Wanastowi vjecy většina lidí chápe jako bokovku Roberta Kodyma a P.B.Ch. Své desky totiž vydávali tehdy, když domovská skupina Lucie odpočívala a její frontman David Koller pracoval buď na své sólovce, nebo třeba na projektu Pusa. Po "Hračkách" a následujícím výběru "Ty nejlepší věci" se zdálo, že se Wanastowi vjecy rozpadly. Zatímco Koller si vesele pracoval na jedné desku za druhou, o Vjecech nebylo ani vidu, ani slechu. Po celých šest let. V létě se ale na oficiálním webu Wanastowek objevil příslib, že prý bude deska! "Torpédo", energií nadupané album, které má ambice stát se tím nejlepším, co kdy kapela vydala. O tom, jak vznikalo, jsem se poslední říjnový pátek bavil s Robertem Kodymem a P.B.Ch.

Wanastowi vjecy vydávají po šesti letech novou řadovou desku "Torpédo". Proč jsme na ni museli čekat tak dlouho?

P.B.Ch: Zjistili jsme, že není dobrý sedět na dvou židlích. Já jsem jeden čas seděl jenom na jedný židli, a to je mnohem lepší. A když jsem sledoval Roberta, jak musí sedět na dvou židlích, tak jsem si říkal, že to asi nemá moc jednoduchý, protože natáčel třeba desku "Pohyby", pak jel na zkoušku Vjecý, a ta přetíženost prací není prospěšná pro muziku ani pro člověka. Psychická pohoda je podle mně základ všeho.
RK: Ta se potom dá přenést i do té hudby a o to nám jde. My jsme se teď do nové desky snažili narvat hodně energie jako nikdy předtím, takové, která bude silná, ale zároveň pozitivní. Spousta jiné tvrdé rockové hudby vzniká v negativních frustracích a s tím my nechceme mít nic společného. Chceme být pravý opak.

Na "Torpédo" jste prý připravili 40 písniček, z nich jste asi 25 natočili a na desku se jich dostalo 14.

RK: My jsme nenatočili pětadvacet věcí. My jsme z těch čtyřiceti vybrali dvacet pět a říkali jsme si - tak tyhle všechny věci by mohly bejt na naší desce. Pak jsme vymysleli, že vydáme po šesti letech rovnou dvojalbum. To nám připadalo jako bezvadnej nápad, ale pak jsme si oprávněně řekli, že v dnešní době, kdy lidi nemají vůbec na nic čas, by si to nikdo pořádně neposlechl a to se nám prostě nelíbilo. Já dvojalbum v kontextu dnešní doby vnímám, jako když se dvěma prstama tlačí do polystyrenu. A když se tlačí jedním, tak je to prostě větší ďoura.

Vrátíte se někdy v budoucnu k těm nevybraným písničkám?

RK: Já myslím, že jo. My jsme vybrali dvacet pět podle mně skvělejch věcí.
P.B.Ch. Já už se k nim dokonce vracím. Některé věci, u kterých je mi líto, že by nespatřily světlo světa, dám na svoji sólovou desku.

Sólovou desku jsi začal připravovat ještě před natáčením "Torpéda"...

P.B.Ch.: Ano, mám ji roztočenou a více než z poloviny hotovou. Před dvěma lety jsme dohráli poslední koncert s Lucií. Robertovi jsem říkal, jestli by nešel dělat desku s Wanastowkama, ale on v té době neměl čas nebo dělal něco jiného, nevím, co dělal, to by řek sám...
RK: Spal jsem.
PBCH: ... A tak jsem začal točit tu svoji desku, protože mně hrozně chybí skládání, dělání hudby a nahrávání. Začal jsem to připravovat doma, něco ve studiu Sono, nahrál jsem tam bubny a základy. Dělal jsem to asi tři čtvrtě roku s velkýma přestávkama. Pak přišel kolizní stav v Lucii, kde jsme se nedomluvili na další práci. Neshody byly takového rázu, že neumožňovaly další pokračování bez toho, abychom navrhli pauzu. No a jak se ta situace vyvíjela, tak mi z jisté firmy navrhli, jestli by nebylo lepší teď, když nebude Lucie vydávat desku, udělat Wanastowi vjecy. A mně se to líbilo. Sólová deska je taková okrajovější záležitost, kde může člověk ventilovat umělečtější záležitosti, které v kapele, která má nějakou tvář, dělat nechce. A tak jsme se s Robertem domluvili, že uděláme toto "Torpédo". Tenkrát jsme tedy ještě nevěděli, jak se bude deska jmenovat.

