. Díky za Filiho poetiku.

Troufale bilancující s rockovým nádechem vyčnívá "Odešel jsem ze školy", kterou frontman napsal zamlada a v níž má pocit, že spolknul všechen rozum světa. "Povídali si spolu o lásce" je porozvodová písnička. Popisuje, jak si každý mele svou a text odkazuje na to, že se jednalo o promrhané roky. Ale to zase ne - i tyhle chvíle jsou důležité, utuží vás a posunou dál. "Divnej sen" vypráví o životě v Česku, kdy "děravou střechou do stavení zatéká".

Název desky vychází z pohádky "O čertovi, který láskou shořel", kde se to hemží zlidovělými hláškami na téma čert - "co je šeptem, to je čertem / šili s ním všichni čerti / posílali tě k čertu / žení se všichni čerti". Zde hostuje jediné velké přiznané jméno - Kato. Zbytek, jak říká Fiala, šel zrovna okolo. Písničku vnímám jako další nevšední lovesong, v němž dominují dechy.

Album uzavírá "Už jenom světlo", kde eskaluje naděje a víra v lepší zítřky. Text napovídá "už prosím žádnou kosu... už žádný posmrkaný kapesník u nosu" a místo toho cílí na teplo blízké osoby, s níž vám je dobře.

Letos vyšla spousta povedených desek a ani Mňága nezklamala, i když pro někoho může nahrávka působit unaveným dojmem. Nahrávka ale uteče rychle, i když se na ní netlačí na pilu. Petr Fiala neztratil nic ze svého umu a hudba tvoří dobrou kulisu textům, kolem kterých se to nejvíc točí. Netřeba novinky srovnávat s fousatými hity. I tak mě potěšil a pohladil všeobjímající klid, který z desky číší. Podporuje ho i obal, jemuž dominuje téměř padesátiletá fotografie od Boba Krčila.