Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Po Honzovi Baluškovi, Danu Hájkovi a Michalovi Kochovi vám čtvrtý exkurz servíruje Karel Veselý.

Když se na musicserveru vyhlásil tento seriál, zvolal jsem zděšeně: "Vybrat deset alb? To je holé šílenství!!" Jak vidíte níže, nakonec jsem to nějak zvládnul. K práci hudebního publicisty patří i to být kritický ke svému vlastnímu vkusu a následující seznam jsou alba, která zkoumavý poslech během několika let úspěšně ustála. Jinak ovšem platí, že cesty vkusu jsou nevyzpytatelné stejně jako cesty boží a sám doufám, že za pět let bude tento seznam zase úplně jiný. A lepší. Samozřejmě. (Když jsem se probíral svojí sbírkou kazet, CDček, MP3ek a vinylů, připomněl jsem si, jak důležití pro mě byli lidé, kteří mi s formováním vkusu pomohli. A tak velké poděkování patří všem mým hudebním dýlerům, jmenovitě zejména těmto - Gandalf, Quido, Fero a Metod.)

---

10. Ryoji Ikeda - Dataplex (2005)

Co s hudbou, která odmítá být hudbou? Japonec Ryoji Ikeda o sobě bez uzardění tvrdí, že není hudebník, spíše zvukový umělec a své shluky digitálních pípanců a lupanců tak osvobozuje od pout posluchačových představ o tom, jak by měla hudba vypadat. "Dataplex" je něco jako Duchampův pisoár vystavený v muzeu a nepoučenému posluchači bude znít jako záznam rozhovoru mezi dvěma počítači. Na druhou stranu je to možná nejhudebnější Ikedovo album a pulzy na něm jsou čas od času dokonce pekelně funky. Jeho kolegy Autechre nebo Oval jsem poslouchal už v hloubi 90. let a to, že mě Ikedovo předposlední album udeřilo do uší takovou intenzitou, připisuji nejspíše lepšímu aparátu, na kterém si ho dávám.

---

9. Beastie Boys - Ill Communication (1994)

Samozřejmě, že v mém přehledu nemůže chybět ani nějaký hip hop. "Ill Communication" od Beastie Boys jsem měl, tuším, na jedné kazetě s "Black Sunday" Cypress Hill a byly to právě tyto desky, které mě nasměrovaly od alternativního rocku a grunge směrem k hip hopu. Dodnes jim za to děkuji! Jen o pár let později jsem docenil "Paul's Boutique" a "Check Your Head" a dnes bych řekl, že jsou to možná i lepší nahrávky, ale díky "Sabotage" a "Sure Shot" na rakouském rádiu FM4 pro mě bylo "Ill Communication" iniciační deska, která mi otevřela nový svět. Na zběžný poslech je to trochu chaos, ale takoví Beasties už prostě jsou.

---

8. Khanate - Things Viral (2003)

"Tohle je zlá hudba," říkal jeden můj kamarád o našich společných oblíbencích - postupně to byli Merzbow, Slipknot a Atari Teenage Riot. Musím mu někdy pustit Khanate, protože tohle je podle mě ta nejzlejší hudba, která kdy byla natočená. Ne, vážně nehodlám hrát oblíbenou hru metalistů "moje kapela je tvrdší než tvoje kapela", ale... Když jsem se před léty vrátil k metalu, který jsem hodně poslouchal na střední škole, zjistil jsem, že se toho po dobu mé absence na první pohled zase tak moc nezměnilo. Nebavilo mě poslouchat testosteronem nadopovaný mačo-metal, chtěl jsem něco chytrého. A pomalého. A tak jsem skončil u podstylů stoner a doom. Khanate by možná někdo ani nepovažoval za hudbu, jsou tak pomalí, až zapomenete, že jednotlivé tóny mezi tichem mají tvořit nějakou melodickou strukturu. Je to jako procházka v čerstvě položeném asfaltu, k dokonalosti dovedený minimalismus, při kterém si extrémní hudba podává ruku s avantgardou. Khanate už se rozpadli, James Plotkin dělá skvělý industriální ambient a Stephen O'Malley dál pokračuje pod heslem "méně je více" třeba v ultradoom a drone králech Sunn O))).

