"Zbraně utichly. Hvězdy se srovnaly. Velké čekání skončilo. Přijďte se podívat. Vysílat se to nebude."

Tento slogan 27. srpna loňského roku oficiálně oznámil, že Liam a Noel Gallagherovi zakopali válečnou sekeru. Ohlásili nejprve britské, následně i světové turné. Trochu zázrak - a možná taky ne. Jejich práce s médii bývá natolik vypočítavá, že i když se první náznaky smíření datují už k roku 2023 (údajně za to mohl hlavně kytarista Paul "Bonehead" Arthurs, který kapelu opustil v roce 1999 a nyní je zpět v sestavě), všechno se mohlo odehrát i jinak. Ale na tom už vlastně nesejde.

Koncertní šňůra je už nyní v plném proudu a já se jel na vlastní oči přesvědčit, jak to znovuobnovené kapele šlape, na její první londýnskou zastávku na stadionu ve Wembley. Tam se Oasis naposledy objevili v roce 2009 při turné k poslednímu albu "Dig Out Your Soul".

Osobně jsem je naživo v jejich začátcích nezažil - až v osudném roce 2009 na dánském festivalu Roskilde, zhruba dva měsíce předtím, než Liam před koncertem v Paříži rozflákal Noelovi kytaru. A i když jsem byl v rozjetém kotli kousek od pódia a na atmosféru jsem si nemohl stěžovat, z pódia čišel spíš chlad. Šlo cítit, že kapela hraje v podstatě z povinnosti. Liam působil vyloženě otráveně a fungovaly hlavně skladby, v nichž zpíval Noel, zatímco Liam čekal v zákulisí. Rozpad byl tehdy na spadnutí už nějakou dobu.

Bratři se pak vydali vlastními cestami a rozjeli úspěšné kariéry. Noel si dál držel laťku jako autor skvělých písní a Liam, ačkoliv nejdřív narazil se slepou uličkou jménem Beady Eye, nakonec nastartoval úspěšnou sólovou dráhu. Jenže zatímco Noel - podle mě lepší zpěvák - postrádá větší charisma, Liam ho má pořád dost, jeho repertoár ale není tak silný. Vidět je tedy znovu spolu je radost, protože nejlépe fungují právě společně. A všem by udělalo radost, kdyby nezůstalo jen u turné.

Teď už ale k samotnému koncertu. Jako předskokany si pro britskou část turné vybrali formaci Cast z Liverpoolu. Ta sice kdysi zaznamenala domácí úspěch, ale rychle zapadla. Většina z vás o ní asi nikdy neslyšela a nejspíš ani neuslyší. Její set nabídl obyčejnou devadesátkovou kytarovku, která neurazí, ale ani nenadchne.

Po ní následoval Richard Ashcroft, kterého většina zná jako frontmana The Verve - a tak se i prezentoval. Kromě songu "Break the Night with Colour" ze svého třetího sólového alba "Keys to the World" totiž čerpal pouze z legendárního alba "Urban Hymns". A i když mu hlas místy nesloužil zrovna stoprocentně, obklopil se muzikanty, se kterými mu to skvěle šlape. A slyšet naživo hity jako "The Drugs Don’t Work", "Sonnet" a především "Bitter Sweet Symphony", kterou s ním zpívalo celé Wembley, byla silná příprava na hlavní hvězdy večera.

Ashcroft jako předskokan nebyl vybrán náhodou - bratři Gallagherovi ho vždy uznávali jako výjimečného muzikanta. Právě jemu věnovali píseň "Cast No Shadow" z nahrávky "(What’s the Story) Morning Glory?". A ze zmíněné desky zazněl také úvodní song jejich koncertu. Tedy téměř.

"THIS IS IT" - "THIS IS HAPPENING" problikává na obrazovkách spolu s titulky z bulváru, zatímco se z beden valí instrumentálka "Fuckin' In The Bushes", úvodní track z desky "Standing on the Shoulder of Giants". Na pódium vstupuje kapela vedená bratry, kteří se - stejně jako na předchozích koncertech v Cardiffu a domácím Manchesteru - drží za ruce. Je zjevné, že za divokými spory z minulosti je minimálně dočasná čára.

Liam Gallagher, známý svým nezkrotným temperamentem, se tentokrát rozhodl zaměřit primárně na svou roli frontmana. Během večera si několikrát posteskl, že kašle na konflikty, a s humorem prohlásil: "Pokaždé, když otevřu pusu, se dostanu do průšvihu. Takže budu radši jenom zpívat."

Duo protagonistů většinu času působilo stabilně a profesionálně. Samozřejmě nesmíme čekat polibky a láskyplné projevy, ale i přesto byla tato úroveň civilizovaného respektu bez dramat pro mnohé fanoušky oproti bouřlivé minulosti vítanou změnou.

Jelikož už byla řeč o kapele, ještě doplním, že bratry na pódiu nyní doprovázejí Andy Bell a Gem Archer, kteří v Oasis působili už před rozpadem. V rámci koncertní sestavy pak za bicími sedí Joey Waronker, známý svou spoluprací s Beckem, R.E.M. nebo právě Liamem Gallagherem, za klávesami Christian Madden - zkušený hráč a člen Liamova sólového ansámblu, který jeho zvuk obohacuje o Hammondy, syntezátory a atmosférické plochy.

Úvod i setlist se prozatím během turné nemění, což je možná trochu škoda - překvapení by potěšilo -, celý koncert je ale koncipován jako best of z best of, takže během dvouhodinového setu nenajdete jediné slabé místo.

Snad jen úvodní "Hello" nepatří do zlatého fondu skupiny, ale s textem "Hello, hello, it’s good to be back" funguje perfektně. A hlavně - i ji zpívalo celé Wembley. Jak zpívání začalo, tak neskončilo až do úplného závěru. Následovala "Acquiesce", B-strana singlu "Some Might Say", která si stejně jako další béčka - "The Masterplan", "Half the World Away" nebo "Talk Tonight" - dávno vydobyla status největších hitů. Osobně třeba považuji právě "The Masterplan" za jednu z nejlepších Noelových kompozic vůbec.

Většina písní pocházela z prvních dvou alb. Není divu, vždyť debut "Definitely Maybe" oslavil 30. výročí loni a "Morning Glory" jej oslaví v říjnu. Z pozdějších let zazněla jen "Little by Little" z "Heathen Chemistry" a dvě položky z "Be Here Now". Na některé hity tedy nedošlo, ale vyloženě nechyběly - to nejdůležitější Oasis stejně řekli už na prvních dvou deskách.

Co se týče samotného výkonu muzikantů: zvuk místy nebyl zrovna ideální, hodně často se slil do zvukové koule, kde často bylo těžké rozlišit jednotlivé nástroje. To ale mohlo být i místem. Liam občas spíš štěkal, než zpíval. To je u něj sice běžné, tady to ale občas dost drhlo. Každopádně 81 tisíc lidí - včetně Toma Cruise - zpívalo za něj. Až z toho naskakovala husí kůže a minimálně při závěrečné "Champagne Supernova" se člověk neubránil dojetí.

Oasis se každopádně vrátili. Ne s novou vizí, ale s průřezem toho nejlepšího, co kdy nahráli. A i když možná nejde o definitivní comeback, ale jen o turné, na chvíli jsme mohli zapomenout na všechny ty roky rozkolů a sólových pokusů. Na chvíli na pódiu zase stála ta kapela, kvůli které mnozí z nás začali milovat kytarovou hudbu. A za to to stálo.