Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Po Honzovi Baluškovi, Danu Hájkovi, Michalu Kochovi, Karlu Veselém, Honzu Průšovi, Luboši Krečovi a Davidu Věžníkovi vám teď do své police s cédéčky nechá nahlédnout Ondřej Michal.

Seriál Co poslouchá musicserver mi byl sympatický od samého počátku. Vždyť proč si nepřipomínat desky, které sice již dávno vyklidily pozice na žebříčcích hitparád (tedy pakliže tam kdy vůbec byly), ale přesto zůstaly v srdcích, respektive v uších? Když jsem se hlásil do tohoto "speciálního" vydání, tak jsem ovšem ještě netušil, jak těžké bude desítku alb sestavit. Dlouho jsem si lámal hlavu, podle jakého pojítka nebo pravidla se držet. Nakonec jsem se rozhodl představit jakési vzorky z hudebních oblastí, které pro mě byly nějak zásadní. Ovšem najde se tu i pár kousků, ke kterým mám ryze osobní vztah.

---

10. Helmutova stříkačka - Helmut a Hilda (1991)

Vzpomínám si na rané devadesátky, konkrétně na dobu, kdy jste se mohli ocitnout prakticky na jakékoliv soukromé domácí pařbě a dříve či později, tehdy ještě v kazeťáku, se ocitla kazeta právě s tímto albem. Nechme stranou smůlu, která Helmutovu stříkačku v následujících letech provázela, a zaměřme se raději na jednotlivé písně. "Helmut zabíjí Hildu", "Helmut se nudí", či "Helmut myje Hildu" jsou skvosty nejen po textové stránce. Ovšem balada z protialkoholického zařízení "Helmut v léčebně" je dodnes nedoceněná hitovka. Mimochodem těžko říct, co se tehdy honilo sousedům hlavou, když ve dvě ráno pět lidí na balkóně bytu, kde se večírek odehrával, společně se zpěvákem Robertem Staniczkem křičelo do tmy: "Stříkej, Helmute!"

---

9. Priessnitz - Nebel (1991)

K prvním třem albům jesenických rozervanců mám velmi osobní vztah. "Nebel" je mi však nejbližší. Je to jedna z těch desek, které mám spojené s určitým životním obdobím, které považuji za velice zásadní. Kapela tady už tolik nebazírovala na gothic-rockové formě prezentované debutem "Freiwaldau" a vydala se trochu jiným směrem. Jaromír Švejdík se oprostil od textového klišé definovaného žánrem dlouhých černých kabátů a hřbitovů bičovaných deštěm a místo toho se soustředil na své vlastní nitro, respektive osobní zážitky. Temnota a horská chladivá syrovost, které se ze současné tvorby kapely již dávno vytratily, jsou na "Nebel" stále přítomny a stále vyvolávají mrazení v zádech. Smutné je, že mnoho z dnešních fanoušků Priessnitz nemá o existenci "Nebel" ani ponětí.

---

8. Afghan Whigs - Gentlemen (1993)

Album, které by klidně mohlo nést podtitul "Pojednání o nevydařených vztazích". V podstatě se jedná o obrazy z osobního života zpěváka a textaře Grega Dulliho. Laskavého čtenáře mohu ujistit, že to v žádném případě není dívání veselé a už vůbec ne povzbudivé. Afghan Whigs balancují kdesi na pomezí garážového punku, funky a soulu. Dulli se dokáže plynule přenášet od zběsilých emocemi prosycených projevů až do klidných, pozvolných hlasových poloh. Zdárně mu přitom sekunduje pod kůži se zařezávající zvuk kytary Ricka McColluma. Jakýmsi přelomem je skladba "My Curse" kompletně odzpívaná hostující vokalistkou ze seskupení Scrawl Marcy Mays. O závěr celé kolekce se postarala téměř šestiminutová instrumentálka "Now You Know" s chellem v hlavní roli. Desku ocení především ti, kterým to ve vztahu zrovna dvakrát neklape a své špatné nálady si chtějí jaksepatří užít.

---

7. Front Line Assembly - Caustic Grip (1991)

Electronic Body Music je hudební oblast, která je mrtvá v nejhlubším významu toho slova. Ačkoliv se módní vlny v muzice opakují a vracejí téměř se železnou pravidelností, v případě EBM by bylo naivní něco takového očekávat. Přesto byly časy, kdy se téměř každý týden konaly v pražských klubech a barech party věnované právě tomuto elektronickému, tanečnímu a přesto temnému stylu. Na těchto akcích jsem býval častým návštěvníkem a musím říct, že některé scény by se bez problémů daly uplatnit v nějakém katastrofickém filmu. Z těch časů mi zůstalo v mysli právě "Caustic Grip" od kultovních Front Line Assembly s vychrtlým Billem Leebem v čele. Texty plné beznaděje a zmaru na pozadí nelidsky chladných elektronických syntezátorových zvuků a tanečního rytmu s odstupem času znějí překonaně, až zastarale, přesto si i po tak dlouhé době uchovaly něco ze své odosobněné, zvrhlé přitažlivosti.

