Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Po Honzovi Baluškovi, Danu Hájkovi, Michalu Kochovi, Karlu Veselém, Honzu Průšovi a Luboši Krečovi vám teď do své police s cédéčky nechá nahlédnout David Věžník.

Přeli jsme se o tom v redakci dost dlouho - má tenhle žebříček být tím nejreprezentativnějším, co z nás kdy vyleze, abychom se jakože vytáhli, nebo na sebe máme prásknout i ty dětské idoly, za které bychom se teď spíše měli stydět? Myslím, že většina z kolegů se nakonec bude držet té první linie, koneckonců i Luboš Kreč posledně Iva Jahelku jen zmínil v souvislosti s ELO, kteří ale na něm zanechali větší vliv. Aspoň to tvrdí. Mně ELO nikdo nepřivezl, a tak jsem se těma osmdesátkama prokousával ovlivněn rodiči, pak spolužáky a kamarády a pak už byly devadesátky a já si hledal cesty sám. Snad vždycky ale platilo, že co se líbilo mně, okolí moc neznalo, a v okamžiku, kdy to poznalo a stalo se nadšeným, byl jsem už na vedlejší koleji. A jak to všechno začalo?

---

10. Michal David - Nenapovídej (1982)

Hele, nesmějte se! Byly mi čtyři a byl jsem v první pubertě, nebo jak se to říká, když jsem mamku v obchodu přemluvil, aby mi tuhle desku koupila. Naši poslouchali Hutku a Kryla (tajně, pochopitelně) a my se ségrou to měli pěkně rozdělené - ona zbožňovala Pavla Horňáka, já Michala Davida. Bylo to jedno z mých posledních období, kdy jsem plul s většinovým davem. A musím přiznat, že mě to úplně definitivně pustilo až po "Naganu", kdy jsem obdivoval, že David složil píseň přes noc, načež mě kamarád uzemnil: "Ale jaký kvality, že...?" K mému překvapení se ale "Céčka", ač nejsou z téhle desky, hrála posledně v Brně na Flédě. Hmmm...

---

9. Kamelot - Tajný výpravy (1991)

Jak už jsem napsal o odstavec výš, k folku jsem u nás doma neměl nikdy daleko. Okamžiku, kdy jsem poprvé uchopil do ruky kytaru, předcházelo druhé velké fandovství. Sice jsem to zase měl rozdělené, tentokrát s kamarádem - on Kamelot, já Nedvědy -, jenže Kameloti mě přece jen nakonec brali víc, a tak jsem jednoho krásného festivalového dne přemluvil na Folkových prázdninách opět svou dobrou matku k nákupu "Tajných výprav". Tandem Horký-Bůček ve vrcholné formě, moje první letní tábory a bříška prstů otlačená od strun. Dětství v rozpuku.

---

8. Twenty 4 Seven - Slave To The Music (1993)

Česko bylo skoro vždycky trochu pozadu. Ta deska se sem dostala až s Esem, takže v roce 1994, jenže se shodou okolností trefila do mé začínající puberty, a první opravdová srdcovka - "Is It Love?" - byla na světě. Žral jsem úplně všechno, co kolem značky Twenty 4 Seven byť jen letělo, kupoval Bravo, Poplife a další magy, vyvěšoval plakáty a chodil na první diskotéky, které měly přívlastek "dětské", probíhaly v sobotu od čtyř do osmi večer a zahlcovaly mě takzvanými projekty - Culture Beat, Magic Affair, Pharao nebo Cappella. Jasně, s odstupem jsou třeba 2 Unlimited o n tříd výš, ale Twenty 4 Seven byli první. Ti to u mě odstartovali.

---

7. Craig David - Born To Do It (2001)

Přeskočíme dlouhé eurodanceové období jen stručným seznamem interpretů, na něž jsem tehdy nedal dopustit - E-Rotic, 666, Gigi D'Agostino, Mauro Picotto - a zmiňme jedno z provinilých potěšení z novější doby. Taneční mánie u mě vrcholí nadšením z fungl nového stylu zvaného 2-step a jeho pionýrů, dvojice Artful Dodger. Jasně, "Re-Rewind" s Craigem Davidem. Jeho debut je víc než cokoliv jiného pop, ale pop na úrovni, s moderním zvukem a hlavně interpretovaný člověkem s výbornou barvou hlasu a skvělou pěveckou technikou. Na té desce jsem si vážně solidně ulítl, ale stejně si myslím, že kvalitu jí upřít nelze. A stejně mě nejvíc mrzí, že se o 2-stepu tak dlouho psalo, že se vyčerpal, až to byla pravda. Mě to bavilo.

