Snad každý si z letošní nabité festivalové sezóny vybere své nej a čtyřdenní open-air festival Masters Of Rock si vybralo před dvacet tisíc fanoušků tvrdé muziky. Jestli se jim pouť za headlinery Nightwish, Edguy, Blind Guardian a Europe vyplatila, se dozvíte v našem reportu.
Skoro souběžně (letos na den přesně) probíhají v Česku dva velké hudební festivaly. Ten první láká na hudebními barvami protkaný program do Ostravy a druhý open-air
Masters Of Rock zase otevírá brány rockerům a metalistům. Letos pořadatelé slibovali spoustu novinek, nejednu bombastickou show a hlavně na tučně natištěné jméno headlinera. Záměr v podstatě vyšel, protože velká show
Nightwish (coby hlavního tahouna) nenechala nikoho chladným. Bohužel, v tom špatném slova smyslu.
Den první: čtvrtek
© Zdeněk Němeček Hned na úvod se festival rozjel ve velkém stylu. Po rozehřívadlech
Bethrayer a
Nil metaláci spořádaně nastoupili na Jarmilku Šulákovou a
Fleret. Dáma v kroji letos oslavila osmdesátiny a publiku připravila štědrou porci lidovek i kultovních songů jako "Zafúkané" a "Šak máte nalété". Na konci setu na ni čekal květinový pugét z rukou kytaristy Victora Smolskiho z
Rage, kteří ten den vystoupili po výtečné show německých
In Extremo. Frontman "Das Letzte Einhorn" ve slušivém oblečku představil společně s ostatními muzikanty poslední novinku "Sängerkrieg" a ze starších alb vzpomněl na "Mein Rasend Herz" či "Ave Maria".
In Extremo nešetřili pompou a proti rozzářenému nebi vyprskli červené a stříbrné konfety a nejeden ohnivý gejzír. To
Rage vsadili na pestrost osazenstva a v rámci oslav pětadvaceti let na hudebním nebi přivedli na scénu řadu hostů. Po úvodním výpalu "Carved In Stone" se na pódiu objevila zpěvačka Jen Majura, frontman
Destruction Schmier a také lídr
In Extremo.
Rage a nová deska
Poslední nahrávka této formace "Carved In Stone" vyšla sice teprve nedávno, ale na tiskové konferenci mi to nedalo a Peavyho jsem se zeptala, jestli plánují vydat podobné album jako orchestrální "Speak Of The Dead". Pokud jste se do tohoto alba zamilovali, pak hned další nahrávka by mohla být přesně podle vašeho gusta. Podle slov muzikantů totiž nebude nouze o pasáže s orchestrem a fanoušci budou moct tuto novinku ocenit možná už příští rok.
© Zdeněk Němeček Po tomto energickém zážitku se návštěvníkům tajil dech a s napětím vyčkávali příchodu
Nightwish. A možná právě ti, kteří se těšili nejvíc, se hned při první písničce otočili na patě a dali se na úprk. Pro nejstatečnější kapela s novou zpěvačkou Anette Olzon - obarvenou na blond - přichystala songy z poslední řadovky "Dark Passion Play". Z dob Tarji Turunen zazněla třeba "Wishmaster", "I Wish I Had An Angel" a "Dead To The World". Ani jednu z těchto písní však dav neocenil, protože Anette žádnou z nich nezvládla. Staré songy jí nešly ani upravené, se změněným frázováním a drasticky přetransponované. Pódiová produkce byla naopak skvělá, plná krásně sladěných světel a pyroefektů, čímž ale bohužel nikoho zpívat nenaučíte. Asi nejlépe tuto "show" vystihl jeden Slovák slovy
Takto nám dojebať štvrtok! a nedaleká skupinka fandů skandující
Tarja! Tarja! Jen malou útěchou se pak stali brazilští Shaman. S českým orchestrem a tureckým dirigentem předvedli návštěvníkům trochu progresivní show, která neznalým mohla připadat nudná. Jakožto poslední hvězda toho dne však splnili úlohu kapely
na dobrou noc na výbornou.
