Pravděpodobně každá generace teenagerů musí mít někoho, kvůli komu doslova šílí. Tyto davové hysterie odstartovali nejspíš Beatles s Elvisem a tak nějak to pokračuje až do dnešních dnů. Německá skupina Tokio Hotel, ač bych ji nerad přirovnával ke dvěma předchozím jménům, je jedním z posledních skupin, které se něco podobného daří. Nemohu si pomoct, ale jejich příběh mi připomíná komedii "Josie And The Pussycats". Z nevýrazné skupiny Devlish se během velice krátké doby stala kapela, která prodá všechno, na čem se objeví její logo (mimochodem, nevím proč, ale až příliš mi připomíná logo Take That).

Hned z kraje bych rád podotknul, že v určitých bodech nesouhlasím s kolegou Franzem a jeho recenzí "Schrei". Rozhodně si nemyslím, že by si zasloužila tak potupné hodnocení jako 1/10 a i další aspekty vidím trochu odlišně. Souhlasím s tím, že je to ryze komerční produkt pro teenagery, a dodávám, že zpěv působí vůči stylu Tokio Hotel až příliš dětsky a celkový dojem je takový rozháraný. Avšak je to pořád lepší než Hranáčové, Pergnerové a jim podobná "díla". "Schrei" má navíc poměrně slušný zvuk i aranžmá a nepokřivuje vkus těch holčiček tolik jako kdysi Kelly Family nebo Lunetic. Osobně bych tu desku hodnotil asi 3/10.

Mezi "Zimmer 483" a "Schrei" uplynuly, jestli se nemýlím, zhruba dva roky a nutno poznamenat, že je tento rozdíl na novince více než patrný. Nechci tvrdit, že se za tu dobu stala z Tokio Hotel nějaká super skupina, ale například hlas Billa Kaulitze už nezní dětsky a dalo by se říct, že i celková koncepce desky se konsolidovala. Nejsou zde takové výkyvy jako na "Schrei", kde úvodní velmi agresivní skladbu střídal prakticky ploužák. Deska tak působí vyváženějším dojmem, a to i přes to, že se na ní podílel ten samý autorský a produkční tým včetně frontmana Kaulitze. I na melodiích jako takových lze sledovat posun směrem kupředu - je znát, že si s nimi autoři více pohráli.

Kdesi jsem četl, že Tokio Hotel hrají kinder-punk, což si osobně nemyslím. Stylově se punku blíží pouze "Wo sind eure Hände" a je třeba poznamenat, že pokud se na téhle desce něco povedlo, pak je to právě tahle písnička. Ostatní tvrdší věci jako třeba úvodní "Übers Ende der Welt" a jim podobné spíš vycházejí z grunge. Koneckonců inspirace Nirvanou je na "Zimmer 483" znát na každém druhém kroku. Pomalejší skladby, které pochopitelně nemohou chybět, jsou pak takovou klasickou pop-rockovou kytarovkou a la Goo Goo Dolls. Co se týče textové stránky alba, v tomto ohledu nemohu sloužit, protože německy umím sotva deset slov, ale němčina k muzice Tokio Hotel patří jako Křemílek k Vochomůrkovi. Někde psali, že se Tokio Hotel chystají přezpívat anglicky kompilát prvních dvou desek a vyrazit s ním do Ameriky. Obávám se, že to bude krok do prázdna. Ač nemám tenhle jazyk rád, v tomto případě Tokio Hotel s němčinou ztratí i polovinu své zajímavosti, což si sami můžete ověřit na jejich myspace, kde najdete dvě anglicky zpívané písničky.

S výsledným hodnocením "Zimmer 483" zřejmě nebude spokojený nikdo. Fanynkám se nebude líbit, že je tak nízké, a pro odpůrce bude zase příliš vysoké. Ale pokud se na to podívám objektivně (i přesto, že něco jako objektivita neexistuje? - pozn. kor.), pak ten průměr je zcela na místě. Je mi jedno, jestli Bill Kaulitz vypadá jako holka, je mi jedno, co dělali Tokio Hotel včera v osm hodin ráno, zajímá mě pouze hudba. Ta rozhodně vysloveně špatná není, Tokio Hotel se od minulé desky výrazně zlepšili a dovolím si tvrdit, že jejich novinku si může poslechnout už i běžný posluchač. Na druhou stranu podobných kapel najdeme v Americe v každém větším městě pět. Tokio Hotel měli jenom štěstí, že se jim povedlo prosadit se.