Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Nejinak tomu bude i tentokrát, kdy si představíme dva hudební génii v podání The Future Sound Of London, dánské popaře Saybia, Afghan Whigs, kteří míchají několik stylů dohromady, kolínský koncert Keitha Jarretta a slovenské Noisecut.

---

Dan Hájek: The Future Sound Of London - Dead Cities (1996)

Future Sound Of London jsou, troufám si říct, dva géniové: Brian Dougans a Garry Cobain, kteří světu dali nespočet hudebních projektů. Kromě muziky se taktéž věnují animacím v 2D a 3D; nejdůležitějším milníkem se však stal jejich projekt FSOL. Po singlu "Papua New Guinea" (s vokálními samply Lisy Gerrard), po skvělém dvojalbu "Lifeforms" a živáku "ISDN" (obsahuje i část záznamu vysílaného na internetu) se oba dopracovali k vrcholu jménem "Dead Cities". Na něm důkladně prolínají ambientní vrstvy s ruchy, samply a odvážnými tanečními kreacemi. Samotné album je pevně upnuté do konceptu a je plné života, který vás každým poslechem i po těch letech dokonale uhrane. Dle mého názoru je to jedna z nejzásadnějších placek minulé dekády.
Nejlepší skladby: "My Kingdom", "Antique Toy"

---

Luboš Kreč: Saybia - The Second You Sleep (2002)

Dlouho jsem to cédéčko nemohl najít, zatoulalo se mi do Estonska, jedna kamarádka si ho tam odvezla. Ale už je zase zpět. A já jsem tomu opravdu rád: Saybia mi přináší klid, pohodu, melancholii, možná i trochu patosu. To všechno skupina z Dánska balí do lahodných, popových aranží, které upomínají na zadumané kytarovkáře z ostrovů. Ano, je v tom cosi z Coldplay, z Keane, Stereophonics a bůhví koho ještě. Ale žádná z oněch britských stars mně nikdy nepřirostla tolik k srdci. Možná to je – na můj vkus – neuvěřitelně procítěným, intenzívním, na pokraji pláče se pohybujícím vokálem, možná trochu dětinskou, ale přitom originální lyrikou, anebo těmi zatraceně chytlavými melodiemi. Nevím. Každopádně "The Second You Sleep" patří k mým nejoblíbenějším albům, jež se řadí do kolonky pop.
Nejlepší skladby: "7 Demons", "The Second You Sleep", "The Day After Tomorrow"

---

Ondřej Michal: Afghan Whigs - Gentlemen (1993)

Snad každý má nějakou kapelu, o které může říct, že poznamenala jeho život. Já mám Afghan Whigs a nic na tom nezmění fakt, že zpěvák a kytarista Greg Dulli své "Chrty" před lety rozehnal a místo nich se věnuje pop-rockovým Twilight Singers. To mu ostatně nikdy neodpustím. "Gentlemen" je nejvíc vyzrálé a zároveň asi i nejvíc beznadějné album, jaké Afghan Whigs vydali. Typická kombinace garážového punku s funky, místy soulem, do kterého Dulli křičí srdceboly posbírané ze svého života. Touha po lásce a pochopení zašlapané do páchnoucího bláta chtíčem a živočišnou vášní. Kytara ve třetí "Be Sweet" je ostrá, nebezpečná a zároveň vysvobozující jako břitva jedoucí napříč zápěstím. "Gentlemen" je deska, jež vás v slzách srazí na kolena a je úplně jedno, že jste čerstvě zamilovaní.
Nejlepší skladba: "Be Sweet"

---

Tomáš Parkan: Keith Jarrett - The Köln Concert (1975)

Říká se, že v případě Keitha Jarretta těžko můžete střelit vedle, ale zeptáte-li se kohokoliv na jeho nejlepší nahrávku, pak vám zcela jistě odpoví "The Köln Concert". Jarrett na tomto vystoupení vynesl jazzové piano do nebeských výšin a rozvinul svoje geniální muzikantské umění do plné šíře. Svojí mistrovskou improvizací, excelentním smyslem pro melodii a atmosféru, kde se výborně střídá romantika s dramatickými zápletkami, temnými zákoutími vyvěrajícími do optimistických poloh, stvořil nahrávku, jež po právu patří do Top 10, ne-li Top 5 jazzových desek všech dob. "The Köln Concert" se řadí mezi desky, pro které je hodnocení 10/10 málo a o nichž si člověk říká, že snad ani nemohly vzniknout na tomto světě. Každý, i příležitostný, jazzový fanoušek tuhle desku zná a těm, kdo ji ještě neslyšeli, mohu jen a jen doporučit.

---

David Věžník: Noisecut - Deň za dňom (2006)

Noisecut v Česku moc lidí znát asi nebude, přestože jsou odvedle (ze Slovenska) a "Deň za dňom" je jejich druhým albem. Žánrově je to vlastně pop. Moderní pop, jehož přirozenou součástí je elektronika a sampling. Trochu Tata Bojs, trochu Khoiba, trochu Peha. Na desce se podílel i Boris Carloff (mimo jiné kNot Photogenic), její hlavní tvář však určuje zpěvačka Bet-Maj Sepja. Ze čtrnácti slovensky či anglicky zpívaných skladeb (včetně remixu a bonusu) zaujme hlavně "Iba tak" či "Dnom dňa". Na jeden zátah je to nahrávka možná trochu dlouhá, na vyzobávání sladkých rozinek ale jako dělaná.
Nejlepší skladba: "Iba tak"

---