---

6. Craig Armstrong - As If To Nothing (2002)

Škoda že si nemůžu přesně vybavit okamžik, kdy se mi do ruky dostalo jedno číslo časopisu Tripmag spolu s cédéčkem, které neslo název "Café del Mar: Ibiza Chill Out" a které otočilo mé vnímání hudby o sto osmdesát stupňů. Najednou mě nebavilo nic, co mělo víc jak 90 bpm, a ty tucárny, které mezitím všichni začali strašně milovat, jsem začal z duše nesnášet. Psalo se léto 2001 a přesně za rok vyšlo cédéčko Craiga Armstronga, který skládá hlavně filmovou muziku a který na desce "As If To Nothing" ukázal, že chill-outová muzika se dá dělat i sofistikovaněji. Z tohohle období vzešla láska k Zero 7, Sie Furler, Air a spoustě dalších kapel z dolního boxu, ale tady je jedna z mých nejsrdcovějších písní vůbec - "Wake Up In New York". Tak proto Craig.

---

5. De-Phazz - Death By Chocolate (2001)

Když jsem se dost nabažil pomalých beatů a plážového opojení Baleárských ostrovů, pokukoval jsem, co se šustí jinde. Měl jsem na to čas - rok na postmaturitní jazykové škole rovná se čtyři hodiny učení, zbytek flákárna. A super spolužáci a spolužačky. Jedna z nich, Lenka, mi půjčila tehdy dva roky starou desku Němců z De-Phazz a já byl náhle zaplaven vlnou pozitivity, humorného pojetí muziky a láskou k nu-jazzu. Ve svém okolí jsem se od té doby snad s nikým o téhle skupině nepobavil, a to její hudba patří k těm nejnekonfliktnějším, co znám. Jazzanova a Kyoto Jazz Massive a další pak šli ve velmi rychlém sledu.

---

4. Colorfactory - Colorfactory (1997)

O Colorfactory vím zase díky Lence, i když k téhle skupině jsem se dostal nakonec až o pár let později společně s druhou vlnou zklidnění. Nu-jazz byl moc technický, taneční muzika moc jednotvárná (pozor, probíhalo u mně tranceové období!) a můj melancholický duch potřeboval být ukojen. Nad Kings Of Convenience nakonec v tomhle článku zvítězili právě Colorfactory, a to hlavně z toho důvodu, že bych rád napsal, že na rozdíl od nevlasteneckého názoru redakce Filteru jsem přesvědčen o tom, že ta deska je česká přinejmenším jako debut Anety Langerové.

---

3. Herbert - Scale (2006)

OK, dodržme srdcové pořadí alespoň na prvních třech místech. Moje rozhlasové období bylo charakterizováno naprosto neuvěřitelnou záplavou výborné muziky (tímto bych chtěl veřejně poděkovat Tomovi Kelarovi!), která definitivně zformovala můj hudební vkus do škatule "Nebrání se ničemu, ale jak je některý z akustických nástrojů v melancholické linii rozčísnut elektronickým ruchem, je v extázi." No a Mistr Herbert do této kategorie patří, i když na něj moc nesedí ta melancholie. "Scale" je záležitost poměrně čerstvá, ale stejně vím, že je to jedna z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel. "Scale" je moje definice ultrapopu, Honzo Balušku.

---

2. Floex - Pocustone (2001)

Jak tak koukám, byl pro mě rok 2001 dosti zásadním. V mém chill-outovém období vyšla taky dle mého ne až tak skromného názoru nejlepší česká deska všech dob - kouzelná "Pocustone" Tomáše Dvořáka říkajícího si Floex. Ten koncept, ten zvuk, ač v pokojíku nasnímaný, to matematické cítění, které ale přesto ctí melodii a dokonce i písničku! Tohle album jsem prostě přijal zcela, naprosto a bez výhrad a jediné, co mě mrzí, je fakt, že to Dvořák má hozené taky tak trochu do toho výtvarna a že mu tím pádem ta druhá deska trvá strašně dlouho. Slibuje ji na letošek, tak snad se dočkáme...

---

1. Telefon Tel Aviv - Map Of What Is Effortless (2004)

Láska na první poslech. Až mě štve, že si ji neužívám už čtvrtým rokem, co je album "Map Of What Is Effortless" na světě, ale jen asi rok a půl. A kecy o tom, že to je pozdě a bla bla, nechte v kleci, tenhle poklad nakonec stojí za to objevit kdykoliv, na tom se snad shodnem. Výborné jméno skupiny, výborná deska! Telefon Tel Aviv jsou čistě elektronickou skupinou, na tom albu nezazní snad jediný živý nástroj (i ty smyčce jsou podle mě VST-pluginy... OK, tak nejsou, vizte komentáře), realitu zprostředkovávají jen vokály, ale přesto se do těch devíti skladeb podařilo nacpat tolik citu a emocí, že se to skoro nedá unést. Poslouchat to album ve sluchátkách cestami městem taky jde, ale to pravé opojení se dostavuje jedině, když si ji člověk dá do beden v pokoji a usadí se do pohovky a zavře oči a poslouchá. Pěkně postaru.