Je tu nová kytarová deska. Zase. A zase je skvělá. A zase je skvělá jen pro mladý, co házej' spíš patkou, než aby si na hlavu patlali tuny gelu a potili se v posilovně. Druhá deska The Futureheads se jmenuje "News And Tributes". Nabízíme vám pohled na ni. Pohled tak trochu jíný, odlišně napsaný.
Je sedmnáctého července 2006, přicházíš do jednoho z nejzaplivanějších londýnských rockových klubů. Chce se ti brečet při návalu všech vzpomínek na tenhle pajzl. Na sentiment a podobné věci tě nikdy neužilo, ale teď. Je to strašně silný. Odjíždíš pryč. Za pár hodin ti letí letadlo, ale sems ještě přijít musel. Ne jako musel, ale prostě musel. Je to něco jako ta hláška z toho oblíbeného filmu:
"Já musím domu. - Ale vždyť jsi doma," a nemůže přijít nic jinýho než slzy. Předtím i teď. Zase jseš doma. Chtěl jsi to ještě vidět, než si v tom nejsnobštějším obleku od Bosse sedneš do letadla mířícího do Washingtonu. Washingtonu D.C. Washingtonu D.C., kde děláš
really good business.
Když jsi byl menší a chodil s babičkou okolo na procházky, vždy ti říkala:
"Johnny, tomuhle místu se musíš vždy vyhnout". Nejdříve jsi to neřešil a vše odkýval. Později, při poznávání světa to bylo jiné. Chtěl jsi znát to, co ti bylo zakazováno. Ptal ses, zjišťoval jsi. Asi ve čtrnácti ti doma řekli:
"To místo na 74th Avenue je rockový klub. Pamatuj si - rock'n'roll je o drogách, alkoholu, zvrhlém sexu a dělání necíleného randálu". Randál, drogy, alkohol a sex - co může dospívajícího floutka lákat víc? Co ho může více osvobodit od školní uniformy (jsme v UK ne?), jakoby slavnostních čajových dýchánků s příbuznejma, který z celýho srdce nesnášíš, než něco, čím TI všichni hluboce opovrhujou? Všechno to - bejt dokonalej, dobrý známky, bejt čistě oblečenej a neudělat rodině ostudu - tě ničí. Co by si maminka počla, až půjde se zazobanejma kamarádkama nakupovat po nejnoblesnějších buticích na nejširším bulváru v Londýně, kdyby se vědělo, že její syn je, ehm, rocker?
Rodiče jednou na týden odjeli, byl jsi sám doma. Oblíkl ses, co nejhůř to šlo, a vyrazil jsi. První pivo, první holka, první trip. Netrvalo to dlouho a byl z tebe pankáč. Zdi v pokoji polepené plakáty
Sex Pistols,
Buzzcocks nebo
Ramones a to
Nirvana měla vlastně ještě přijít. Domácí hádky - táta nad tebou láme hůl, odsoudí tě a říká něco o tom, že ztratil syna a taky:
"Táhni z domu, ty nevděčníku." Máma jen celé noci brečí, protože neví, co dělat. Má pocit, že výchovu nezvládla a že vše, co doposud dělala, bylo naprosto zbytečné. Nikdo vlastně nechápe, že ty ses jen osvobodil od všeho, co tě dusilo a svazovalo. Že jsi jen začal dýchat a žít. "Anarchy In UK" jako hymna. "Never Mind The Bollocks Here's The Sex Pistols" jako bible.
Vlastně jsi v tom klubu teď ani nebyl. Jen sis u benzínové pumpy cestou na letiště mezi Coca Colou, bagetama a cigárama koupil novou desku nějaké mladé kapely.
The Futureheads, prej už druhá deska a indie kytary. Taky sis vzal z domu knížku a náhodou z ní vypadaly nějaké fotky z toho klubu. Ty fotky + nová deska v discmanu to v tobě všechno vyvolalo - ta muzika je skoro jako zrychlenej soundtrack tvýho vzpurnýho mládí - jen v trochu mlhavý podobě. To album je totiž dobrý, asi tak jako se místo víkendu s rodičema něčím sjet s kámošema a až do rána řádit v klubu s holkama. Jsou to špinavé hitovky, retro doby, kdy jsi poznal vše, co stojí v životě za to. Jen v moderním kabátě, celé ti to připadá takové chudší - trošku odvar. Zvuk plochej, nic moc nápady. Slušnej bordel kluci dělaj', zpěvák to docela umí a tak dále, to ale přece není důležité. Kapela, která se poslouchá pod vlivem nebo ve chvílích absolutní lhostejnosti. Jinak to je o ničem. A jak ses doslechl, tak debut zněl skoro stejně. Ty hodiny v letadle byly úžasné, osvobozující, prostě bylo krásný být zase aspoň v duchu na chvilku punk-rock indie boy. Když se tak zamýšlíš, dochází ti, že rock'n'roll dětem, až je budeš mít, zakazovat nebudeš, jen možná doufáš, že je víc bude bavit MTV. Vystupuješ z letadla a zase se ti chce brečet - uvědomuješ si, že jsi stejnej jako vaši. Starej a nudnej.