Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Po Honzovi Baluškovi, Danu Hájkovi, Michalu Kochovi, Karlu Veselém a Honzu Průšovi vám teď do své kuchyně nechá nahlédnout Luboš Kreč.

Nebudu zdržovat vysvětlováním, jak těžké je vybrat osobní Top 10. Je to samo sebou. Volil jsem hodně podle intuice - v podstatě každá nahrávka, kterou jsem do přehledu zařadil, má pro mě specifickou osobní hodnotu, váže se k ní nějaká událost apod. Co je všem těm deskám také vlastní, až na dvě výjimky, že to jsou výsostně rockové kousky. Kytary byly totiž vždycky moje. Jednu věc je ale třeba uvést - nejde ani tak o výběr toho, co nejraději poslouchám, jako spíše o výběr toho, co mě v hudebním životě nejvíc ovlivnilo a na co si nejsilněji pamatuji.

---

10. Electric Light Orchestra - ELO's Greatest Hits (1979)

Spolu s Ivem Jahelkou můj nejranější hudební zážitek - aspoň co si teda pamatuju. Mohlo mně být šest, možná sedm, zkrátka druhá polovina osmdesátých let, a táta přivezl ze Švýcarska kazetu s výběrovkou ELO, jeho v mládí oblíbené party. Za komanče byla taková páska klenot. Neměl jsem tušení, kdo ti ELO jsou, ale každý večer jsem u nich usínal. Pouštěl jsem si je v pokojíku místo pohádky, znal je nazpaměť, den co den, snad několik let. Hádám, že tak od revoluce jsem kompilaci neslyšel, opustil jsem staré známé pro nové. Furt si ale pamatuju popík, který suverénně převyšoval všechno, co se dalo tehdy slyšet v rádiu. Nebo mně to aspoň přišlo.

---

9. Kotiteollisuus - 7 (2005)

Seznámení s finskou metalovou klasikou proběhlo podivně: na jejich vystoupení na jakémsi festivalu u finsko-ruských hranic mě vzal chlapík, u nějž jsem trávil před pár lety víkend coby účastník novinářské stáže v zemi tisíce jezer. On mluvil anglicky špatně, já finsky vůbec. Nerozuměl jsem pořádně ani svému hostiteli, natož zpěvákovi Jouni Hynynenovi. Ale Kotiteollisuus mě přesto dostali, byl to nářez, strašná spousta energie, nakonec jsem se smál jejich vtipům, ač jsem neměl tušení, z čeho si dělají legraci. Takoví ironičtí drsňáci, kteří ve své hudbě kříží vlivy Metalliky a ZZ Top s atmosférou Queens Of The Stone Age. Ježto celý pobyt ve Finsku měl nemalý vliv na můj život, nejvýraznější tamní hudební zážitek nemůže v tomto výběru chybět.

---

8. Nirvana - Bleach (1989)

Smrt Kurta Cobaina mě nechala v dubnu 1994 zcela chladným, neb jsem jej pořádně ani neznal - jak už to bývá, právě jeho sebevražda přitáhla mou pozornost. A první, co se mi v kladenské půjčovně dostalo do ruky, byl debut Nirvany "Bleach". Nahrávka na mě zapůsobila víc než legendární "Nevermind", poslední "In Utero" se mi v podstatě nelíbilo. Bělidlo, což je český překlad názvu desky (no, u nás by to bylo spíš savo, hádám), je přímočaré, syrové, naznačuje potenciál kapely a obsahuje singl "About A Girl", který se proslavil po vystoupení skupiny v pořadu "MTV Unplugged". Je to prostě nářez.

---

7. Saybia - The Second You Sleep (2002)

Na melancholii jsem nikdy moc nebyl, ale "The Second You Sleep" se mi dostalo pod kůži, aniž bych ji dodnes úplně vyškrábal. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, druhá deska dánských popařů Saybia (MySpace.com) obsahuje nejeden kýčovitý okamžik, místy si možná až moc půjčuje od Coldplay; ale znáte to, někdy si holt nepomůžete. Když se mi na čas ztratila z dosahu, neb skončila u kámošky daleko od českých hranic, hooooodně jsem se na ni těšil. Paradoxní přitom je, že jsem si, asi z vlastní lenosti a zapomnětlivosti, nesehnal žádnou další desku skandinávských zadumanců. Snad to teď napravím, je to téměř přesně rok, co jim vyšla čtvrtá řadovka "Eyes On The Highway".

---

6. Marilyn Manson - Smells Like Children (1995)

Jestli se nepletu, tohle bylo první CD, které jsem si kdy koupil. A také podle toho dnes vypadá: je poškrábané, obal potrhaný, krabička prasklá; zkrátka je opoužívané. Dodnes považuju "Smells Like Children" za nejlepší kus od Marilyn Mansona (MySpace.com), byť je to vlastně remixová placka se spoustou chyb (předcházel jí jen debut "Portrait Of An American Family"). Kromě výtečného coveru "Sweet Dreams (Are Made Of This)" Eurythmics tady Brian Hugh Warner ukazuje všechny své zvrácené choutky, z muziky kape jeho láska k drogám, sexu, bizarnostem, agresi. O tři roky později následoval "Antichrist Superstar", album, které udělalo z projektu Marilyn Manson slavnou kapelu, ale na kotouč s jasně barevným bookletem nejde zapomenout. Kdo chce vědět, co dělal Manson ještě předtím, než se stal karikaturou sebe sama a de facto konvenčním rockerem, nechť si pustí "Smells Like Children".