---

7. Isaac Hayes - Hot Buttered Soul (1969)

Přiznám bez uzardění, že Isaaca Hayese jsem znal nejdříve jako Chefa ze "South Parku". Když jsem se pod vlivem revivalistů, jako jsou Erykah Badu a D'Angelo, vrhl do hlubšího zkoumání zákoutí soulu, ke svému úžasu jsem zjistil, že tenhle hlas má na svědomí zcela geniální nahrávky. Moje nejoblíbenější je asi "Hot Buttered Soul". Album obsahuje jen čtyři skladby a dvě z nich jsou coververze, což ale nemění nic na tom, že v okamžiku, kdy skončí devatenáctiminutová "By The Time I Get To Phoenix", jste v kolenou a ani nevíte, jak se jmenujete. Ty bombastické aranže jsou možná pro leckterého dnešního posluchače už za hranou, ale na mě to funguje dokonale.

---

6. Miles Davis - The Complete Bitches Brew Sessions (1969 / 1998)

Na vysoké jsem hodně četl o jazzu a o jeho dopadu na populární kulturu. Chtěl jsem toho radikálního soundu naposlouchat co nejvíce, ale místo toho jsem se setkával jen s prďoly, kteří hrají krotké standardy pro šosácké padesátníky, co si přišli vzájemně ukázat nové smokingy. Naštěstí mi ve stejné době kamarád vypálil "The Complete Bitches Brew Sessions" a já byl zachráněn. Brzy jsem se prokousal do alternativních dějin jazzu, kde šéfují drogami nadopovaní Davis a Coltrane a konečně jsem objevil opravdový jazz se subverzivním potenciálem. Čtyřhodinový masakr kompletních Milesových nahrávek z časů "Bitches Brew" pro mě ale nebyl jen začátek bádání v jazzu, ale také milník ve způsobu, jak poslouchám hudbu. Odtud pak vedla cesta k free jazzu, improvizaci nebo noise. Jsem vážně zvědav, jestli tohle putování skončí až v bláznici.

---

5. Prince - 1999 (1982)

Vždycky jsem měl rád funk s jeho živočišností a bezprostředností. Pokud to bude potřeba, kdykoliv se rád pod jeho vlajkou postavím na bitevní pole proti nudě a sterilitě. Shltal jsem všechno, co kdy natočil James Brown i Parliament/Funkadelic, ale Prince jsem nikdy tak moc nežral. Tak proč "1999"? Vážně nevím, snad proto, že Prince dokázal funk přetavit v pop a infikoval rozhlasový éter myšlenkami na sex a ten, jak známo, vždy úspěšně rozežírá přetvářku falešných moralistů. A "Little Red Corvette" a "Lady Cab Driver" patří mezi mé úplně nejoblíbenější písně. Jsem snad jediný člověk, který si myslí, že "1999" je jeho nejlepší album?

---

4. Radiohead - OK Computer (1996)

Když se nějaká má oblíbená kapela stane příliš slavnou, začnu mít trochu problém. Ne s ní, ale s jejími fanoušky, kteří mi ji ukradli a udělali si z ní něco, s čím už nechci mít nic společného. Stalo se to s Nirvanou, stalo se to s OutKast a stalo se to i s Radiohead. Přiznávám, jsem paranoidní a měl bych se léčit! Byl bych ale úplný blázen, kdybych nepřiznal, že kazeta s "OK Computer" je dost možná ta úplně nejohranější v mé staré sbírce. Ve své době se v ní střetly mé tehdejší hudební "úsečky" - alternativní rock, elektronika a abstraktní hip hop (minimálně v "Airbag", ne?) a já jsem zvláštní estetice Radiohead zcela propadl. Předtím jsem už miloval "Bends", ale teprve "OK Computer" bylo album, které je vystřelilo zcela mimo orbit. Když se mi už deska po těch letech oposlouchala, nahradil jsem ji ještě odvážnější "Kid A", kde se ale už pomalu jejich písničkářská genialita začíná vytrácet. A s "Amnesiac" jsem ztratil trpělivost definitivně. Když si dnes "OK Computer" poslechnu, šimrá mě z toho v zátylku, nicméně do hádek, jestli jsou Radiohead nejzásadnější kapelou ve vesmíru, se zásadně odmítám pouštět.

