Veleočekávaná rapová událost letošního roku začala na tento žánr poměrně nezvykle včas, tedy s úderem devatenácté hodiny. V tu chvíli začal DJ Caution s "Lose Yourself" Eminema a navázal například útržky největších hitů od jmen jako House Of Pain, LMFAO, DMX, Avicii, DJ Snake a dalších. Ale pouštěl sotva dvacetivteřinové fragmenty, takže to znělo víc jako přelaďování rádia než jako DJ set. To celé trvalo sedmnáct minut.

Pak se na čtyřech obdélníkových obrazovkách objevilo letadlo k songu "Planez", v sexy oblečku letušky se jedna z tanečnic jala předat bezpečnostní pokyny k odletu a s dvěma twerkujícími děvčaty se objevil i Jeremih a jeho sidekick. A podobně jako v poloprázdném Roxy před několika lety následovala hrstka jeho písní puštěná DJem, do které rapper a zpěvák místy něco kváknul. Nadšení a zjevně nenároční fanoušci hip hopu v basketbalových nátělnících a s šátkem kolem hlavy nerespektující nekuřácký prostor O2 areny ani místa k sezení si tak užili třeba singl "Oui", svíjení se polonahých tanečnic kolem předskokana nebo jeho největší hit "Don't Tell 'Em" z roku 2014, do kterého hráč na saxofon, bicí a další nástroje tu a tam vokálně přispěl.

Kontroverzní r'n'b zpěvák, jenž se během společného turné v roce 2016 rozhádal se svým kolegou, který si říká PartyNextDoor, a tak muselo být jejich turné předčasně ukončeno, udělal totéž i o dva roky později, když jel šňůru s Teannou Taylor. Přičteme-li k tomu epizodu z restaurace, kde se svými kumpány udělal scénu a nařkl obsluhu z údajného rasismu, je zřejmé, že spolupráce s tímto pánem nebude procházkou parkem. V Praze, ale i v jiných evropských městech, své vystoupení skončil už v 19:33, čímž se jeho šestnáctiminutové (!) vystoupení stalo ještě kratším než jeho zmiňovaná česká premiéra. To i punkáči Soft Play (dříve známí jako Slaves) hráli ve svých začátcích déle.

Busta Rhymes je možná vůbec nejlepším reprezentantem hip hopu, jaký se dělal na přelomu tisíciletí. Jeho hlas si nespletete, jeho flow je nenapodobitelná a pusu má rychlou jako samopal. Pochází totiž z doby, kdy být rapperem znamenalo mít taky nějaký skill a nemohl si tak říkat kdejaký jouda s ošuntělým bavorákem a s Pro Tools nainstalovaným v MacBooku. To až po něm přišel Drake s mumble rapem, nevýraznými hudebními podklady a emotivními, mnohdy i lítostivými texty, které pak převzali rappeři, jaké vídáme na vrchních příčkách hitparád dnes.

Texty někdejšího člena Leaders Of The New School jsou plné sexistických, šovinistických a macho hlášek o ženách, jaké v dnešním, korektním světě nemají obdoby. Gangsta rap, jaký reprezentuje on, ale i hlavní hvězda večera, se ve světě řešícím tzv. duševní zdraví už nenosí. Můžeme se proto bavit o tom, že rap je i díky lidem jako Kanye West a Kendrick Lamar dál. V místech, kam by se dříve nepodíval.

Ovšem i ten z dnešního pohledu old school rap do historie padesátiletého žánru bezpochyby patří. A to i přesto, že spolužák Jay-Zho se svými gesty, prohmatáváním rozkroku a nadbíháním pražským ženám působil hlavně ze začátku jako oplzlý strejda, kterého chcete z rodinné oslavy odvést domů co nejdříve. "Jsem poprvé v Praze a vy, zkurvysyni, byste se měli snažit, abych se tu měl dobře!" hulákal, aby následně donutil celou halu postavit se na nohy a houpat se do rytmu jediného hitu zpěvačky Lumidee, zatímco dvěma ženám v první řadě složil svéráznou poklonu oznámením, že s nimi dnes chce mít sex. To už by třeba takovému asi Tillu Lindemannovi neprošlo.

