Co poslouchá musicserver (21.)

29.09.2007 05:00 - Pavel Novák | foto: facebook interpreta

Třetí desítku seriálu uvede návrat o čtyřiatřicet let zpátky v podobě desky "Captain Marvel" Stana Getze, přiblížíme si kapelu Rentokill, představíme španělskou hiphopovou královnu Malu Rodriguez, vzpomeneme na Evu Cassidy a zjistíme, která je nejposlouchanější deska Diamandy Galás.
Co poslouchá musicserver
© facebook interpreta
Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát se o ni postarají Stan Getz, Rentokill, Mala Rodriguez, Eva Cassidy a Diamanda Galás.

Radek Hendrych: Stan Getz - Captain Marvel (1972)

Stan Getz - Captain Marvel
Tohle album není revoluční, na to přišlo příliš pozdě. Svoje místo v encyklopedii moderní hudby ale má. Zlom přišel už tři roky před ním v podobě Milesova "Bitches Brew". V roce 1972 už celý svět minimálně tři roky věděl, co je rýsující se fenomén Chick Corea schopen provádět s elektrickým klavírem. Svou pozici na albu "Captain Marvel" však utvrzuje způsobem, který je záhodno si pamatovat. Ze šesti skladeb je pět kompozicí jeho (kromě "Lush Life"). Excelují ale všichni. Analogii mezi názvem desky (všemocná komiksová postavička) a jejím obsahem vidím v obsazení celého kvinteta. Stručně: pět "superhrdinů" hraje dokonalou hudbu. Na albu není slabší místo nabízející oddech od fascinace. Ta začíná už v prvních tónech proslavené Coreovy "La Fiesty", skladba pak byla zhudebněna ještě hodněkrát, podle mého názoru však verze na "Captain Marvel" ostatní s přehledem převyšuje. Není se čemu divit - rytmická sekce, se kterou "La Fiesta" stojí a padá, obsahuje tři jména bez komentáře: Stanley Clarke, Airto Moreira, a především velmistr bicí soupravy Tony Williams. Na albu se libě projevuje Coreova fascinace latinskoamerickou hudbou. "Captain Marvel" jako celek je naservírován ve velmi poslouchatelné úpravě, ale nepodbízivě. Učebnicí kompozice pro mnohé pak budiž "Times Lie". Amen.
Nejlepší skladba: "Times Lie"

Ondřej Michal: Rentokill - Back To Convenience (2004)

Rentokill - Back To Convenience
Poslední dobou nějak nestíhám. Pracovní a soukromé povinnosti se hromadí, a tak jenom se sevřenými rty musím sledovat, jak mi uniká jeden zajímavý koncert za druhým. Jedním takovým je i vystoupení rakouských politických punk-rockerů Rentokill. Poprvé jsem je zaznamenal před časem coby předskokany Strike Anywhere při jejich pražské show v klubu Abaton. Tehdy jsem je přirovnal ke klasikům Rancid. To na dva roky starém albu "Back To Convenience" potvrzují, i když pravdou je, že nepřímo. Na rozdíl od nich totiž Rakušané kladou větší důraz na melodie, které ještě umocňují vícehlasně zpívanými refrény. Tempo jejich bicích je strhující, nikoliv však přímočaře monotónní. Svůj vztah k masným výrobkům kapela vyjádřila názvem skladby "Clockwork Meat Industry". Jistou dávku nadhledu a smyslu pro parodii předvádějí v kovbojské, ani ne dvouminutové jízdě s názvem "Revenge Of The Animals".
Nejlepší skladby: "Clockwork Of Meat Industry", "Ten Roses"

Pavel Novák: Mala Rodriguez - Malamarismo (2007)

Mala Rodriguez - Malamarismo
Tentokrát něco z hip hopu. Znáte film Julia Medema "Sex a Lucía"? Vzpomínáte si na písničku, která hrála u striptýzové scény Paz Vegy? Tak to byla Mala Rodriguez, rapperka, zpěvačka a dnes již královna španělského hip hopu. Je fakt, že na rozdíl od svého andaluského přízvuku to s tvrdým slovníkem příliš nepřehání, ale i tak by dokázala setřít kopu těch známých "drsných" rapperů. Její aktuální deska "Malamarismo" obsahuje i geniální singl s vydařeným videoklipem "Nanai", kterým se pokusila prodrat i mezi popověji zaměřené posluchače. Zbytek desky je ale až na pár výjimek určen výhradně pro skalní hiphopové fandy a popaři ho nejspíš po prvním poslechu odhodí. Za zmínku stojí i hostující mexická popfolková hvězda Julieta Venegas ve skladbě "Tiempo Pa Pensa", o které padla řeč v osmnáctém díle. A pokud vás hip hop nebere, tak se mrkněte alespoň na její fotky.
Nejlepší skladba: "Nanai"

Tomáš Parkan: Eva Cassidy - Songbird (1998)

Eva Cassidy - Songbird
Při závěrečné exhibici na olympiádě v Salt Lake City bruslila Michelle Kwan na naprosto úžasnou verzi Stingovy "Fields Of Gold". Začal jsem tehdy pátrat a objevil jsem zpěvačku jménem Eva Cassidy, která mně uhranula. A zřejmě nejen mně, takový Guardian ji označil za jeden z největších hlasů svojí generace. Eva se pohybovala někde na pomezí jazzu, tradicionálů, blues, folku, popu a gospelu. Bohužel pohybovala - dříve než se dočkala prvního místa v britském žebříčku, podlehla na sklonku roku 1996 rakovině. Možná i díky onemocnění uměla Eva Cassidy písničky procítit jak nikdo na světě. Deska "Songbird" je jakýmsi "best of" - bezednou studnicí výborného zpěvu a především emocí. Eva nikdy nebyla patetická či lítostivá, naopak je v jejím hlase slyšet optimismus a odhodlání. Přesto ale uměla lidi rozplakat, což potvrdil i samotný Sting, když slyšel právě "Fields Of Gold" v jejím podání.
Nejlepší skladby: "Fields Of Gold", "Wade In The Water", "Autumn Leaves", "Wayfaring Stranger", "Songbird", "Time Is A Healer", "I Know You By Heart", "People Get Ready", "Oh, Had I A Golden Thread"

Milan Slezák a Jan Šída: Diamanda Galás - The Sporting Life (1994)

Diamanda Galás - The Sporting Life
O albu "The Sporting Life", na němž Diamanda Galás spojila své síly s multiinstrumentalistou a bývalým hráčem kapely Led Zeppelin Johnem Paulem Jonesem, se říká, že je relativně nejposlouchatelnější deskou této charismatické alternativní divy. Do jisté míry je to pravda. Přeci jenom, její avantgardističtější opusy nejsou asi tou pravou náplní pro sluchátka kapesních přehrávačů. I když, proti gustu... Toto album je z její tvorby rozhodně nejblíže rocku. Přestože nepostrádá tradiční "galásovské" vokální ekvilibristické kousky, dík šlapajícímu doprovodu dokáže oslovit i méně menšinově laděného jedince (jako příklad může ostatně posloužit třeba hned úvodní "Skotoseme"). Zkrátka i poměrně tradiční hudební základy lze osobitým pojetím přetavit v originální a nadčasový výsledek.
Nejlepší skladba: "Dark End Of The Street"


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY