Dvacátého dubna má důvod k oslavě každý správný neonacista - v kruhu ideologicky spřízněných duší si připomíná narození největšího ze svých idolů, Adolfa Hitlera. To by samo o sobě nebylo až tak hrozivé, kdyby se uctívání führerovy památky nezvrhávalo nezřídka v agresivní projevy rasismu, xenofobie, v násilné výpady... a čas od času i zabíjení. Jeden z nejděsivějších případů tohoto druhu se odehrál před osmi lety v denverské Columbine High School: dva její studenti, osmnáctiletý Eric Harris a sedmnáctiletý Dylan Klebold, zde postříleli dvanáct spolužáků, jednoho učitele a pak sebe. A protože tak učinili coby fanoušci Marilyna Mansona v tričkách s jeho podobiznou, zloba americké veřejnosti šla i na umělcovu hlavu. Výstřední provokatér, libující si v krvavých a temných tématech, tehdy poprvé okusil, jaké to je být považován za iniciátora vskutku krvavé a temné události. Stejně jako řada jeho kolegů...

Marilyn Manson - metla lidstva
Krátce po masakru v Columbine vyšlo najevo, že oba pachatelé vzhlíželi více než k oblíbenému metalistovi právě k Hitlerovi, mimo to se často scházeli se členy gangu Trenchcoat Mafia a už v minulosti měli pletky se zákonem. Mansonovi ale tyto polehčující skutečnosti nijak nepomohly - byl nejvíc na ráně, a tak je musel snášet. Média se na něj sesypala s hloupými otázkami, veřejnost s hloupými nařčeními a z mocných míst zněla ukvapená, hloupá rozhodnutí. Starosta Wellington Webb, jenž krátce po události v Columbine zakázal Mansonův koncert v sousedním Red Rock Amphitheatre, byl jen jedním případem z mnoha. "Prezident hází bomby po celým světě, ale ten zlej jsem já, protože zpívám rock'n'rollový písničky," postěžoval si Manson Michaelu Mooreovi v lehce manipulativním dokumentu "Bowling For Columbine". Autor snímku rozvíjel myšlenku o škodlivém Bushovi a zdaleka ne scestně poukázal, že v Americe je příliš snadné opatřit si střelnou zbraň.

Mansonově pověsti neprospěla ani vražda čtrnáctileté Jodi Jones, jejíž tělo bylo nalezeno 30. června 2003 v parku skotského Dalkeithu. Policie z brutálního činu obvinila stejně starého Lukea Mitchella. Zpěvákovo jméno přišlo na přetřes, když vyšetřovatelé případu přišli s možným motivem mladého pachatele - byl Mansonův vášnivý fanoušek a mohl jednat dle příkladu svého idola. Indicií dostal soud několik. Mimo jiné DVD "The Golden Age Of Grotesque" obsahující scénu zápasících maskovaných dívek, z nichž jedna je svlečená; svlečena byla i Jodi Jones. Nebo Mansonovy malby, na nichž zachytil vraždu herečky Elizabeth Short z roku 1947; dle patologa Anthonyho Busutilla byla zranění na těle Jodi Jones přibližně na stejných místech a stejného typu jako ta u Short. Edinburgský soudce Nimmo Smith při rozsudku přímo řekl, že Mitchellova posedlost Mansonem mohla v motivaci k činu sehrát jistou roli. Mimochodem, o případu Jodi Jones zpívají The Killers ve skladbě "Where Is She?".