---

5. Nine Inch Nails - Further Down The Spiral (1995)

Trent Reznor, který pomohl na vrchol i Mansonovi, mimo jiné mu produkoval výše zmíněnou kolekci, mě uhranul ještě předtím, než jsem se seznámil s jeho hudbou. Na základce mě fascinovali o pár let starší spolužáci, kteří oděni v černém nosili trička s tajuplným nápisem NIN (MySpace.com). Kdesi jsem se pak dostal k digipacku "Further Down The Spiral", remixové desce předchozího opusu "The Downward Spiral". Pro mě ale už budou navždy hřebíky spojeny s brutální, přitom téměř taneční "Heresy" či zběsilou vypalovačkou "Eraser", k tomu sofistikovaný industriál "Piggy" a podmanivá live verze "Hurt".

---

4. Korn - Korn (1994)

Byly doby, kdy jsem říkal, že Korn budou navždy mou nejoblíbenější kapelou. Inu, něco se změnilo, už jí nejsou, ale jejich debutová nahrávka je pro mě pořádně absolutní top záležitostí. Přitom celou jsem ji pořádně slyšel až někdy v roce 1996, do té doby jsem točil její neúplnou a nekvalitní kopii ve walkmanu. "Blind" a "Ball Tongue" jsou jedny z nejlepších metalových písní, co znám. Když člověk pováží, jaký mix Korn namíchali ještě v první polovině 90. let a jak předběhli dobu, resp. ovlivnili zástupy dalších rockerů, nelze se vyhnout označení zatraceně hustá klasika.

---

3. Faith No More - Angel Dust (1992)

Těžko říct, jestli je lepší "Angel Dust" nebo "King For A Day", ale já se rozhodl pro starší desku. Dostala se mi do ruky dřív a při vzpomínce na Faith No More si ji vybavím jako první. Těžké riffy prokládané elektronickými, skoro experimentálními plochami, důkladní hra se styly, melodiemi a zvuky. Mike Patton se na albu ukázal jako vskutku fenomenální vokalista. Ideální způsob konzumace je začít s "The Real Thing" - první kus, na němž se Patton u Faith No More ukázal -, pokračovat "Angel Dust" a jízdu zakončit s "King For A Day". Rozlučkovému "Album Of The Year" už netřeba věnovat příliš pozornosti, ač slušné CD, v kontextu tvorby FNM slabota.

---

2. Pearl Jam - Ten (1991)

Asi nenajdete moc slavnějších kapel devadesátých let, než byli Pearl Jam (MySpace.com). Ačkoli vždycky stáli trochu v pozadí za Nirvanou, ale naopak před až příliš temnou Alice In Chains. Ze slavné seattleské líhně byli asi nejpřístupnější. A také nejlepší na skákání při koncertech - "Even Flow", "Alive", "Jeremy", "Porch" a dalo by se pokračovat i vypalovačkami z následné nahrávky "Vs". Kolem roku 1996 jsem trpěl závislostí na Pearl Jam, jejich čtyři desky jsem točil v jednom kuse ve walkmanu a nebýt této mé obsese, asi bych se neseznámil s mou nynější ženou. Ze všeho, co kdy Pearl Jam natočili, ale "Ten" vždycky čněl. Taková ta první láska, byť "Vs" je vlastně asi lepší album.

---

1. Guns N' Roses - Use Your Illusion I/II (1991)

Honza Balušek dvojdesku Guns N' Roses zařadil do svého výběru také, ostatně jsme si o nich spolu nejednou povídali a stejně jsme se oba těšili na předloňský koncert kapely v Praze. Byli to Guns N' Roses, kdo mě přivedl k tvrdému rocku. Pamatuju se, jak jsem u o nějakých deset let staršího bratrance našel zkraje 90. let kazetu s modrou barokní postavou na obalu. Ze zvědavosti jsem si to pustil a během pár minut věděl, že to je ONO. "Ten jejich zpěvák je magor. Prej ani nejí, na den mu stačí flaška Jacka Danielse a pár gramů koksu," konstatoval bratránek, čímž můj zájem jen posílil. Moc jsem s ním chtěl jet na Strahov, kde s sebou Axl se Slashem měli Soundgarden a Faith No More (jež jsem tehdy neznal). Ale máma byla proti...

Nedokážu se rozhodnout, kterou z těch dvou nahrávek mám radši. Někdy to je jednička, jindy dvojka. Na jedné mě fascinuje hymnická "Civil War" a lépe textově vybavená "Don't Cry", na druhé bombastická, desetiminutová "Coma" nebo dryáčnická "Back Off Bitch". Kvůli Gánům jsem se nejen zamiloval do ostrých kytar, ale také se začal pilně učit anglicky - to abych si mohl překládat jejich texty a po večerech hopsat po posteli s koštětem v ruce a imitovat divoké Axlovy kreace. Dneska už sice nábytek kvůli "You Could Be Mine" neničím, ale "Use Your Illusion" mě fascinuje pořád. Když jsem zvažoval, co zahrnu do tohoto výběru, o jedničce jsem jako jediné nemusel přemýšlet ani minutu, bylo to jasné hned.