Ač se to možná nezdá, Norah Jones je na hudební scéně poměrně neobvyklý úkaz a její přínos světové hudbě je nepopiratelný. S debutem "Come Away With Me" dokázala, že je ještě dnes možné prorazit jazzovou hudbou a že je možné prodat osmnáct miliónů alb. Otázkou je, jaký přínos tento úspěch měl pro samotnou Norah, jež zjevně nebyla na takovou popularitu připravená. Možná proto, aby trošku utekla od toho všeho, zkusila vydat druhou desku v lehce odlišném žánru, respektive hodně ovlivněnou country. Jenže lidi bažící po hudbě Norah Jones udělali i z "Feels Like Home" úspěšnou desku. Nakonec to dospělo do takové fáze, že se minulý rok ukryla pod značku The Little Villies a s touto skupinou, která vznikla už v roce 2003, natočila ryzí country album stejného názvu. Oproti úspěchům jejích sólových desek byla tato propadák. Nyní ale přichází s novinkou, od které lze očekávat, že opět bude vést hitparády v mnoha zemích.

Jako většina jazzových umělců i Norah Jones nepatří k lidem, kteří by něco významně měnili, alespoň tedy co se týče spolupracovníků. Není proto divné, že i na této desce nalezneme osvědčenou sestavu, která jinak Norah doprovází i na koncertech. Přeci ale jen je tato deska v něčem jiná. Vzhledem ke smrti producenta Arifa Mardina se musel této úlohy ujmout Lee Alexander. Navíc se daleko více posílila role Norah Jones coby skladatelky. Na "Not Too Late" už nenajdete píseň, pod kterou by nebylo napsáno její jméno. U více jak půlky skladeb se o spoluautorství dělí s Lee Alexandrem a po jedné s vokalistkou Daru Oda a se saxofonistou Ilhanem Ersahinem.

Je trošku paradox, že Norah Jones, hlavní tahounka legendárního jazzového labelu Blue Note, se snaží trošku od jazzu utéct. Na minulé desce to bylo směrem ke country. Na "Not Too Late" má tyto zaječí úmysly stále, ale už to není pouze country. Jsou na ní cítit daleko silnější bluegrassové a v neposlední řadě i bluesové motivy. Ty jsou především zvýrazněné použitím kytar a nejen těch akustických, dost často je slyšet i Alexandrova steel kytara. Aby toho nebylo málo, na kytaru se naučila i samotná Norah. Vlivem toho ale ustupuje do pozadí piano či jiné klávesy, což je, alespoň dle mého názoru, obrovská škoda.

Po technické a objektivní stránce je "Not Too Late" výborná deska, stále platí, že Norah Jones má přímo božský hlas, zvuk je vynikající a písničky jsou dobře napsané. Ale když se na desku podívám vysloveně subjektivním okem, musím přiznat, že jsem na ni dlouho nedokázal udržet pozornost. Když jsem tento problém zkoumal podrobněji, došel jsem k závěru, že mi nejspíš vadí Lee Alexander jakožto autor. Ve chvíli, kdy jsem odfiltroval písničky, na nichž se autorsky podílel, opět jsem rozpoznával tu excelentní Norah Jones, která mě v roce 2002 doslova uhranula. Svůj podíl na tom může mít i absence Arifa Mardina a jeho nahrazení nástupcem, a opět se k němu dostáváme, Lee Alexandrem. V některých písničkách - jako například "Broken" - mám pocit, že už neposlouchám Norah Jones, ale spíš Sheryl Crow. A to je obrovská škoda, protože pak přijdou takové skvosty, jako je titulní "Not Too Late", úžasně krásná či krásně úžasná "Rosie's Lullaby" nebo "My Dear Country", na nichž je patrné, že Norah Jones po autorské stránce vyspěla a její provázanost s vlastními skladbami její hudbě dodala větší osobitosti a intimitě. Posluchač může mít chvílemi pocit, že poslouchá takovou jazzovou písničkářku.

Pln rozporuplných pocitů hodnotím "Not Too Late". Snad více než u kterékoliv jiné desky jsem tentokrát zvědavý na názory čtenářů, protože uznávám, že někomu to, co já považuji za šrám na celé nahrávce, může připadat naopak jako velké plus. Je ale škoda, že se Norah Jones evidentně pod vlivem někoho jiného svým způsobem "zpronevěřuje" svému pohledu na hudbu. Kéž by někdy natočila album zcela sama pouze se svým piánem. Odvážím se napsat, že by to byla ještě větší událost než debut "Come Away With Me".