Mňága a Žďorp má věrné, lehce rozpoznatelné posluchače, kteří tvoří homogenní rodinku. A tak studenti či ti čerstvě odrostlí studiím začali kolem osmé pozvolna zaplňovat klub, na kapelu si ale museli počkat až do tři čtvrtě na deset. Někteří si dlouhou chvilku krátili u baru, jiní vyřvávali do davu svoje vulgární "coververze" mňágovských písniček. Navzdory nepříjemnému vedru (což k tomuhle klubu bohužel neodmyslitelně patří) bylo veselo od začátku do konce. Po nedočkavém pískání a sborovém tleskání konečně přikvačil na jeviště Fiala a spustil trochu překvapivě "Chtít chytit vítr". Ostatní muzikanti se k němu postupně přidali, během chviličky se bezprostředně rozeřvalo i publikum a uvolněný (a patřičně živočišný) večírek mohl začít.

Od začátku prokládala kapela naprosté novinky a ještě ne úplně zlidovělé písničky z předposledního alba hity, bez kterých si jejich koncert nejde představit. Přesto bylo znát, že po delší době zase nepatrně obměnili repertoár. Asi je to o zvyku, ale přestože jsou nové písničky ve své podstatě opravdu veselejší, vedle starších kousků se ztrácí, ani jedna nemá výraznější a chytlavější melodii či text, který by se mi pro svoji jednoduchost a přitom typicky banální výstižnost zavrtal do hlavy. Patřím k těm, kteří na hudbě Mňágy milují lehce depresivní (ano, podle mě jsou prostě písničky Mňágy depresivní) poetiku s dávkou sebeironie, škodolibosti a životního nadhledu, kterým pak dodávají úplně jiný rozměr skotačivé či neškodně lascivní melodie. Nové písničky jsou na mě prostě až moc uňuchané, ukňourané a takové bezbarvé, texty jsou pak zas trochu šroubované.

V první polovině večera jsme se tedy seznámili především s novinkami, jako jsou "Rajčata a růže", "Píseň kostelní" či "Kam se dožijem", které pak oživily písničky "Optimista", "Nevzpomínám", "Před sto lety" nebo "Dutý, ale free". Asi hodinku po začátku koncertu skupina usoudila, že nastal správný okamžik pro slavnostní okamžik. Nachystali skleničky a šampus a pozvali svého kmotra, kterým byl Karel Plíhal. Nejprve si ale Plíhal přistavil židličku a zazpíval společně s Fialou, jenž se u mikrofonu pohupoval s rošťáckým úsměškem na svém provizorním sedátku (tuším z obalu od komba). Plíhal se poté ještě podělil o zkušenosti ze studentských let a bujarého života na kolejích, až pak se ujal křtu, jen láhev šampusu musel nakonec otevřít někdo jiný, protože to prý ještě nikdy nedělal. Špunt přistál v něčím pivě a Nekuža nezvládnul svoji prozatímní roli číšníka, když se mu podařilo shodit z podnosu dvě skleničky, které se roztříštily. Střepy se ale rychle zametly a dvě slečny v první řadě se mohly radovat z čerstvě pokřtěného alba potřísněného šampáněm.

K titulní písničce "Na stanici polární" už stihla kapela natočit videoklip, který promítla na plátno. Jako vždy nezapřeli smysl pro humor i nápaditost; jednoduše si zablbli v komických kožešinových kostýmech. Klip samozřejmě sklidil ovace a skupina pro jistotu písničku zahrála ještě jednou živě. Finiš patřil téměř výhradně největším hitům od "Hodinového hotelu", přes "Spaste svoje duše" až k "Nejlíp jim bylo" a "Made in Valmez", u kterého už nervózně podupávali nešťastníci, již spěchali na metro. V té záplavě podmanivých songů se trochu ztratila nová píseň "Kafe", kterou zpívá kytarista Jaromír Mikel. Škoda, protože krom trochu nevýrazné melodie má úžasný text, mimo jiné o dlouhém vedení. A škoda taky byla, že si s kapelou nezazpíval "Nagasaki Hirošima" Karel Plíhal, když už jim kdysi tak laskavě půjčil svůj text. Ti šťastnější, co nemuseli chvátat na poslední spoj, si pak ještě poslechli přídavky "A chce se žít!" a "Salám-banán", na dobrou noc dostali "Klec v kleci".

Jako klasicky se koncert prostě vyvedl, krom výborné hudby nás kapela tradičně pobavila i jinak. Fiala se opět neubránil svému roztomilému teatrálnímu já, jako rozverný puberťák pobíhal po pódiu a předváděl typické minimalistické taneční kreace, s potutelným úsměvem tvaroval rukama trochu neuměle, ale svérázně nejrůznější imaginární tvary či obrazce. Určitá dávka komediantství se ostatně nedá upřít ani ostatním v kapele. Ale tu jejich vitalitu a zábavné šaškování přece všichni znáte.

Mňága a Žďorp, Lucerna Music Bar, Praha, 28.2.2008