Módní vlny odcházejí z jediného důvodu - aby se zase mohly vrátit. Děje se tak v každé oblasti společenského života, i v hudbě. Ruku v ruce s hudbou jde samozřejmě také móda. A tak se obal desky "Taknatudu" od stejnojmenné kapely oděl do bigbeatového hábitu a zahalil jím i značnou část svého obsahu. Československá rocková scéna normalizační éry sedmdesátých let zanechala v hudebních duších občanů tehdejší socialistické republiky hluboké brázdy nadšení i naděje. Jednotliví, často režimu nepohodlní interpreti se po nejrůznějších zákazech činnosti postupně vraceli na scénu a někteří nynější interpreti nyní vycházejí z jejich minulého i současného odkazu.

Rockové klasické trendy by měl znát každý. Nepodléhají valícím se bouřím jiných žánrů, v 80. letech se nenechaly strhnout ani novou vlnou punku, jen se přizdobily art rockem. A na časem zpevněných a prověřených základech se dá dobře stavět. Obzvlášť když Michal Pavlík, fungující v projektu Taknatudu jako hráč na cello i klávesista, některé z těch základních kamenů národního rocku položil. Třeba v kapele 5P Luboše Pospíšila nebo po boku Jany Kratochvílové. Na webových stránkách Taknatudu se můžete dočíst výstižnou škatulku jejich stylu. A deska ji podtrhuje pod každým písmenem.

Je výhodné vystavět desku na nesložitých, ale výrazných spodcích? Zvýraznit bravurní a profesionální muzikantské umění basáka Pavla Maršíka, který ke své úderné a složitě podané basové lince přidává i linii dosti zdařilého zpěvu, je na místě. I proto, že právě na dvojici Maršík-Pavlík celý projekt stojí. Ale díky ostrým a vše neustále prostupujícím bicím dostává deska nádech jednoduchosti. Naštěstí však nepůsobí prvoplánovými záměry. Celé nástrojové obsazení podává dobrý výkon při zpracování ústředních motivů jednotlivých skladeb, navzájem se doplňují nebo si předávají volný prostor k rozvinutí sólíček. Na první pohled žádná chyba, hudebně téměř mistrovské. Ale každý nástroj, jako by se přeci jen držel svého koryta a vystupoval sám za sebe.

Úspěšné nastartování můžeme v několika písničkách slyšet po uplynutí tak dvou tří minut. "Reklamní Crusade" má vydařený refrén, který máte chuť vyřvat společně s Maršíkem. Ovšem jen v české verzi - bonusové skladby, které jsou jen přetextovanou replikou tří regulérních českých verzí z alba, schytaly angličtinu. Ptám se proč? Je nejistá, narušuje zpěvákův hlas, jehož sebevědomí se i tak ocitá jednou nahoře, jednou dole. A špatnou počeštělou výslovnost nedokáže zaoblit ani neviditelná ruka masteringu. Až do nebeských výšin protažené "Ů" na konci sousloví názvu skladby "Světlo andělů" má ovšem také docela dobrou konstelaci mého hudebního vkusu.

Deska "Taknatudu" od Taknatudu může posloužit jako melancholický návrat ke starým časům z pohledu novodobé kapely. Nemůže uškodit si ji poslechnout, nechat se překvapit bártovským náznakem v "Sólo dívkám zavidím" ani dragounovským odstínem v "Týnom Tánom". Na začátku února budou Taknatudu předskakovat britským Marillion. Zaskočte si poslechnout, jak před nimi se svojí muzikou bez hranic obstojí. Třeba taková zfunkovatělá "Chuť na to mám" směle zaboduje, já si však raději vychutnám nějakou konvencemi opravdu nespoutanou lokální kapelu mých dobře známých jižních Čech.