Přiznám se bez mučení, že Hawthorne Heights jsem poznal v červenci, možná v červnu. Nejdřív jsem si je progoogloval, našel si o nich něco na allmusic.com a pak se rozhodl vzít si jejich nové album, v pořadí druhé, "If Only You Were Lonely". Psali, že to je post-hardcore/emo-pop. Jasně, říkal jsem si, že to bude možná sračka, že to bude uječený melopunk, který nesnáším jako máloco. A realita? Prvních pár poslechů mi hlavou šlo "Do prčic, vždyť to je přesně ten blábol..." Cítil jsem se jako nevěřící Tomáš: ne a ne si přiznat, že já vůl zase v dobré víře kývl na pitomost a že se s tím budu muset nechtě popásovat. Umírněné, jen jakoby ostré kytary, vokál ze střední školy, povinné hitíky. Zdálo se to být průšvih. Jenže pak jsem si začal uvědomovat, že totálně v pytli to ještě není. Hawthorne Heights se mi začali dostávat pod kůži.

Nikdo ode mě nemůže čekat, že z "If Only You Were Lonely" udělám skvostný zázrak, výtvor hodný bronzových bust, Železného 98,48 metrů v muzice. Moje nedůvěra k hudbě Hawthorne Heights v podstatě trvá, jen má jiné kontury. Vydávají na vyhlášeném labelu Victory Records, kde vedle nich dlí třeba Silverstein, The Forecast, Aiden, dříve i Taking Back Sunday. Poslední neuvádím náhodou - spolu s "If Only You Were Lonely" mi přišlo i "Louder Now" od Taking Back Sunday a tyhle dvě bandy jsou stěží odlišitelné - když si jejich písně pouštím v mp3, těžko poznám, která je která. A to je prostě problém.

Ono to zatím vypadá, že Hawthorne Heights jenom haním. Důvod, kvůli němuž je nechci potopit, je, že stejně jako se najdou lepší, byť stále zaměnitelné skupiny v trash-metalu, platí podobná pravidla i zde. A hlohové výšky přesně tohle jsou. Jejich melodie, pokud byste si odmysleli post-grungeové riffy, snadno mohou aspirovat na popovou uhrančivost. Zpěvák občas přeskakuje do rádobymetalových poloh, ale jelikož správně tuší, že vyřvaný hlas není jeho silnou stránkou, nedělá to tak často jako kolega ze Silverstein. Když posloucháte pecky Hawthorne Heights "This Is Who We Are", "Saying Sorry" či "Breathing In Sequence", máte zvláštní pocit: slyšeli jste je už dřív, vlastně na nich není nic překvapivého, ale svým způsobem vás chytnou. V tom je asi kouzlo Hawthorne Heights, že jim prostě věříte ten jejich v podstatě popík.

Kdo někdy viděl fotografii Hawthorne Heights, ví, že ti čtyři kluci mají ksichtíky středoškoláků, takových nevinných maníků, kteří prostě z garáže skočili rovnou do studia. A právě tohle nadšení, kombinované s nepopíratelným talentem k poctivému řemeslu, vás utvrdí v tom, že "If Only You Were Lonely" je vlastně příjemná deska. Takže pokud máte rádi české Clou, ujíždíte na melopunkových aranžích, rádi čas od času poslechnete náznak HC a hlavně se nechcete trápit se složitými rockovými strukturami, jsou pro vás Hawthorne Heights dobrou volbou.