Dámské duo Tara Fuki patří mezi tu "alternativu", která by se měla líbit i masovějšímu publiku. Jen se o ní dozvědět! Nechte se vést názvem třetí desky "Auris" a pozorně naslouchejte. Muzika do sluchátek nebo pro poslech v klidu, ale ani náhodou nudná.
8/10
Tara Fuki - Auris
Celkový čas: 45:12
Skladby: Lej,lej,lej, Ty i ja, Niezawsze, Slady, Słoneczko, Czerwone jabłuszko, Majli, Miły mój, Intro, Klucz, Białe Fale
Vydavatel: Indies Scope Records
Už předchozí dvě desky
Tara Fuki stály za to, jak jste se mohli dozvědět od kolegů - jak už pět let starý debut
"Piosenki do snu", tak dvojka
"Kapka". Dominantní violoncello a vokál, oboje ve dvojitém provedení, jsou díky mazlivé polštině (píše se o tom v promo materiálech a určitě i recenzích, ale je to tak, tohle slovo mi naskočilo samo i bez nich) ideálními průvodci jemnou pocitovou krajinou.
Po lehkém, pomalejším úvodu se v půlce desky dočkáme hitů, samozřejmě v nehitparádovém provedení. Ale jako jednodušší test, zda jste naladěni na podobnou vlnu jako
Tara Fuki, poslouží výborně. "Słoneczko" chytí na první poslech, pokud rádi "experimenty", třeba vás naláká připodobnění k perkusnímu drum'n'bassu smíchanému s rapem. Postupně se rozjíždějící tribální "Czerwone jabłuszko" je i díky hostující trubce také moc povedená věc.
Ostatně plusovým bodem desky jsou právě hosté. Na první poslech ne vždy slyšitelní, ale postupně v detailech důležití přibarvovači základní palety dua, takže obavy z dominance violoncell jsou liché. Nejde o to být za každou cenu world music, i když si lze představit, že tak jsou
Tara Fuki prezentovány, ale je fakt, že nástroje jako švýcarské hangy, indická tabla, pákistánská kanjira, ale i "obyčejné" klavír, kytara či basklarinet, nahrávku zpestřují. Je fakt, že po hybnějším středu se deska zase zklidní a dokázal bych pochopit názor, že až moc (zvláště dvě poslední skladby), ale se závěrečnou, jazzem ovinutou písní by mohla přijít odměna za snahu vcítit se do muziky. Básnické výrazy si odpustím, snad je z napsaného zřejmé, že u
Tara Fuki jde o náladu a pocity.
Je radost (a docela vzácnost), když k muzice ladí booklet, a tady se to povedlo. Černobílé fotky podtrhují intimitu a přitom otevřenost nahrávky. Škoda, že podobně povedené nejsou
oficiální stránky, graficky dost otřesné a zoufale neaktuální; v dnešní době opravdu nepochopitelné. Ale berme to pozitivně, aspoň je co zlepšovat. Na muzice už moc ne, bodové hodnocení berte jako pokus o realistický odhad obtížnosti zklidnění v rychlém světě kolem pro "obyčejného" posluchače.