V další opravdu dobrou desku Manic Street Preachers v posledních letech už doufal asi málokdo. Možná pár skalních fans, dále třicátníci každý den vstávající s "Dobrým ránem" na ČT a publikum kapel typu Pet Shop Boys. Dva roky staré milostné dopisy v otřesných disco aranžích, které posílají stydliví kluci svým krásným spolužačkám, pod názvem "Lifeblood" mohly snad bavit ještě několik málo dalších úzce vymezených cílovek se zájmem v kytarovém popu bez nápadů nebo se špatnými nápady. A přece je to tak - Bradfield & spol. to zvládli, dokázali nahrát výbornou desku, kde tracklist netvoří nic jiného než hity. Je to dobře? Neměla by kapela se jménem a zvukem, jaký Manic Street Preachers mají, přicházet s něčím víc?

V současné situaci jsou hity víc než dost. Ono taky není hit jako hit. Kecal bych, kdybych se pokoušel tvrdit, že jsem si na několik písniček z "Lifeblood" nadšeně nezakýval hlavou. Zakýval, přiznávám. Novinka "Send Away The Tigers" se zvukem vrací dozadu, někam k albu "Everything Must Go". Jsou tu refrény s atmosférou klipů letních hitů vysílaných na MTV (to jsou hodně světlé a křiklavé barvy a jejich nálada, luxusní exteriéry a samí pěkní lidé ve vedlejších rolích). Je tu dlouholetá a pořád účinná zbraň Manics: Bradfieldova afektovaná intonace, jednoduché riffy a taky absolutní chytlavost, kterou by parta z Walesu stále mohla vyučovat - nejeden moment působí jako samotná definice tohoto pojmu.

"Your Love Alone Is Not Enough" v duetu s Ninou Persson z Cardigans vás dojme, a nemusí vám to bejt blbý, dojme vás singl kapely, co vydala osmou desku a experimenty ve svém repertoáru nemá. Na to v době, kdy zkušené kapely nabízejí spíš patos než opravdové emoce, moc zvyklí nejsme. Dojem kazí teeanagerská pseudo-výzva v závěru písně "Underdogs", kdy Bradfield do rázných kytar pokřikuje: "People like you need to fuck / To fuck people like me." To si řeknete, že kluk má asi ještě něco nevyřešeného z puberty. Nebo jde o hru na punk po třiceti? Slogan ideální k natisknutí na promotrička filmu typu "American Pie". Ještě k Bradfieldovu vokálnímu projevu: vše by možná fungovalo lépe, kdyby neustále tak urputně neukazoval, jak skvěle umí zpívat. Více života a ne takový důraz na technickou dokonalost by to chtělo.

"Send Away The Tigers" je prototyp desek, které se budou líbit úplně každému. Fanoušky nadchne a budou mluvit o nové krvi a dalších velkých věcech, co budou následovat. Inťoš jinak nasazený na elektronice si ji s chutí bude pouštět na uvolnění, protože to jsou, jak by řekl, zkrátka dobře udělané písničky s vysokým prvkem zapamatovatelnosti. Jeho mladší sestra nebude půl roku poslouchat nic jiného - vždyť jasné a výrazné singly jsou to, co potřebuje na cesty do školy. V autě na rodinném výletu nové skladby Manics také zabodují. To samé v rádiích, kde playlisty nedělají dementi bez vkusu. Deska pro celou rodinu, dalo by se říct.

Novinka Manic Street Preachers je dobrá, protože netrpí zakomplexovaností vyžilých kapel ani nemožnými ambicemi pokoušet se o něco, co by třeba ještě mohlo historií pop music zamávat (ale, jak my dobře víme, na to už je většinou pozdě). Konec konců, nápady tu jsou. Až na jeden nešťastný moment nepůsobí trapně. Dejte si je a budete si s nimi zpívat, budete si podupávat, budete si to dávat znova, možná vám i bude běhat mráz po zádech a nebudete se za to muset stydět, protože při tomhle materiálu na to zkrátka budete mít právo. A třeba si kvůli nim koupíte lístek na nějaký festival za hranice Česka.