Jeho nadmíru ukecané představení bylo plné hereckých etud, hraných grimas a proslovů, které měl vystavěné tak, aby jimi mohl uvádět následující songy. Těch nepředvedl mnoho, chyběly třeba "I Love My Bitch" nebo "C'Mon (Catch 'Em By Surprise)". Ze svého trůnu, ale i z mola před ním však zabil, když spustil jeden ze sexem nejnabitějších songů historie v podobě "I Know What You Want", kde mu svého času zpívala refrény Mariah Carey. K tomu přidal "Touch It" s helmami dua Daft Punk na projekci a na konec svého setu dal tou dobou už naprosto podmaněnému publiku nadvakrát odstartovanou "Break Ya Neck". Zapomenout nesmíme ani moment, kdy svůj proslavený orální kulomet roztočil ve své pasáži z "Look At Me Now" Chrise Browna.

Jedenapadesátiletý držitel dvanácti nominací na Grammy hlásící se k církevnímu hnutí Five-Percent Nation, který je na hudební scéně aktivní už od roku 1986, byl jedním z hlavních taháků večera, ostatně v Praze se autor písně "Where's My Money" pro "Grand Theft Auto IV" ukázal vůbec poprvé. A kdyby to u nás s obecnou znalostí angličtiny nebylo tak mizerné a promotéři se tady dlouhé roky nebáli rappery vozit, možná by O2 arenu zvládl zaplnit i sám. Tak obrovskou legendou v historii hip hopu se stal.

"Nemáme tu žádné speciální efekty. Protože my sami jsme speciální efekt!" burácel a vzápětí první řady postříkal šampaňským jak Max Verstappen. Rozloučil se úryvkem hitu "Pass The Courvoisier, Part II", na němž hostujícímu charakteru z videoherní bojovky "Def Jam: Fight For NY" svého času vypomohl jistý Pharrell Williams s neméně věhlasným P. Diddym.

To 50 Cent se podobně briskní flow chlubit nemůže. A i jeho texty nepatří v branži k nejlepším. Rapper, který má talent vydávat nové desky tak, aby čerstvé dílo bylo vždy zákonitě slabší než jeho předchůdce, už má sice nejlepší léta kariéry za sebou, ovšem slabý studiový materiál je také asi tím jediným, co lze tvůrci dvacet let slavícího debutového alba "Get Rich Or Die Tryin'" vytknout. Všechno ostatní totiž bylo v rámci jeho pražského vystoupení ťip ťop. A své fanoušky si získává nejen díky svému obřímu charisma, ale také pro svůj životní příběh, v němž přežil zásah devíti kulek.

Neuvěřitelných čtyřiatřicet songů z jeho bohaté kariéry sice nezaznělo vždy v plné délce, jejich provedení ale bylo v naprosté většině obdivuhodné. K těm méně vydařeným momentům se zařadil hit jeho někdejšího chráněnce The Gamea "Hate It Or Love It" a vlastní hit "Hustler's Ambition", v nichž hudba nebyla příliš slyšet. Kdo se ale bál, že uvidí pouze někdejší zbytky G-Unit s DJem, dostal jasnou ránu do žeber.

Zatímco u obrovského množství jiných rapperů vidíte, jak se koncerty snaží ošidit, Curtis Jackson, jak se vlastním jménem rapper a herec jmenuje, dělal pravý opak. Žádné pozdní příchody, žádné houpání se v rytmu marihuanového opojení, žádné obrazovky s texty skladeb, žádné empétrojky nebo jako v případě Macklemorea dokonce fejkoví muzikanti. Půldolar byl v Praze ze všeho nejvíc především profesionálem.

Už ve chvíli, kdy se při "If I Can't" zvedly projekční obrazovky, které dosud ukrývaly jeho šestičlennou doprovodnou kapelu, bylo jasné, že Fiddy chce, abyste se cítili, jako byste byli součástí MTV v době, kdy ještě fungovala jako regulérní hudební televize, a na svém koncertě nešetří. Na scéně proto spolu s ním byli nejen jeho kolegové Uncle Murda a Tony Yayo, reprezentující už uzavřenou kapitolu jménem G-Unit, ale také osm polonahých tanečnic, které své schopnosti předváděly zejména v sexem natlakovaných hitech "P.I.M.P." nebo "Candy Shop", v níž se ze záznamu ozýval smyslný hlas Olivie. Prostor zazářit dostalo i duo breakujících tanečníků, kteří brali dech svými přemety a točením se na hlavě. Vzduchem létaly jiskry, plameny, rachejtle a v největším hitu "In Da Club" na konci základní části i žluté role papíru s konfetami.