Podobná situace byla někdy v roce 1995. Ty jsi tenkrát, Roberte, sliboval, že vydáš sólovou desku a pak jste radši natočili album "Andělé". Myslíš ještě někdy na svoji sólovku, nebo je to nápad, který už přešel?

RK: Já jsem začal začátkem roku 1995 pracovat na své sólové desce a to byla fakt zvláštní situace. Nedal jsem si žádnej termín ani žádný hranice a mantinely a dostal jsem se do takový nádherný situace stylový bezbřehosti. Tak jsem to vzal ze široka, ale vlastně jsem tu desku ještě neměl hotovou a najednou jsem cítil, že mě to nebaví, že mě to nenaplňuje dělat tak dlouho sám. Já jsem na tý desce dělal skoro rok a chtěl jsem, aby ještě zrála. A zastesklo se mi po Wanastowejch vjecech.

Písničky z "Torpéda" by se daly rozdělit do tří skupin. Největší množinou by byly lovesongy, pak je tam také docela dost politicky zabarvených věcí, takových protestsongů.

RK: Já myslím, že je to tak přirozený. Když si spolu sedneme a budeme si povídat o životě, tak dojdeme k lásce a pak dojdeme k politice. Mně se líbí sbírka moravských národních písní od Františka Sušila, kde jsou ty stovky písní členěny do určitých témat. Jsou tam písně milostné, písně náboženské, písně vojenské... Ty naše písně by tam šly přesně zařadit. Písně, které vznikají podle toho, jestli nás u srdce něco hřeje nebo pálí a píchá. Tys říkal lovesongy a protestsongy – co by byla ta třetí oblast?

To by byly předělané věci.

RK: No jasně, to jsou takové bonbóny.

Znovu jste nahráli "Myslím na Tebe", kterou jsi nazpíval s Janou Kirschner na desce "Pelikán". Už tenkrát jsi uvažoval o tom, že písničku zrockovatíš a nahraješ znovu?

RK: Málokdo z fanoušků Wanastowejch vjecý desku "Pelikán" a tu píseň v původní podobě zná. Já jsem byl tenkrát překvapenej tím aranžmá, ve kterým se na desce "Pelikán" udělala. Jana mi poslala tu písničku – nějakej demosnímek, kde jenom zpívá a hraje na španělku. Mělo to jiný tempo a já jsem ji cejtil hodně rockově. A pak jsem byl vlastně překvapenej, co že se tam děje, nějaký funky a latinská hudba. Já jsem se tomu nijak nebránil, protože mám rád veškerou hudbu. Mám rád i dechovku. Někteří lidé jsou na ni vysazení, ale já si myslím, že dechovka je úžasná. No a tak jsme to natočili a mně to v tý hlavě nějak zůstalo. Pak tam ještě zůstalo to, že jsem byl překvapenej, jakej krásnej text mi Jana ušila na tělo, jak se do mně dobře trefila.

Další písnička, která mně zaujala, se jmenuje "Slečna Anna je za vodou". Je o lásce a smrti. Téma smrti se ve vaší tvorbě objevuje poměrně často. Čím to je?

