Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. Ale občas jo. A v případě debutu Double Bubble bude toto okřídlené úsloví hrát ještě velkou roli. V čele kapely totiž stojí Petr Bína, který má jako kytarista, zpěvák a výhradní autor hudby na svědomí příjemný jazz-rock-funk-bluesový projev kapely. Jestli vám už toto něco připomíná, pak snad ani nemusíte vědět víc. Stačí, když místo Petra dosadíte jeho bráchu Zdeňka a máte -123 min., jako když vyšije. I když mi to budou jistě všichni členové kapely vyčítat a nebude to svědčit o mé novinářské výši, tentokrát si prostě neodpustím nevyužít paralely s bráchovou kapelou. Kluci to sice budou mít na talíři ze všech stran dvakrát a určitě je to bude pekelně štvát, ale díky mně tentokrát musicserver nebude výjimkou. Vím o tom a již dopředu se stydím. Ale pokusím se to alespoň vysvětlit.

Debutové album kapely, které nese název "Most Wonky", by se totiž mohlo klidně prodávat jako rare nahrávka z počátků Minut. Zní hodně podobně - jazz-rockové trio se sklony fúzovat leccos, s podobnou barvou i projevem hlasu i (doposud) jedinečným pojetím kytarové hry a la Bína. Můžeme si samozřejmě na jednu stranu říct, že to je naprosto skvělé, neboť, a to je jednoznačný fakt, kdyby všechny kapely hrály na svém debutu tak dobře, jako Double Bubble, dýchalo by se nám všem o poznání lépe. Na druhou stranu musí ovšem nastoupit argument protichůdný - proč bych měl investovat svůj drahocenný čas či dokonce ještě drahocennější peníze do něčeho, co už dávno dělá někdo jiný a minimálně vzhledem ke zkušenostem o nezpochybnitelný kus lépe?

Odpověď na tuto otázku a zároveň na celé to dilema je pro mě jednoznačná. Žádný takový důvod není. Pochopitelně dokážu vstřebat námitky, že to přece není úplně stejné. Ano, občas to zní trochu víc popově, občas se mi zdá, že slyším polohy, které znám spíš od Support Lesbiens, a i kdyby nic, jsou to na každý pád jiné písničky. Ale ouha, Double Bubble se liší zrovna tam, kde bychom si to nejmíň přáli. Proti Minutám totiž výrazně ztrácejí na úrovni textů a hlavně na tom nejdůležitějším - na síle písniček. Jen málo z nich má nápad, který v krásných a příjemně plynoucích vodách "Most Wonky" vyskočí na povrch, abyste si všimli, že už album skončilo. A když už se tak stane, musí to být něco extra, jako například poslední píseň celého alba, s nadsázkou do country položené "Shake". Protože ta se jako jedna z mála něčím liší.

Takže nakonec je to vlastně pořád o tom jednom. Pokud chcete uspět, musíte se lišit. Osobně vůbec nepochybuji o tom, že Petr a jeho kumpáni cítí muziku přesně tak, jak ji hrají, a naprosto jim v tomhle ohledu věřím. Také jsem dalek toho označit jejich produkci za podprůměrnou. Ale Double Bubble mají obrovskou smůlu v tom, že přesně takhle to už dělal (a dělá) někdo před nimi. Ještě větší smůla je to, že je to Petrův brácha, což dává velký argument mnoha nevěřícím Tomášům, aby i nadále nevěřili. Ale zdaleka největší smůla je, že -123 min. to dělají prostě líp. A já nevidím důvod, proč bych měl v tom případě Double Bubble poslouchat. Zbývá jen doufat, že to klukům dojde a vydají se jinudy, protože tahle cesta, alespoň pro mě, nikam nevede. Pokud jim to však jejich muzikantské svědomí nedovolí, věčná škoda několika talentů.

CD k recenzi poskytla kapela Double Bubble.

Album: Double Bubble - Most Wonky
Hodnocení: 6/10
Celkový čas: 44:09
Skladby: Morning Tricks, The Sham, My Only Mine, Greek One, Cette Situation, Jim Abraham, Garden, What About, I Wonder You Can Play, X-Ray Machines, Soon, Yesterday's Skies, Shake