Debut, co sejme celé ostrovy, dvojka, která by se s ním chtěla měřit, ale je mu maximálně po ramena, recyklace The Beatles na trojce a další dvě, tři alba vykrádání sebe sama pod ochrannou rukou svazu stadiónových kapel a sloganu back-to-the-roots. Typický životní cyklus klasických britských kytarovek. Jenže Kasabian nejsou tak docela klasická britská kytarovka, takže ve třetí fázi nejsou až tak docela.

Zaprvé Kasabian mají koule. A to tak, že je Sergio Pizzorno dokonce uvádí jako konkurenční výhodu. Nikdo jiný je prý na ostrovech už nemá. A pokud si z "West Ryder Pauper Lunatic Asylum" vyzobáte tracky jako "Vlad The Impaler" či "Underdog", snadno pochopíte, co vlastně má na mysli. Pak je tu ale ještě druhá tvář této desky - "Fire", "Ladies And Gentlemen (Roll The Dice)" a další. Studentíci z NME kvůli nim asi tři dny nadšením neusnou, ale jde o kompromis. Zásadní změnu ve smyslu proč. Tady. Jsou.

Debutová deska Kasabian totiž nadělala na britské kytarové scéně asi stejnou spoušť jako kulový blesk v muzeu vozkových figurín: všem zasloužilým géniům z rokenrolové síně slávy začalo být pořádně horko. Vemte si Noela Gallaghera a jeho Oasis - jen těžko na "Dig Out Your Soul" Kasabian neuslyšíte. Vypněte si v hlavě Liama a zaposlouchejte se... jsou tam. Oasis si berou od Kasabian. (!) Ale nemělo by to být naopak? Všechno, co za posledních deset let na kytarách přeplavalo La Manche, přece hudebně vyrostlo na "Definitely Maybe", randilo u "(What's The Story) Morning Glory?" a popírá york-darwinovu teorii hudební evoluce, ne?

V tomto ohledu byl eponymní debut Kasabian - a tak trochu i "Empire" - zjevením. Jenže na albu "West Ryder Pauper Lunatic Asylum" se už karta obrací tím "správným" směrem. A je hned zřejmé, že nejde o trumf. Jistě, Kasabian hrají pořád ve vysokých, ale až příliš často je uslyšíte citovat Oasis. A taky Primal Scream, The Stone Roses a... The Beatles. Kdybyste tenhle soundtrack k neexistujícímu (historickému) filmu měli popsat jednou větou a byli důslední, pak začnete balit omáčku okolo pojmů jako Happy, Mondays, John, Paul a Abbey Road.

Těžko ale vyčítat Kasabian, že nejdou tam, kde bych je chtěl mít já (a snad i pár dalších). Pokud za debutem uděláte čáru a už nikdy si opravdu nahlas nepustíte "Club Foot", pak vás "West Ryder Pauper Lunatic Asylum" stejně sejme K.O. v prvním kole. Ono totiž pořád platí, že Sergio Pizzorno (i bez Chrise Karloffa) píše zásadní songy stejně snadno jako bachaři nachází balené cigára při prohlídkách cel. Ani tohle album není průšvih. Talent je jednou talent a nepopřete ho.

I na potřetí Kasabian připravili desku plnou epických skladeb a momentů. Některé svou výjimečnost neskrývají, jiné vyžadují srdce a odhodlání klondajského zlatokopa. Ale pořád je to o riffech od boha a beatech z Madchesteru. Můžete je za rozhodnutí být přístupnější vláčet blátem a plivat na ně, ale oni si na nic nehrají. Dělají to, co je baví a je to pořád zatraceně zábavné.