V sobotu 1. února se do pražského Rudolfina vrátí unikátní představení. Ve Dvořákově síni se uskuteční projekce filmu Karla Zemana "Čarodějův učeň" za doprovodu herců Karla Dobrého a Davida Švehlíka a také orchestru Českého rozhlasu. Původní partitura se přitom ztratila a zrestaurovat ji musela skladatelka Zdeňka Košnarová.
Kdy a kde vznikla myšlenka ke stvoření tak komplexní partitury, jakou je "Čarodějův učeň"?
Myšlenka nevzešla z mé hlavy, byl to návrh od týmu, který měl nápad uvést
Čarodějáka s živým orchestrem. Stalo se tak v roce 2016, šest let před realizací této myšlenky. Vzala jsem si do batohu na pouť do Santiaga de Compostela MP3 s nahrávkou a rozhodovala se a nevěděla... Spíše jsem věděla, že nemám patřičný čas ani energii.
© Čarodějův učeň Co vás tedy nakonec přimělo se do díla pustit?
Je to jednoduché. A vlastně složité. Když nebudu tvořit vlastní kompozice, budu mít na "Čaroděje" čas. Pokud by se mi podařilo, samozřejmě v rámci mých omezených schopností, zapsat hudbu geniálního skladatele Františka Belfína, padlo by moje skladatelské vzdělání na úrodnou půdu. Aspoň bych to mohla nějak takto světu vrátit.
Kdy jste tedy na partituře začala doopravdy pracovat?
Byla tam dlouhá prodleva, musela jsem nejprve splnit různé jiné úkoly, doopravdy jsem začala v roce 2020.
Ráda bych se teď zastavila u slova pracovat. Mám tomu rozumět, že jste nějakým způsobem upravovala Belfínovu partituru?
To by byla procházka růžovým sadem. Původní notové materiály se ztratily, Čarodějův tým nenašel jediný zápis, jediný part, ze kterého bych mohla vyčíst alespoň metrickou (v jakých taktech hudba probíhá) strukturu tak objemného díla.
To znamená, že jste musela zvolit jiný postup. Jaký?
Od Čarodějova týmu jsem dostala videonahrávku (ta, která je na YouTube) a kvalitní sluchátka. Notový papír, tužky, gumy a strouhátko jsem zakoupila v papírnictví. Uši mám svoje.
© nedori Takže jste poslouchala a zapisovala na papír?
Ano, jiná možnost nebyla. Přiznávám, byla to zatím moje nejtěžší a nejrozsáhlejší práce tohoto druhu. Při opakovaném poslechu jsem zjistila, že na některých místech jsou k orchestru studiově přimíchány další nástroje, musela jsem se rozhodovat, jak tyto části vyřešit bez nich. Velmi těžké bylo
stahovat hudbu, která zní pod dialogy herců. Musela jsem se maximálně soustředit, dialogy nevnímat a slyšet jen hudbu. Další obrovskou výzvou byla časová složka. Během filmu se neustále mění tempo tak, aby hudba přesně odpovídala dění na plátně. Stopky a metronom se staly nezbytnými pomocníky.
Nebylo to všechno, o čem mluvíte, příliš veliké sousto pro jednoho člověka?
Bylo. Po prvních osmi minutách (ze sedmdesáti čtyř) jsem se rozhodla, že tento úkol přenechám někomu jinému. Člověk míní, osud... V tu dobu jsem šla na kávu s jednou kunsthistoričkou. Ta se ptala, co píšu. Řekla jsem jí, že jsem právě přestala psát hudbu k "Čarodějákovi", že na to nemám. Ona odvětila:
"Naprosto ti rozumím, ale...! Kdybys změnila názor a práci dokončila, obnovila bys obrovské kulturní dědictví mezinárodního přesahu, Karel Zeman je světově proslulý režisér." Její slova mi nedala spát. Zkusím to ještě jednou, řekla jsem si. Práce se najednou zdála poněkud lehčí. Už jsem na to velké sousto nebyla sama. Věděla jsem, že mi někdo drží palce.
To jsme pořád ve kterém roce?
2020.
© nedori Premiéra proběhla až na konci roku 2022.
Ano. Celý proces stahování, zapisování, neustálého opravování a vylepšování partitury trval dva roky. Vytvořila jsem si takový pěkný režim. Za den dvacet sekund hudby, za tři dny minuta, za šest dní dvě minuty, sedmý den odpočinek. Zakázala jsem si poslouchat, co všechno je ještě přede mnou. Soustředila jsem se každý den pouze na aktuálních dvacet sekund. Jinak bych zešílela. Takto jsem postupovala při prvním
nástřelu. Při druhém a třetím poslouchání už jsem pracovala s většími celky, řešila jsem instrumentaci, výraz, dynamiku.
Jaký jste měla pocit, když jste vše dokončila?
Pochyby. Velké obavy a pochyby, kterých mě zbavil dirigent Jan Kučera, když si partituru přečetl.
A jak jste spokojena s výsledkem, který jste slyšela na premiéře v Rudolfinu před dvěma lety?
Nevím, jak to popsat, abych nesklouzla do nějaké patetické roviny. Jedno je ale jisté, kunsthistorička měla pravdu. Pod taktovkou Jana Kučery ožilo významné kulturní dědictví naší země.