Jsou desky, u nichž stačí pohlédnout na booklet, načež tušíte celkem přesně, jak bude znít vnitřek. Už z obrázků a maleb obalu k vám promlouvá atmosféra muziky. Je to tak správně, album tvoří jak hudba, tak fyzická schránka, sjednocená tvář je důležitá (a dnes zdaleka ne samozřejmá). Pro debut Nantokanaru (Bandzone.cz) platí výše řečené stoprocentně: lyrika otevírací fotografie Vladimíra Havlíka je blízká atmosféře snímků Josefa Koudelky a vystihuje melancholii, která, byť zprostředkována tvrdými kytarami, promlouvá z disku.

Nantokanaru sice existují jen relativně krátce - vznikli oficiálně před rokem a půl -, za tu dobu toho ale stihli relativně dost. Kromě aktuální debutové desky "He Who Dances With Swans" mají na kontě čtyřpísňové EP, vyhráli soutěž Jack Daniels 2008 a nahrávali za oceánem (leč krátce). Z jejich tvorby je zřejmé, že nepotřebují desítky hodin ve zkušebnách a nejméně dvakrát tolik času na pódiích. To všechno členové Nantokanaru už stihli. Naposlouchali, přetřídili, srovnali si v hlavě, tak k muzice přistoupili.

Ač část skupiny vizuálně působí jako rapmetaloví spratci, projev linoucí se z reproduktorů je podstatně uhlazenější. Patrná je skepse a melancholie, hluboký v srdci žal. Maynard James Keenan s A Perfect Circle či Layne Staley a jeho Alice In Chains by si s Nantokanaru jistě rozuměli, také kladli před posluchače hutné kytarové riffy, padající zdi, z nichž vykračovala houpavá rytmika a táhlé, tak trochu utahané, ubrečené melodie (nemyšleno špatně). A zvláště ti první se rádi vydávají za hranice svého stylu, k elektronice, akustice, ambientu.

Depresivní nóta se dere také z textů. Ano, těžko si představit ostřejší rockovou kapelu, která by nepěla o nenávisti všude kolem, zlu před sebou, opouštění a vypořádávání se sám se sebou a se světem. Nantokanaru tak ale činí s nádechem minimalismu, v náznacích (básnických anglických symbolech, které se, jak už to bývá, ne vždy povedou a sem tam sklouznou k levnému veršotepeckému klišé), což je veskrze dobře.

Je ale třeba zdůraznit, že v případě "He Who Dances With Swans" nejde o post-metal, post-rock, shoegaze ani math-core, tedy žádný moderní žánr rockových intelektuálů. O Nantokanaru by asi bylo poctivější říct - oni sami by asi nesouhlasili -, že hrají postmoderní rockový mišmaš. Všechno dohromady... A dohromady dobře: umně pracují s rytmikou, s melodií, album je vhodně zmixované a poskládané, nic nepřečnívá. Jen je třeba poslouchat. "He Who Dances With Swans" není energická deska, jež vás nakopne cestou do práce. Spíš si ji vychutnáte doma.