Den druhý: pátek
© Zdeněk Němeček Festivalové menu ten den nabídlo pestrou směsici interpretů. Jako první měla v jednu odpoledne vystoupit Callejon. Ta však ze zdravotních důvodů jednoho ze členů účast na festu odřekla. Proto se nástrojů chopili
Blowsight a namísto Němců pořádně protáhli repráky. Muzikanti trochu připomínali vzhledem zástupce emo menšiny a díky jejich tvorbě byste je spíš než ke Švédům přiřadili k ostrovním sousedům. Ke konci jejich setu ale atmosféra začala houstnout a publikum si vzali do parády
Keep Of Kalessin. Drobný blonďatý zpěvák klamal vzhledem a z návštěvníků začal pomalu ždímat první hrozivá gesta a skandování. Žánrově skvěle zapadli k další z hvězd line-upu
Death Angel. Mezi těmito dvěma skupinami však dostali prostor
Kreyson. Tato naše stálice se rázem stala miláčkem publika a rockeři se s Láďou Křížkem a jeho družinou po necelé hodině vůbec nechtěli rozloučit.
S příchodem naspeedovaných thrasherů
Death Angel diváci doslova zešíleli. Američani přivezli aktuální album "Killing Season" a kromě něj se s potleskem setkaly i kousky "Voracious Souls" a "Evil Priest" z debutu "The Ultra-Violence".
Kataklysm žánrově na tuto formaci skvěle navázali. Nebyli sice tak dynamičtí a na pódiu zběsilí, ale jejich výkon fanouška určitě neurazil. S první večerní skupinou
Korpiklaani se do předních řad nahrnuli milovníci folk-rocku a jak bývá na koncertech této skupiny zvykem, strhla se pořádný pařba. Po hodinovém hopsání se diváci nechali bavit od
Dragonforce. Tato smečka předvedla nejvtipnější show z celého festu, plnou veselých grimas a špičkování kytaristů. Ti se v rychloprstých sólech předváděli na přidaném
machrovacím stupínku a díky celému tomu cirkusu se postarali o jedno z nejpřekvapivějších vystoupení.
© Zdeněk Němeček Skvěle naladění fanoušci se netrpělivě nahrnuli do kotle na hlavní hvězdu, německé
Edguy.
Tobias Sammet není českému publiku nijak cizí a díky pravidelným předchozím návštěvám mnozí jen skepticky kroutili hlavou. Muzikanti však nyní vyrazili na turné k poslední desce "Tinnitus Sanctus" a přichystali pompézní show. Jakmile vtrhli na scénu a spustili spršku skladeb, posluchači se rázem nechali strhnout a kapele věnovali vřelé reakce. Ze starších kousků zazněly songy jako "Lavatory Love Machine", "Babylon" a neodmyslitelná balada "Save Me". Publikum ji zpívalo skoro za Tobyho a prostor pod pódiem ozdobily plamenné světlušky. Ty byste u finální formace
Deathstars jen těžko hledali. Show těchto šílenců byla ledová a chladná, a přitom po čertech dobrá. Celý dojem umocňovaly skvělé kostýmy a pečlivý výběr repertoáru, sestavený nejen ze skladeb poslední desky "Night Electric Night", ale i ze starších kousků jako "Tongues".
Edguy vs. Avantasia
Tobias Sammet, lídr a zakladatel jedné z nejúspěšnějších skupin současné metalové scény Edguy, má na svědomí i projekt Avantasia. Nyní chystá další díl této metalové opery a netají se tím, že do chystaného CD investoval velkou část svých peněz. Zajímalo mě, jak zvládá rozdělit svůj čas mezi svá dvě působiště. On s lehkostí odpověděl: "Není to tak těžké. Jiní lidé třeba produkují album, odehrají několik koncertů a pak za čtyři roky řeknou, že byli tak vyčerpaní, že si museli dát pauzu. Den má čtyřiadvacet hodin, rok tři sta šedesát pět dní a já chci využít každé volné chvilky. V práci si musíme dát také pauzu a když tato situace nastane, věnuji se Avantasii. Příští rok začneme s produkcí nového alba Edguy, přičemž do konce tohoto roku budu mít tři měsíce volné."
Den třetí: sobota
© Zdeněk Němeček Oproti předchozím dnům se předposlední festivalový den začínalo už o půl desáté ve společnosti
Gate Crasher a
Už jsme doma. První zahraniční formace
Kissin' Dynamite se na publikum vrhla před polednem. Zpěvák vypadal z dálky jako drobná čtrnáctiletá slečna, ale spolu s ostatními kumpány se postaral o pořádný randál, který si později nejeden metalák u klobásky pochvaloval. Po této sympatické rockové náloži se na scéně vystřídala trochu nesourodá hrstka kapel -
Mňága a Žďorp a
Legion Of The Damned. Druzí jmenovaní byli publiku rozhodně bližší a nutno dodat, že tito Nizozemci hroziče rozhodně nešetřili. Špatně na tom nebyli ani
The Sorrow, kteří se na festivalu
Masters Of Rock ukázali loni a začátkem tohoto roku k nám přijeli i jako support Sepultury. Podle mého byla jejich show nyní nejlepší.