RK: To téma je nám velmi blízké, protože kdyby nebylo zrození, tak bychom tu teď neseděli. Kdyby nebylo lásky, tak bychom tady taky teď neseděli. No a my tu teď sedíme, byla ta láska, bylo to zrození a víme že stoprocentně přijde i ta smrt. Taková krásná jistota, která je v Evropě po posledních několik set nebo tisíc let zbytečně démonizovaná a je vnímaná negativně. Smrt je krásná věc. Samozřejmě tady v té písničce lze najít možná nějakou podobu tragické smrti, ale neberte to doslova.

Roberte, tobě se před půl rokem narodilo miminko. Jak moc tě to ovlivnilo? Musel to být pro tebe obrovský zážitek.

RK: Ano, je. Ale je to velmi těžko sdělitelné, nejsem schopný to popsat. Já jsem si všiml, že když se nám narodilo miminko, tak najednou začalo svítit slunce ve mně mnohem víc a najednou jsem seděl a psal jsem jednu písničkou za druhou, ani jsem nevěděl kde se to vlastně bere. Všechno je od té doby nějaké lepší.

Na jaro plánujete velkou šňůru - chcete hrát v menších sálech, nebo ve velkých halách?

RK: Chceme dělat co největší haly. V tom našem řemeslu chceme přinést kvalitativně to nejlepší, a to se nemůže odehrávat v klubu. Chceme velkou show, velká světla, velkou aparaturu, velké projekce, velkou pyrotechniku. Je to i proto, že jsme všem našim příznivcům fakt něco dlužní a chceme jim přinést maximum toho, čeho jsme schopní.

Nechybí vám hraní v klubech? Když jste zkoušeli v Malostranské besedě, tak jste tam vždy na oplátku odehráli koncert a byla tam vždy úžasná atmosféra.

RK: Hraní v malinkých prostorech je nádherný pro svou intimitu. Je to něco úplně jiného, ta hudba chutná jinak. Těžko ale může člověk v jedné kapele být zároveň klubová a stadiónová kapela. To nejde.

Je pravda, že jste si desku "Torpédo" nechali vylisovat v různých lisovnách a pak jste vybírali tu, která má nejlepší zvuk?

RK: To byl nápad našeho producenta Pavla Karlíka ze studia Sono. Studio Sono je na velmi vysoké úrovni. O tom svědčí to, že mezi jeho klienty patří Julian Lennon, David Bowie, Limp Bizkit nebo teď hned po nás tam nastoupila kapela Living Colour. Pavel Karlík má kontakty na producenta Rolling Stones Dona Wase a od něj se dozvěděl právě tenhle trik. Matrice, ze které se lisujou desky, se jmenuje glassmaster a trik je v tom, že se těch glassmasterů nechá vyrobit víc a z každého se udělá jedna kopie. A ty se pak mezi sebou porovnají a tím se zvolí ten nejlepší a z toho se potom lisují desky. Tak jsme to zkusili a je to fantastická zkušenost, protože to opravdu funguje. My jsme si celou dobu říkali, jestli to bude velký rozdíl, báli jsme se, že to třeba ani nepoznáme, ale pak jsme přijeli do studia, poslechli jsme to a bylo to jasný. Tenhle je trošku horší, ten je docela dobrej, ale není to ono, ale tenhle je nejlepší. Takže jsme určili tady ten, číslo dva, z toho listujte naší desku "Torpédo".

Opravdu je ten rozdíl slyšet?

RK: Jo, je to slyšet. Lidi ze Sony BMG nám to začali zařizovat ve fabrice, která je v Německu někde za Düsseldorfem a oni tam na to nejsou moc zvyklí. Ani v Evropě se to nedělá moc běžně. Takže tam kolem toho bylo takový haló a oni se hodně snažili, aby to bylo co nejlepší. Z toho plyne, že když se pracovníci moc nesnaží a nemají vše dobře nastavené, tak člověk nahraje desku, se kterou si dá spoustu práce, a oni mu ji vylisují a ta deska má pak horší zvuk, což je škoda.