On se Manson vlastně nemůže mnoho divit. V očích puritánů se odepsal už tím, že si pro umělecké účely vypůjčil příjmení slavného vraha Charlese Mansona. Odpůrci mu to dodnes vyčítají, ačkoli on už mnohokrát vysvětloval, že chtěl ve svém pseudonymu sloučit symboly světla (Marilyn Monroe) a temnoty (Charles Manson). K řezníkovi zvanému Charlie přitom ještě víc náklonnosti choval Axl Rose, jenž svého času na koncertech nosil a prodával trička s Mansonovou tváří a nápisem "Charlie Don't Surf", přičemž se podle nepotvrzených informací s Charliem dokonce dělil o zisk z jejich prodeje. A jako by mu to nestačilo, na konec alba "The Spaghetti Incident?" Guns N' Roses (album "20/20") - ještě před vraždami totiž Manson coby ambiciózní hudebník kamarádil s bratry Wilsonovými, u Briana nahrával, u Dennise dokonce bydlel. Když se pak ale odstěhoval, svoje jméno navždy propojil se svými největšími rockovými vzory - The Beatles.

Charles Manson - posel Beatles
Fanouškem The Beatles se Charles Manson stal v letech 1963-64 během několikátého pobytu za mřížemi. Když se ve vrcholící etapě sezóny hippies dočkal svobody, rozhodl se postavit do čela sekty The Family. Stále více přitom věřil, že Brouci k němu prostřednictvím svých textů promlouvají a podporují jeho filozofii. Ta se na základě poslechu nahrávky "The White Album" obrátila v roce 1969 ve vizi o zániku západní civilizace, kterému bude předcházet apokalyptická válka mezi černou a bílou rasou, z níž vzejdou vítězně lidé černé barvy, kteří ovládnou svět a za padesát let svoji vládu předají do rukou mesiáše Mansona. Tuto teorii nazval podle jedné z písní dvojalba - Helter Skelter. Spojení přitom chápal jako označení pro peklo (ve skutečnosti je těmito slovy označován tobogán).

"The White Album" se pro jeho sektu stalo zhudebněnou biblí. "Už bílá barva obalu v sobě nesla 'prorockou sílu'. Každé ze třiceti skladeb přikládal 'Čaroděj' skrytý význam, kterému rozuměl pouze on, jako vyvolený," píše Jan B. Břečka pro server Brouci.com. Jako příklad uvádí skladbu "Revolution No. 9", kterou Manson dal do souvislosti s 9. kapitolou "Knihy zjevení", kde se hovoří o čtyřech andělech rozsévajících smrt: "Těmi byli podle Mansona členové Beatles. Se sluchátky na uších pak po nesčetném poslechu Johnovy zvukové koláže zaslechl povel 'rise', oznamující černochům, že je čas k boji - ve skutečnosti je v nahrávce použitý Lennonův výkřik 'right' z původní verze 'Revolution No. 1'." Výzvami k ukončení nadvlády bílé rasy byly pro Charlese i písně "Blackbird" nebo "Rocky Racoon", "Happiness Is A Warm Gun" si vyložil jako pokyn k ozbrojování, "Honey Pie" obsahující spojení "across the Atlantic" zase jako pozvánku k návštěvě. Při poslechu "Helter Skelter", jíž pojal za svoji hymnu, pak údajně zaslechl, jak mu Beatles našeptávají, aby jim zavolal do Londýna. Podle vyšetřování se o to skutečně několikrát pokusil - volal do jejich vlastní gramofirmy Apple.

Dopoledne 8. srpna udělali The Beatles spolu s fotografem Iainem Macmillanem slavné snímky pro obal alba "Abbey Road". V Los Angeles tou dobou zahájil Manson Helter Skelter. V noci z 8. na 9. srpna vyslal své zdrogované svěřence na první vražednou misi do domu režiséra Romana Polanského na 10050 Cielo Drive. Měli úkol: postřílet, ubít a ubodat pět nevinných lidí, mezi nimiž byla i Sharon Tate, herečka a manželka slavného filmaře, která byla tehdy v devátém měsíci těhotenství. O čtyřiadvacet hodin později udeřilo Mansonovo komando smrti v domě na Waverly Drive, kde brutálně ubodalo manžele Lena a Rosemary LaBiancovy. V obou případech nechali pachatelé na místě činu vzkazy a indicie, které snad vycházely z textů The Beatles. Na podzim 1969 se většina z nich (spolu s Mansonem) ocitla ve vězení.

