Pachuť, smutek a veškerá hořkost z konce The Libertines je pryč. Může za to druhé album Dohertyho Babyshambles "Shotter's Nation"; a fakt to není časem, který všechno smaže. Rozhodně vám nechci tvrdit, že jsou 'shambles lepší nebo srovnatelní s The Libertines, ale rozhodně jsou kapelou, jíž můžete mít rádi bez pocitu trapné nostalgie s alibistickým "no tak lepší než nic" na jazyku. Můžete si je oblíbit i za předpokladu, že jste první Dohertyho skupinu v životě neslyšeli. A to je velmi pozitivní zjištění, je to jakési naplnění potenciálu, talentu a toho všeho kolem.

Zvuk první desky Babyshambles nebyl v kontextu dnešních popových měřítek nic moc, což byl ale důvod, proč ji někteří milovali a budou ji poslouchat ještě roky. Vnímali jste třeba píseň "In Love With A Feeling" a měli pocit, že to je naposledy, cítili jste jehlu trčící z předloktí, stříkající krev a zfetovanou holku. Album "Down In Albion" bylo absolutně autentické zboží. Novinku "Shotter's Nation" dělal britpopový producent Stephen Street, tudíž sami zvládnete si spočítat, jak zhruba další Dohertyho nahrávka zní. Žádné lo-fi, žádná garáž. Bob Dylan si to rozdává s The Beatles, kolem víří osobní deziluze a démoni...

Pete Doherty vždy fascinoval neuvěřitelným charismatem, které může pod náporem plného, čistého, profesionálního, anti-rock'n'roll soundu zdánlivě mizet. Ne že by Doherty zpíval jinak než dřív, ne že by ztratil jiskru, ne že by to méně prožíval, ne že by ho už drogy zničily. Prostě to ale pod hlasitými a dobře nahranými kytarami není slyšet jako s rozladěnou akustikou a elektrikou znějící jak z dema. A období, kdy byl "fuck forever", je taky pryč. V prvním tracku debutu "Down In Albion" zpívala krásná Kate Moss, v posledním tracku "Shotter's Nation" hraje na akustiku zase Bert Jansh, folkový hrdina z 60. let. Nemusí to o ničem vypovídat, ale symbolicky to funguje výborně - pokud jste schopni vidět věci v souvislostech, mělo by vám to do sebe zapadnout.

"Shotter's Nation" není rock'n'roll, není to ani folk, který by se od Dohertyho čekal. Jsou to excelentně napsané písně zahrané čistou rockovou kapelou. Texty jsou, díkybohu za to, samostatnou kapitolou: poetické, drsné, plné života, nebezpečí a lásky. A k tomu jasné hity. Všechno se umocní, když půjdete v noci ulicí, před sebou budete mít jen opuštěnou lampu, ze sluchátek zachrastí "UnBilo Titled" a vy budete vzpomínat při "Yeah, you said that you love me, who don't you, fuck off?". Takových momentů, které vás dostanou pryč z reality do vlastního - emocionálního, melancholického i horkokrevného - vesmíru, je hodně a nemá smysl je po jednom vypisovat. Najděte si je a utopte se v nich sami.

Je zbytečné vytahovat ohraná klišé "buď ho milujete, nebo nenávidíte". U Babyshmables to funguje tak, že Doherty (pokud ho tedy aspoň trochu znáte) je pro vás buď junkie-boy, který už nemá co říct, nebo geniální skladatel, textař a váš současný hrdina. Co si myslím já, je jasné. Devět hvězdiček dávám ne proto, že by na "Shotter's Nation" byly tak skvělé a výjimečné písničky, ale proto, že tahle deska ke mně mluví jako málokteré z minulosti. I současnosti.