Pokud fandíte ryzímu hardrocku, vystoupení
Axxis je pro vás tím pravým ořechovým. Oproti koncertu před dvěma lety přijeli muzikanti bez zpěvačky Kerstin Bischof, což však skupině energii neubralo. S podobným nasazením se na scénu vyřítila
Crucified Barbara. Před třemi lety jejich show působila hodně kýčovitě, ale nyní se dámy už vybouřily a o dost zlepšily. Na scéně předvedly vyspělou rockovou show. Večerní část programu zahájili něco před osmou
Evergrey. Českému publiku se poprvé předvedli na stejné scéně v roce 2006 a nyní svůj repertoár obohatili o songy z aktuální desky "Torn". Kromě nových kousků, jako je titulní song novinky nebo "Broken Wings", zahráli publiku i starší díla. S obzvláště velkým ohlasem se setkaly songy "Blinded" a "A Touch of Blessing". Stejně jako před třemi lety se ani letos nedostalo na žádnou z balad a pokud fanoušci přece jen doufali, že se zpoza pódia vynoří manželka Toma Englunda, aby spolu zapěli třeba překrásnou "For Every Tear That Falls", nedočkali se a pravděpodobně se už ani nedočkají. Jak mi prozradil bubeník Jonas Ekdahl, je to žena a má jiné věci na práci, než se chlubit publiku svým hlasovým rejstříkem.
© Zdeněk Němeček Headlinerem sobotního večera byla pro mnohé kromě formace
Blind Guardian také kapela
Stratovarius. Hlavně skalní fanoušci této skupiny byli zvědaví, jak se jí daří po nedávném odchodu zakladatele, kytaristy a hlavního mozku Tima Tolkkiho. Podle energie, která z pódia tryskala do publika, bylo jasné, že
Stratovarius konečně volně dýchají a mohou si hraní naplno užívat. Temperamentní nástup s "High And Low" vystřídal podmanivý "Kiss Of Judas" a ke konci "Black Diamond". Z balad se do playlistu dostala "Winter Skies" z aktuální desky "Polaris".
Blind Guardian se tedy do rukou dostalo skvěle naladěné publikum a za zvuků "Another Holy War" fanoušci vydatně kapelu podpořili. Už od prvního songu show s každým dalším kouskem gradovala k pohádkové jízdě, kterou završila kultovní "The Bard's Song". Muzikanti ji hrají na každém koncertě a ještě nikdy je tato skladba nenudila. Jak by vám jistě sami řekli, vnímají ji jako výzvu:
"Hansi nám udává tempo a my se musíme přizpůsobit. Není to tak lehké, jak se může zdát. Je to ale nádherný song a nejen pro fanoušky, ale i pro nás je to událost večera." Po této výtečné show, která byla pro mnohé vrcholem celého dne a možná i festivalu, se na dobrou noc posluchačům představili metaloví gothici
Tiamat.
P.S.: Ti, kteří by chtěli slyšet zpěváka Hansiho Kürsche zpívat s nějakou zpěvačkou nebo zpěvákem, budou možná překvapení jeho tajným snem. Na tiskové konferenci se přiznal, že by si rád střihl duet s Tori Amos. Jak ale vzápětí dodal, na žádnou z desek Blind Guardian by nepasovala.
Den čtvrtý: neděle
© Zdeněk Němeček Až poslední festivalový den byl konečně trochu prosluněný a bez deště. Finální místa v programu měly rezervované nejprve české kapely Innocens a
Interitus. Ke grilovanému kuřátku nebo propečenému prasátku se z reproduktorů linula tvorba
Audrey Horne. Oproti předchozí show v kavárně
Masters Of Rock Café se muzikanti setkali s daleko příjemnějšími reakcemi. Frontman Toschie nadšeně komunikoval s publikem a nebál se ani sestoupit ke hrazení. Se stejným nasazením se na scénu naskládali osmičlenní
Eluveitie a poté
Tleskač, jejichž "Doktorka práv" rozhýbala nejednoho stokilového
řízka.