"Říká se tam 'Povstaňte!' Říká se tam 'Zabte!' Proč z toho mám být vinen já? Já to nenapsal," hájil se před soudem Manson, který později jen o vlásek unikl trestu smrti a dodnes sedí v kalifornském Corcoranu bez větší naděje na svobodu. "To Beatles, ta hudba, kterou vydávají. To oni mluví o válce. Děti tu hudbu poslouchají a pochopí poselství. Je to podprahová záležitost."

Já nic - to muzikant
Hudební historii poznamenala řada dalších pachatelů, kteří se obhajovali tím, že za všechno může muzika. Třeba devětadvacetiletý Ronald Pituch, který v říjnu 2002 zabil svoji matku devítikilovou činkou a vážně pobodal jedenáctiletého chlapce. Při soudním výslechu vypověděl, že v obou případech jednal dle písně "Ronnie" od Metalliky . Ta vypráví o tichém městečku, v němž se léta nic nedělo, dokud Ronnie nevzal pistoli a nezačal střílet na děti. Vrah v té době trpěl paranoidní schizofrenií, v době činu však podle expertů jednal při plném vědomí. Holt ne vždy má umělec důvod být rád za každý nový smysl, který jeho písni někdo přisoudí...

Své o tom ví i Eminem, nepříjemnou roli si vyzkoušel hned dvakrát v poměrně krátké době. Poprvé v souvislosti se sebevraždou své teprve třináctileté fanynky Kayleigh Davies 20. prosince 2000. Fakt, že se oběsila v tak nízkém věku a ještě před svátky oslavujícími zrození, byl už sám o sobě výživným tématem pro média. Když se pak novináři sesypali na pozůstalé, dostali z otce Kaylieh tvárnou informaci: dívka údajně žila představou milostného poměru s blonďatým rapperem a při poslechu jeho tracků si do deníčku kreslila oběšence. Senzace byla na světě - Eminem navedl dítě k sebevraždě. Že starý Davies souvislost vyřkl pouze jako domněnku, že akt sebevraždy Kaylieh přímo fascinoval a že život si vzala jen pár hodin poté, co ji ze školy poslali domů kvůli opilosti, byly informace zřejmě druhořadé.

Druhou ledovou sprchu ze stejného kohoutku dostal Slim Shady zkraje roku 2001, když svět obletěla zpráva o sebevraždě sedmnáctiletého Davida Hurcombeho. Místo dopisu na rozloučenou zanechal jen kus papíru popsaného částí textu Eminemovy depresivní skladby "Rock Bottom!!!". Pod citaci "...protože až zemřeš, jak víš, všichni odejdeme na stejný místo. Je to fajn být hráč, ale stojí za prd být fanouškem, páč to jediný, co potřebuješ, aby z tebe byl člověk, jsou stejně prachy..." Hurcombe těsně před skokem pod vlak připsal: "Nebylo by to divný spadnout na dno díry, která nemá dno? No, to je fuk, musím padat, jinak nestihnu svůj vlak. Uvidíme se v pekle." Jak sám přiznal, klidným to Eminema nenechalo. Však si také píseň "Stan" o posedlém fanouškovi, jenž svému idolu pošle řadu zamilovaných dopisů, nevycucal jen tak z prstu. Co na to všechno říkali Eminemovi kritici, je snad jasné.

Nejspíš mezi ně patří i šéf britských konzervativců David Cameron. Alespoň soudě dle toho, co vzkázal rozhlasové stanici Radio 1: hiphopová hudba, kterou její dramaturgové pouští do éteru každý sobotní večer, prý nabádá posluchače k ozbrojování, jehož důsledkem je ohrožování spoluobčanů mnohdy vyústěné v tragédii. Publicista Patrick Neate na to celkem logicky reagoval obhajobou hiphopové kultury a tím, že příčinou trestné činnosti není samotná hudba, ale hlavně sociální situace a zázemí pachatelů.