Ani to však nebylo všechno. Někdejší drogový dealer, kterého opustil otec a jehož na drogách závislá matka zemřela, když mu bylo osm let, se během svého vystoupení stihl mnohokrát převléknout a při těchto příležitostech předváděl kouzla jako z dílny Davida Copperfielda. Po prvním odchodu z pódia se náhle zjevil zavěšený na lanech v pohyblivé projekční kostce nad molem. V "Just A Lil Bit" se převlékl do rudé teplákovky, která z něj ještě v té samé písni stihla mžikem oka zmizet do útrob scény, a rapper tak zůstal jen v bílém s rudou kšiltovkou. V oblíbené "Many Men (Wish Death)" zase s každým úvodním beatem z jeho hrudi mizel jeden barevný nátělník za druhým, aniž by umělec vychovávaný prarodiči a ghettem udělal byť jen jediný pohyb. To proto, že mu je asistenti schovaní za černým plátnem briskně strhávali z těla.

Silným momentem byla vzpomínka na ve dvaceti letech zavražděného Pop Smoka, jehož byl protagonista dvou vlastních videoher pro třetí PlayStation mentorem, a také jeden z posledních hitů někdejšího milionáře, který v roce 2015 po odchodu z Interscope Records oznámil bankrot. "Ayo Technology", bez jejíž existence bychom dnes neznali belgického zpěváka jménem Milow, doprovodily barevné lasery, sólo na elektrickou kytaru a tanečnice s klobouky, jejichž svítící třásně až k nohám připomínaly vánoční světýlka.

V dalším z mnoha skvělých čísel, při nichž nezůstával čas na promluvy k publiku, si pověst vylepšil jeho dlouholetý kamarád Jeremih. Nejprve spolu zvládli skvělou spolupráci ve společném hitu "Down On Me", následně se zpěvák sám pustil do hraní na piano ve svém hitu "Birthday Sex", při němž naznačil orální sex na tanečnici válející se mu po křídle. Nezapomenutelným se stalo také předvedení songu "I'm The Man", kde se investor do akcií, kosmetiky, oblečení, videoher a spousty dalších projektů pustil s dvojicí tanečníků do hry se světlem, v níž to vypadalo, jako by lasery doslova ovládali svými pohyby.

Až na pár sektorů u střechy vyprodaná aréna celý jeho koncert prostála a nadšeně mávala rukou, kdykoliv ji k tomu držitel třinácti Billboard Music Awards a vzhledem ke kritice pořadatelů jen jedné Grammy vybudil. Koncert, na kterém nechyběl před halou špatně parkující Karlos Vémola, ale kam se kvůli premiéře nového muzikálu Janka Ledeckého nedostal prý velký fanoušek legendárního rappera, zubař a moderátor Roman Šmucler, byl znamenitý. Nabídl zhruba ze třetiny jiné skladby, než jaké umělec odehrál na stejném místě o rok dříve a měl tolik lákadel pro oči i uši, že jste mnohdy nevěděli, co sledovat dřív.

Z tak nabušeného a profesionálně připraveného programu se tak stal milník, k němuž se rapové koncerty v následujících letech budou pouze přibližovat. Trumfnout by ho mohl jeho učitel Eminem, to by se ale zdejší promotéři museli pořádně praštit přes kapsu. A i tak by to nejspíš nepomohlo, rodák ze St. Joseph v Missouri je bohužel dlouhodobě jedním z těch, pro které Evropa začíná Londýnem a končí Paříží. A navíc pro něj v Česku nemáme odpovídající stadion. Pro většinu tuzemských fanoušků hip hopu tak bude koncert konaný v den, kdy zemřel Chandler, vládnout ještě dlouho.