---

3. Ed Rush & Optical - Wormhole (1998)

Není se zač stydět, drum'n'bass byla první klubová subkultura, kterou jsem (alespoň zprostředkovaně médii) zažil od samotného rozpuku. Od chvíle, kdy jsem v televizi (!) viděl klipy k "Incredible" (General Levy) a "Inner City Life" (Goldie), jsem věděl, že mé srdce musí změnit rytmus z rovného rytmu na zlomený. Mezi léty 1996 a 1998 se na dnb scéně dělo tolik zajímavých věcí, že se to skoro ani nedalo stíhat. Zatímco veteráni, jako LTJ Bukem nebo Roni Size, na konci tohoto období začali inklinovat k sofistikovanému jazzu, já jsem se přidal k temné straně, kde vládl label No U-Turn. Na jejich kompilaci "Torque" nedám dopustit, nicméně pokud si chci připomenout tehdejší neurofunkový rauš, volím spíše "Wormhole" Eda Rushe a Opticala. Až o několik let později mi došlo, že už to vlastně ani není drum'n'bass, ale spíše elektronický death metal. Ech.

---

2. Public Image Ltd. - Metal Box / Second Edition (1979)

Samozřejmě že jsem jako spousta lidí v patnácti poslouchal Sex Pistols. (Myslím, že "Never Mind The Bollocks, Here's The Sex Pistols" jsem pak na kazetě symbolicky přehrál "Chaos A.D." od Sepultury!) Dalších patnáct let mi ale trvalo, než jsem pochopil, že hudba další Lydonovy kapely je několikanásobně radikálnější. Po pravdě, žádná jiná deska PiL mě nijak výrazně nebavila, "Metal Box" (a obzvláště jeho první polovina) je ale místo, kde všechny skladby zatínají zuby rovnou do živého masa. Představte si rozdíl mezi opilým pankáčem, který kope do popelnice, a tisícovkou nanobotů, kteří se převlékli do dubového groove basové kytary Jaha Wobbleho a rozežírají společnost spektáklu zevnitř. Pustím si "Metal Box" na vinylu, otevřu nějakou knihu od situacionalistů a budu přemýšlet, jak to ten Lydon vlastně celé myslel.

---

1. Daft Punk - Discovery (2001)

Že je "Discovery" moje nejmilejší album, platí už od doby, kdy jsem pro svůj blog sestavoval žebříček nejlepších desek první poloviny tohoto desetiletí. Tehdy jsem si v duchu říkal, že to je trochu diskutabilní výběr, možná i trochu provokativní. Fakt, že to byla vlastně dost dobrá volba, potvrzuje každý další poslech. Proč jsem si vlastně druhé album Daft Punk tak oblíbil? Možná je to tím, že je to jedna z prvních desek, která mě donutila zformulovat myšlenky do podoby něčeho, co vzdáleně připomínalo recenzi. Možná je to tím, že Dafts z ní udělali kouzelný film "Interstella 5555: The 5tory Of The 5ecret 5tar 5ystem" (ano, k smrti miluju japonské anime).

Ten pravý důvod ale bude nejspíše někde jinde. V druhé polovině 90. let jsem byl zažraný fanoušek taneční hudby (DJská kariéra ale ztroskotala hned na začátku), a když jsem na konci roku 2000 poprvé slyšel "One More Time", byl jsem více než roztrpčený. Jenomže nebyl to konec mé inklinace k Daft Punk a taneční hudbě, spíše nový začátek. V té době všichni poslouchali různé sofistikované nu-jazzy nebo zašmodrchané IDM a "Discovery" je podle mě místo, kde klubová hudba přestala předstírat progresivitu a přihlásila se k odkazu diska a hédonistických osmdesátých let. Tehdy se mi neotevřela jen zamlčovaná historie taneční hudby, ale celé široké spektrum všech možných stylů minulosti i současnosti. A pochopil jsem, že pokud jsou v hudbě nějaké hranice, pak jen ty, které mají posluchači ve své hlavě.