Hell's Angeles - vstupenky na věčnost
Ještě jednou se vraťme do roku 1969. Psal se 6. prosinec, na den přesně čtyři měsíce od legendárního Woodstocku, když na závodní dráze v Altamont proběhl festival, který měl - alespoň dle přání spolupořadatele Micka Jaggera - na superúspěšnou akci lásky navázat. Dokonce zde po jejím vzoru pořádek neudržovala policie ani profesionální ochranka, ale svobodomyslní zástupci lidu - motorkářský gang Hell's Angels. A právě jeho angažmá se ukázalo být osudovou chybou, jež způsobila to, co dnes pamětníci označují jako počátek konce láskyplného snění šedesátých let. Pod vlivem alkoholu a drog se Pekelní andělé u návštěvníků jali domáhat klidu za pomoci železných tyčí a podrážděných psů, později i v sedlech svých motocyklů; jejich sílu prý později pocítil i Jaggerův bodyguard. Když pak navzdory problémové situaci nastoupili hlavní hvězdy Rolling Stones, v publiku došlo k nejhoršímu: nekompetentní ochranka vytáhla nože a za zvuků písně "Under My Thumb" (nepravdivá legenda praví, že to bylo při "Sympathy For The Devil") ubodala osmnáctiletého černocha Meredith Huntera. Dle pozdější výpovědi chlapců z Hell's Angels držel nebožtík v ruce pistoli. Rolling Stones, jež tato tragédie postihla jen půl roku po utonutí kytaristy Briana Jonese, o události později napsali a nahráli slavnou píseň "Gimme Shelter" (stejně se jmenoval i známý dokument).

Daleko smutnější bilanci má dánský festival Roskilde, na němž se 30. června 2000 odehrálo největší neštěstí svého druhu. Vydatný déšť máčel zem pod návštěvníky v blátivý terén a na pódiu zrovna hrál jeden z největších taháků, Pearl Jam. Padesátitisícový dav se ve snaze urvat si co nejlepší pozici (dle svědků i z důvodů špatné kvality zvuku v zadních řadách) rozhýbal směrem k pódiu. Pro osm z nich šlo o poslední koncert života - na kluzkém terénu neudrželi rovnováhu a našli smrt pod nohama na ně natlačených návštěvníků. "Neřekli nám, co přesně se stalo, všechno proběhlo náhle," uvedla později kapela v oficiálním prohlášení s rozhořčeným údivem nad bezpečnostními opatřeními akce. "Když slíbíte účast na festivalu takové velikosti a pověsti, těžko vás napadne tak smutný scénář."

Podobný, o dvanáct let starší zážitek mají Guns N' Roses z festivalu Monsters Of Rock v britském Doningtonu, na němž se pověstná koncertní atmosféra zvrhla ve smrt dvou fanoušků. I v tomto případě zabíjela tlačenice, na rozdíl od Roskilde se však vystoupení dočkalo regulérního konce - členové kapely se o neštěstí dozvěděli až v šatně.

Na život a na smrt
Když se s rockery bavíte o tématu smrti během koncertu, můžete dostat i překvapivě pozitivní odpovědi - mnozí totiž řeknou, byť s jistou nadsázkou, že by rádi umřeli na pódiu. Zní to hezky, ale těžko si pod tím představit způsob, jakým se to podařilo Darrellu "Dimebag" Abbottovi 8. prosince 2004. Bývalého kytaristu metalové Pantery v klubu Alrosa Villa v Columbusu. Podle svědků vrah jen pár okamžiků po začátku koncertu přeskočil plot ochranky a pronásledován jejími členy vtrhl na pódium. Během pětiminutového rozsévání kulek, jež měly patrně patřit i dalším členům skupiny, vzal život bedňákovi klubu, bodyguardovi kapely a jednomu fanouškovi; lehce zranil technika a další návštěvníky, těžce tour managera. Jeho jednání ukončila až služební zbraň přivolaného policisty.

