Když rapper The Game vydal před rokem povedený debut "The Documentary", stěžoval jsem si, že mi na něm chybí výraznější patina osobnosti, která by ho odlišovala od kolegů z branže. Jayceona Taylora (jak zní jeho občanské jméno) jsme opouštěli ve chvíli, kdy si ho veřejně podal jeho velký šéf 50 Cent. Bez něj a jeho G-Unit by si ještě před časem The Game ani nezašel na oběd a zdálo se, že po veřejné kritice pokorně stáhne ocas mezi nohy a bude dál sekat latinu (tj. pět oslavné ódy na Fiddyho). The Game ale tehdy udělal něco, za co si zaslouží obdiv. Svému šéfovi se postavil, zvedl rukavici, vykopal válečnou sekeru a skoro rok do G-Unit a 50 Centa neúnavně bušil. Každým dalším diss trackem proti svému bývalému chlebodárci rostl a zbavoval se nálepky outsidera, až se na novém albu "Doctor's Advocate" zrodil jako sebevědomá rapová mlátička, která se obejde bez Dr. Dre, Fiddyho i Eminema. Možná to zní trochu jako filmový příběh, ale rapový byznys je prostě takový.

Na první pohled se nic nezměnilo. Vlastně i obal desky je skoro stejný, jen místo bílého pozadí má novinka černé. To hlavní se ale odehrálo uvnitř. Zatímco na prvním albu to byly beaty velkých producentů a v nich trochu ztracený rapper, který cituje texty svých vzorů, na "Doctor's Advocate" každým rýmem cítíte, kdo je pánem desky. The Game dokonce ani nezměnil název nahrávky, který měl kdysi přichystaný jako poctu pro Dr. Dre. Ten se na nové desce samozřejmě fyzicky neobjevuje (drží basu s firmou, od které The Game odešel). Na druhou stranu je Dre na albu přítomen skoro v každém tracku, jako titán západního pobřeží, k němuž The Game vzhlíží. Z jeho g-funku a zlaté éry West Coast totiž deska z velké části vychází (a chtěla by je oživit); a když už nemůže přijít Dre osobně, zjeví se alespoň jeho dlouholetý spolupracovník Busta Rhymes.

V textech si své samozřejmě schytá i Fiddy a G-Unit, které jako by The Game kolektivně uhranul a oni letos zažili dost bídný rok. The Game ale hlavně mluví méně o ostatních rapperech a více o sobě, ať už jde o ódu na místo, kde se narodil v "Compton" nebo na časy svého dospívání za zvuků "Doggystyle" a "The Chronic" ("California Vacation"). The Game je konečně rovnocenným soupeřem hvězdných producentů a hostů, na které má - zdá se - nějaký zázračný vliv, protože co skladba, to povedený kus. Ať už se jedná o apokalyptický Storchův beat "It's Okay (One Blood)" s vysamplovanou reggae klasikou Juniora Reida, hymnu pro striptýzové kluby "Let's Right" nebo povedený vklad hiphopového Mirka Dušína Kanye Westa, který si vystřihl "Wouldn't Get Far" o holkách, které se objevují v hiphopových videoklipech. (Ano, taky jim přišlo, že tam hrají pořád ty stejné). K mému překvapení se překonal i will.i.am, který dodal beat-mrakodrap pro "Compton". (Mimochodem, tohohle chlapíka, který je zodpovědný za ty nejtuctovější odrhovačky Black Eyed Peas nebo Fergie, kdysi objevil Easy-E, vedle Dr. Dre další člen zásadní westcoast bandy N.W.A.). Stejně pozitivní vliv má i na hostující rappery. Nas, Snoop, Kanye či Nate Dogg, ti všichni hlavní hvězdu skvěle doplňují, ačkoliv The Game je za to v bookletu macešsky ani nezmíní.

The Game se nabíjí nenávistí ostatních rapperů a nebezpečím. V nejžhavějších dobách beefu s G-Unit kolem něj lítaly kulky a on si dělal nepřátele na dalších místech a ještě několik týdnů před dokončením alba nevěděl, jestli mu ho vůbec někdo vydá. Všechno ustál. Tohle album mělo být něco jako druhý počin Obie Trice - zbytečné a nevýznamné. Místo toho jsme dostali výtečné album s rapperem (možná) na vrcholu sil. Lidé kolem The Game teď mají pro případnou třetí desku jediný úkol - dostat ho do dalších potíží. Jenom tak totiž může na "Doctor's Advocate" navázat stejně skvělým počinem.