Po dobytí svého domovského trhu a frontálním útoku na trhy východní se managament německých skoro dospěláků z Tokio Hotel rozhodnul pokusit své štěstí i u západněji lokalizovaných posluchačů. Z obchodního hlediska je tak vydání třetí, anglicky nazpívané desky, naprosto logickým a předvídatelným tahem. Nejenom středoevropští teenageři totiž trpí fatální deprivací, kdy všechno po dvanáctém roku života pozbývá smyslu. Panovačná matka, nechutnej starší brácha, hezčí blonďatá kamarádka, co ti přebrala kluka, malý prsa, o nic větší ego a stovky dalších důvodů proč poslouchat Billa a Toma Kaulitzovy s jejich grupou. Pokud s tím někdo něco rychle neudělá, vypadá to, že "tokiománie" se rychle rozšíří do všech evropských koutů. Je ale tahle epidemie opravdu tak nebezpečná, jak se říká?

V prvé řadě je třetí studiový počin Tokio Hotel "Scream" těžké vůbec hodnotit. Úplně by totiž stačilo umístit zde odkazy na recenzi prvotiny "Schrei" a aktuální "Zimmer 483". Do závorek za anglické názvy písní bych jen dopsal jejich německé ekvivalenty a bylo by vymalováno. Na druhou stranu, když už mi kolegové z redakce dali tu možnost, kopnu si do pytle s cedulkou "Tokio Hotel" taky. Mnohé z vás pak překvapí, že nezůstanu jen u toho. Ba co víc, přichystal jsem si i nějakou tu pochvalu. Ale nepředbíhejme.

Situace je na chlup stejná jako u marketingově podobně zmáknutých holčiček z Tatu a jejich anglického sběru "200 Km/h In The Wrong Line". Jinak řečeno, pánové v drahých oblecích hodili na papír seznam nejúspěšnějších skladeb svých svěřenců, zaplatili pár anglicky píšících textařů a věci se daly do pohybu. Jak už jsem naznačil, na album byly vybrány kusy jak ze "Schrei", tak z "Zimmer 483", a to v poměru pět ku sedmi, což jistě svědčí o důvěře v poslední materiál, ale zároveň o lenosti vytasit se s něčím novým. Čekají na vás tedy všechny neduhy mládí, opět zabalené v instrumentální obyčejnosti a kompoziční nudě.

Jediným výstupem z poslechu, o kterém tak má cenu mluvit, je zpěvákova anglická výslovnost. Bezpohlavnímu rádoby rozervanci bych byl po poslechu jeho anglických partů na "Scream" donucen zapsat do žákovské trojku, a to se zavázanýma očima, vynechávajícím perem a velkým vykřičníkem za ní. Ne snad, že by se mladý Kaulitz nesnažil, ale zřejmě měl na tykačku s anglickým frázováním a výslovností málo času. Nemusím být ani rodilý mluvčí, abych poznal, že občas mu to do těch Bavor ujíždí docela výrazně. Pochybuji ale, že zrovna taková maličkost by mohla fanynkám oděným do lacině dekadentní image vadit. Billísek je totiž jen jeden.

A na úplný závěr ta slibovaná "pochvala". Tokio Hotel jsou fenoménem dočasným, o tom nic. Nehádám se tedy o to, jakáže budoucnost tuhle partu čeká. Jenže lidi, vždyť si uvědomme, jaké koniny jsme do těch patnácti točili ve walkmanech my! Tokio Hotel jsou kupříkladu oproti mým kazetám "Čágo Bélo Šílenci Vol. 1-10" pořád ještě menším zlem. Takže ať se mládí vydovádí a k výslednému hodnocení si přidá dva body. Kecat mu do toho stejně nemá cenu.