Němečtí
Schaundmaul byli velkým překvapením, protože je většina fanoušků neznala a sami muzikanti měli obavy, jestli publikum zaujmou. Nakonec se ale báli zbytečně. Jejich vystoupení a hudební tvorba bude nejbližší milovníkům folk-rocku se středověkými nástroji, ve stylu
In Extremo nebo
Subway To Sally. Po
Heaven Shall Burn, kteří svým melodickým death metalem rozproudili rozdováděné publikum, se chystala scéna pro Martu Jandovou a
Die Happy. Posluchači tentokrát zpěvačku ušetřili nejapných poznámek a ona s nadšením publiku naservírovala své "Peaches", následované "Easy Come, Easy Go". Muzikanti do playlistu zařadili i zbrusu nový kousek "Rebel", který najdete na aktuální kolekci "Most Wanted". Do našich obchodů dorazí 20. července.
Marta Jandová a SuperStar
Dcera uznávaného českého rockera Petra Jandy českému hudebnímu nebi pořád trochu unikala, a to jak jako osobnost, tak i jako frontmanka formace Die Happy. Na scéně působí šestnáct let a v sousedním Německu, kde je pro skupinu doma, si jejich texty opakují i šestileté holčičky. Nyní se Marta Jandová - jako správná Češka - rozhodla dát věci do pořádku a upozornit na sebe i u nás. Dostala totiž nabídku stát se jedním z porotců nadcházejícího ročníku Česko Slovenská SuperStar: "Dlouhé roky jsem to odsuzovala a sama jsem to nějak moc nesledovala. Když jsem ale viděla ten průběh, rozhodla jsem se, že se to musím pokusit zlepšit." Jak mi Marta sama řekla, vybírat z tolika uchazečů není žádný med a mnohdy je velmi těžké poslat domů člověka, který by na nepopové scéně, třeba v čele nějaké sympatické kapely mohl uspět. Jenže SuperStar je právě o tom popu a o komerci.
© Zdeněk Němeček Postavit vedle sebe dvě thrashové skupiny a rockovou skvadru osmdesátých let budí trochu zvláštní dojem.
Voivod a
Arch Enemy by svou drsnou show publikum připravili nejlíp na koncert
Slayer, ovšem těšit se po nich na
Europe je nejméně úsměvné. Ti, kteří se s
Arch Enemy seznámili poprvé až na festivalu, nevěřili uším a očím. Angela Gossow je na pohled křehké blonďaté stvoření, nicméně do mikrofonu zvracela za uplynulé čtyři dny snad nejlíp. Živě se snažila posluchače zapojit do dění a v tomto směru strčila do kapsy i hochy z
Europe (a že by v tom za ty roky mohli mít praxi). Jakmile vkročili na pódium, jakoby s sebou přitáhli ona osmdesátá léta. Trochu nevýrazné songy středního tempa sem tam vystřídal vypálený kousek jako "Seven Doors Hotel" a až na konci se splnily všechny modlitby a zazněly "Cherokee" a "Final Countdown". Ostatně kvůli těm možná někteří vydrželi až do konce.
Zdárně jsme si prošli všechny čtyři dny, které se díky chladnému počasí zdály obzvláště v noci nekonečné. Co se týče zázemí festivalu, pořádající agentura Pragokoncert slíbila zpevnění pravé strany hlediště a časté vyprazdňování kadibudek Toi Toi. Obojí se povedlo na jedničku. Někteří návštěvníci určitě ocenili i druhou Coca-Cola Stage, kde dostaly prostor české kapely. Hrály zde však v hlavní hrací čas, kdy pódium drancovaly večerní formace. Nikdo ale určitě nepohrdl rozmístění velkoplošných obrazovek, kdy se jedna přesunula na lešení za zvukaře, kde také přibyla další sada závěsných reprobeden. Co ale až tak úplně nevyšlo, byly kohoutky s pitnou vodou. V areálu se sice nacházely, ale bez kohoutku - jeden žíznivý metalák chtěl ventilek dokonce povolit i zubama. Smysl postrádalo i vnášení / nevnášení plastových kelímků do areálu. Pokud jste si nechali kdekoliv ve stánku mimo areál načepovat pivo do no-name kelímku, sekuriťáci vás beze slova pustili. S Kofolou v tom samém kelímku to ale tak lehce nešlo. I přesto ale můžu říct, že se letošní ročník festivalu
Masters Of Rock povedl. A jeho motto?
"Hovnoooooooooooooooooooooooooo!!"