---

6. In Slaughter Natives - Enter Now The World (1992)

K industrialu, respektive dark ambientu jsem se dostal ve chvíli, kdy mě zachvátil pocit, že na poměrně taneční electronic body music již není co objevovat a že nastal čas posunout hranice zase o kus dál, respektive trochu potemnit a zpomalit. Jinými slovy zaměřit se víc na to, co se odehrává uvnitř, než co se děje okolo. In Slaughter Natives aka Jouni Havukainen byl jeden z prvních interpretů dané scény, se kterým jsem přišel do styku. "Enter Now The World" považuji za jednu z nevýznamnějších a neváhám použít výraz nadčasových kolekcí temného žánru. Míchání symfonické pompy s hrobovými vokály, orchestrálními samply a kovovým rachotem jako magnet přitahuje posluchačovu pozornost a vynucuje si téměř nábožný respekt. Fakt, že to není hudba ke každodennímu poslechu, snad netřeba zdůrazňovat.

---

5. Spooky - Gargantuan (1993)

Kdybych se pídil po rozbušce, která u mě v první polovině devadesátých let rozpoutala explozi nadšení a otevřela dveře do světa taneční hudby, kterému jsem na několik následujících let beznadějně podlehl, bez dlouhého rozmýšlení bych ukázal na "Gargantuan" z tvůrčí dílny Duncana Forbese a Charlieho Maye. Za slogan "Kytary patří na smeťák", kterým jsem tehdy nešetřil, se tímto dodatečně omlouvám. Ostatně zmíněné období mého života vidím s odstupem let jako jednu rychlou barevnou rozmazanou šmouhu a rozhodně to není způsobené pouze časem, který zatím uplynul. Ani patnáct let od vydání desce neubralo nic na chytlavosti a energičnosti. Je to způsobené svižným houseovým rytmem a zábavnými melodickými motivy. Ostatně pecka "Schmoo" s nezaměnitelným vokálním samplem "Come To Me" zabírá na tanečním parketu dodnes.

---

4. Omni Trio - Even Angels Cast Shadows (2001)

Na rozdíl od parties, kde jsem vyhledával řekněme ostřejší a rychlejší rytmy, při domácím poslechu či při cestách po městě jsem vždy upřednostňoval spíš klidnější, zadumanější odnože drum 'n' bassu. K tomu jsem se dostal, ostatně asi jako většina clubberů, přes rovné beaty. Producent Rob Haigh, jemuž značka Omni Trio mimochodem patří, natočil album, které je neuvěřitelně čitelné, průzračné a až překvapivě hitové. Nic tady nechybí ani nepřečnívá, každá zvuková stopa tady má své opodstatněné místo. Haigh pracuje se samply klavíru, chella či vokálů, které poskládal na svižný rytmický základ . Vlastně ani nepřekvapí fakt, že deska baví i jedince, kterým hudba s "rozsypaným" rytmem mnoho neříká.

---

3. Anti-Flag - A New Kind Of Army (1999)

Vážím si kapel, které mají co říct a jejichž texty nejsou jen mlácení prázdné slámy. Americká parta Anti-Flag, která mi mimochodem ukázala cestu k modernímu punk rocku, toho má na srdci víc než dost. Svými politickými postoji se řadí mezi nejviditelnější zástupce angažovaných kapel a rozhodně to není způsobené jen nedávným upsáním se velké firmě. Do hledáčku svých nabroušených kytar si bez skrupulí berou americkou zahraniční politiku, sociální problémy či projevy neonacismu ve světě. Když se reprobedny otřásají v rytmu titulní skladby a zpěvák hlásá "We're looking for a few good men / We're looking for a few good women / Who are not afraid to fight against tyranny / But who refuse to fight with tyranny," máte sto chutí jít chystat molotovy a šít černo-rudé prapory.

---

2. Rise Against - Siren Song Of The Counter Culture (2004)

Tvrdé kytary mě bavily odjakživa, jen jsem v nich vždycky potřeboval slyšet aspoň minimální náznak melodie. Hardcoristům z amerického Chicaga říká jeden můj kamarád hardcore s lidskou tváří, s čímž se nedá než souhlasit. Jsou známí svými ekologickými aktivitami a nepřekonatelným odporem ke všemu, co souvisí s pojídáním a vůbec ubližováním zvířátkům. Není náhodou, že pecka "Ready To Fall" se objevila na webu organizace PETA bojující proti týrání zvířat. Ačkoliv se dnes prázdnými gesty o právech zvířat ohání kdejaká kapela, v případě Rise Against je upřímnost evidentní. Rychlost, kytarová syrovost a současně melodická chytlavost, to jsou nástroje, které Rise Against používají. Výjimku neudělali ani tentokrát a nutno poznamenat, že kombinace výše zmíněných položek v jejich podání funguje dokonale.

---

1. Nine Inch Nails - The Downward Spiral (1994)

Nikdy jsem nezastíral svůj vřelý vztah k Trentu Reznorovi, respektive k Nine Inch Nails. "Spirálu" jsem zaregistroval ve chvíli jejího vydání ve čtyřiadevadesátém roce a od té doby se k ní nepřestávám vracet. Vzpomínám si, jak jsem si coby středoškolák stále do omrzení přehrával klip k výplachovce "March Of The Pigs." V tom albu je ukryto mnohem víc než pouze naštvanost, zoufalství a beznaděj umocněné drogovým raušem. Netroufám si tvrdit, zdali je ona fascinující atmosféra alba způsobená tím, že Reznor se svými tehdejšími spoluhráči nahrávku pořídili v domě, jehož historie je úzce spjatá s šíleným vrahem Charlesem Mansonem. Na samý konec dechberoucí kytarovo-industriální masáže je pak zasazena jako černá perla do hromady trusu věc s názvem "Hurt". Na ní si Reznor vystačil už pouze s klavírem a minimem doprovodných aranží. Komu tato skladba nenahání husí kůži a nevhání slzy do očí, tak je buď úplně hluchý anebo už mrtvý.