Je opravdu málo hudebních osobností mimo jazzovou scénu, které "trpí" takovým skladatelským respektive muzikantským přetlakem jako Ir Van Morrison. V této produktivitě se v klidu vyrovná i Princovi, který také razí zásadu co rok, to nová deska (i když samozřejmě úplně do puntíku ji neplní). Stejně jako Prince i Van Morrison oplývá různorodým žánrovým zaměřením a nebojí se stále překvapovat své příznivce. Jednou natočí swingovou desku, rok nato si střihne něco z world music a pak se ponoří třeba do jazzu anebo třeba do country, což je přesně případ novinky "Pay The Devil".

Není žádným velkým tajemstvím, že americká country vznikla v podstatě mutací irské lidové hudby, kterou do Států zavlekli přistěhovalci. Za tu dobu se samozřejmě vyvíjela a opět se vracela k různě hlubokým kořenům. V posledních letech právě jakési country obrození zase nastává a spousta country hvězd míří někam k hillbilly. Do podobných vod, tedy do jakéhosi tradicionalismu, zamířil i Van Morrison. Na "Pay The Devil" skládá poklonu generaci country zpěváků, mezi které patří Hank Williams, George Jones či Webb Pierce. Většina písniček na desce jsou převzaté věci, které už mají nějaké to desetiletí za sebou, pouze tři z nich pocházejí z pera Van Morrisona a nutno říct, že jsou těžko rozlišitelné od těch ostatních. Snad se jen více stylově blíží k honky-tonk než k hillbilly.

Van Morrison pojal celou desku v dosti historizujícím stylu s kapelou poskládanou z muzikantů, kteří rozhodně nepatří do světové špičky. Dokonce si myslím, že lecjaká česká country formace by Morrisona doprovodila stejně, ne-li i lépe. Zkrátka nečekejte žádné individuální super výkony. Ovšem, jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Díky nevýraznému hudebnímu doprovodu daleko ostřeji vynikne Morrisonův surový hlas, který celou desku dostává do velice exkluzivních pater mrakodrapu zvaného country music. Jeho hlas je hodně netypický pro tenhle styl hudby, ale rozhodně nelze napsat, že by k němu neseděl Navíc do písniček výborně přimíchává i další styly jemu vlastní, jako je soul či blues. Není jednoduché z desky vypíchnout nějakou konkrétní skladbu, všechny písničky mají něco, čím jsou zajímavé, ať je to třeba aranžmá, nálada či Morrisonovo zvláštní pojetí.

Mnozí recenzenti píšou, že je toto pro Vana Morrisona velice netypická deska, avšak já si toto tvrdit nedovolím. Mě by spíše zajímalo, co je pro něj typické. Morrison je takovým hudebním chameleonem, že je těžké určit, které zbarvení je pro něj charakteristické. V tuhle chvíli si prostě nasadil stetson a jal se hrát a zpívat country, jak jej cítí on. Na "Pay The Devil" potvrzuje svým způsobem fakt, že tahle hudba pochází z jeho rodné země - v podstatě ji zvládá minimálně stejně dobře jako většina amerických interpretů. Možná i daleko lépe.