Gale byl podobný případ jako David Mark Chapman, který o čtyřiadvacet let (na den přesně) dříve zastřelil Johna Lennona. Gale svoji oběť nejprve obdivoval tak silně, že se s ní v podstatě identifikoval, a když pak získal pocit zrady (rozpad Pantery, teorie, že mu bratři Abbottové ukradli texty), rozhodl se pro pomstu. Co bylo motivem pro Chapmana, se dodnes přesně neví; i zde mohl být důvodem rozpad The Beatles. On sám tvrdí, že pouze poslouchal hlasy ve své hlavě, které ho k činu naváděly. Americký publicista David Pryke v knize "Dvě duše, které spolu tančily" argumentuje možností, že ve své posedlosti se inspiroval slavnou knihou "Kdo chytá v žitě" J.D. Salingera, kterou měl při střelbě u sebe. Více než s Lennonem se prý identifikoval s dětským hrdinou Holdenem Caulfieldem, s jeho osudem a pohledem na svět. Nejbláznivější teorie zase tvrdí, že ho zaplatila Yoko Ono, nebo že byl nájemným vrahem samotného Lennona, jenž mu dal za úkol zabít Paula McCartneyho, který ovšem Lennonovu nabídku přeplatil.

Že za Lennonovou smrtí byla jeho rivalita s McCartneym, v to věří jen nepatrný zlomek fanoušků. Jako mnohem reálnější se ale veřejnosti jeví teorie o vraždách dvou z nejvýraznějších hrdinů hip hopu Tupaca Shakura (více o Tupacovi zde) a The Notoriouse B.I.G., kteří dle řady lidí z branže odnesli válku mezi hudebními magnáty Sugem Knightem (Death Row Records) a Puffem Daddym (Bad Boy Records). Jejich původně nevinné soupeření o trůn amerického hip hopu a vzájemné pošťuchování vyvrcholilo 7. září 1996, když se Tupac vracel spolu s Knightem ze zápasu boxerů Mikea Tysona a Bruce Seldona. Cestu jim zkřížili neznámí pistolníci a pozdravili je vydatnou střelbou. Knight z toho vyšel bez vážnějšího zranění, Tupac v pátek 13. září 1996 odpoledne podlehl zraněním způsobeným pěti kulkami.

Když půl roku poté přišel podobným způsobem o život The Notorious B.I.G., mluvilo se o odplatě. Podle dokumentu "Tupac & Biggie" Nicka Broomfielda však bylo všechno jinak: Tupacovu vraždu připravil sám Knight, aby mu nemusel splatit údajný sedmnáctimilionový dluh a po jeho smrti naopak vydělával. A taky že vydělává, spolu s Tupacovou matkou Afeni, která má výrazné zásluhy na tom, že zatímco za život Shakurovi vyšly čtyři desky, počet titulů vydaných po jeho smrti se už blíží dvacítce, přičemž některé z nich jsou dvojalba. (Více o posmrtných albech zde.)

Hudba - vražedná zbraň?
Nakolik je tedy hudba schopná způsobit smrtelné či jinak vážné neštěstí? Pokud necháme stranou ultrapravicové kapely velící k prolévání krve etnicky nevhodných spoluobčanů či jiné podobné extrémy, můžeme prohlásit, že hudba jako vražedná zbraň je spíše hromosvodem, než životy ničícím bleskem. O opaku se veřejnost pokusili přesvědčit britští vědci: přišli se "zjištěním", že takřka polovina mladých posluchačů gotic-rockové hudby si sáhla na život. Zda je vysoké procento sebepoškozování a sebevražd mezi goths důsledkem konzumace pochmurných písní s depresivními texty, nebo je to spíše dáno tím, že hudba přitahuje problémové, labilní jedince, už ale nedodali.

Stejně jako nikdo nespočítal, kolik labilních jedinců bylo v publiku, které tleskalo Ozzymu Osbourneovi za jeho dnes už legendární popravu nebohého netopýra. Upřímně - tahle zřejmě nejkomičtější hudební smrt všech dob se nám nehodila nikam do článku, tak ji uvádíme aspoň závěrem...