Co se stane, když se spojí rapper a zpěvák Cee Lo a DJ Dangermouse? Vznikne megahit, jaký se během roku vyloupne jeden, maximálně dva, protože jen málokterá skladba dosáhne úspěchu v Evropě i ve Spojených státech (o ostatních zemích, resp. kontinentech nemluvě). V Británii se singl dokonce stal vůbec prvním, který dobyl žebříček jen na základě internetových downloadů. Úspěšná skladba ale není vše, je třeba úspěch potvrdit celou deskou, aby kapela po pár měsících neupadla do zapomnění. Soudě dle hlavní recenze na musicserveru z klávesnice Karla Veselého se to Gnarls Barkley povedlo, velmi podobné názory sídlí i desítka redaktorů našeho serveru v makrorecenzi. Všichni se shodují v tom, že deska je výtečná, liší se jen v detailech. Tak do nich!

Lukáš Franz - 7/10

Je vedro, všechno se na mne lepí, automaty svítí červeně a já musím napsat recenzi na Gnarls Barkley. Jak tohle asi dopadne? "Crazy" je hitovka od prvních vteřin, Gnarls Barkley to do vás hrnou hned od začátku. Tak to má být, tak to všichni chceme - žádná gradace, jenom nahodit promítačku, šlápnout na krk a nenechat nadechnout. Kdyby ta deska měla o pár minut míň, což by ale vzhledem k faktu, že se stopáž sotva převalila přes půlhodinku, mohlo zdát divné, bylo by to super! Co super, nejvíc by to bylo. Otisk podrážky na krku, přesto žádný trvalý následky. Jenže ono to všechno začne uprostřed strašně nudit, kór v tomhle neřestným horku, kdy si neustále odlepujete spodní prádlo z míst, o kterých se mezi slušnejma nemluví. Prostě jim spadne řetěž, noha zatlačí trochu víc, dusí to. Ale pak - jako když starší brácha trápí mladšího polštářem, a když už vidí, že jde do tuhýho, přestane. Mladýmu se uleví, že to byla jenom hra. Líbí se mi tu dost tracků, nějaký bych ale nejradši ze stříbrnýho disku vyškrábal propiskou. Ale popravdě řečeno, nevím, co na tom všichni máte. To je vedro...

David Věžník - 7/10

Je to fakt takovej problém ohodnotit jakoukoliv desku? Naposled Gnarls Barkley. Jak to hraje, tak má člověk pocit, jestli on ten Dangermouse nepatří mezi ty přeceňované producenty (osobní problém s Gorillaz), ale ten pocit zase hned vystřídá pocit, že ono to zprodukované není vůbec špatně. Vlastně to zní dobře - trochu retro, trochu progres, dosti chytlavosti, hodně vkusu. Důkazem budiž, že "Crazy" prorostl dokonce v podstatě celým českým rozhlasovým éterem, takový to je hit. "St. Elsewhere" je deska pestrá, přesto se držící určitých zvukových mantinelů, takže nepůsobí přeplácaně. Překvapí punková stopáž u skladeb, které se zdají být nedořečené ("Online"), vůbec všechny tracky jsou krátké, přesto jako by v druhé půli album ztrácelo dech a natahovalo se. V globále jde o promyšlený počin (myslící na booklet a na takové zvukové detaily, kdy se na začátku desky cosi roztočí a na konci se to dotočí). Subjektivně se v přehrávači nebude motat zas až tak často, objektivně se ale na krabičku prášit taky moc nebude. A má-li tahle známka přispět ku směrování rozhlasové hudební dramaturgie, nechť to je krásná sedmička.

Jaromír Koc - 7/10

Když jsem si poslechl album Gnarls Barkley poprvé, přemýšlel jsem nad tím, zda to páni Burton a Callaway myslí vážně. Když jsem desku poslouchal podruhé, potřetí, a pak znovu a znovu, pochopil jsem, nejen že to vážně myslí, ale přesně ví, čeho tím chtějí docílit - provokaci. Dobře připravenou a správně cílenou! A vede se jim. Tento hudební hybrid, který zní jako kříženec Gorillaz a OutKast, má obrovský potenciál, jenž nestaví pouze na hitu "Crazy". Tato píseň požrala během krátké doby celou Evropu a mám malinko obavy, že nám za pár týdnů půjde na nervy. Zaplať pánbůh nabízí album hitů mnohem víc. Písně jsou sice dosti krátké, některé se pohybují třeba jen kolem minuty a půl, ale právě u Gnarls Barkley více než kde jinde platí, že míň je někdy víc. Hudební nápady jsou velmi neotřelé, zvukově je album taktéž dotáhnuté do poslední pídě a vokály a veškeré prezentované formy zpěvu/rapu/ječení mají rozhodně něco do sebe. Vlastně se ani nelze divit, neb produkce desky se ujal sám Danger Mouse, který producentsky zastřešoval i Gorillaz. Na druhou stranou právě ta pestrost a někdy až příliš bláznivé hudební experimenty z alba dělají jakousi nepříliš kompaktní tříšť, která pro mne bohužel nefunguje jako celek. Možná je to záměrné a ostatním posluchačům to i vyhovuje, ale osobně mi to trošku ruší celkový dojem a ucelenost názoru. Velmi rád bych celou tuhle cirkusovou taškařici zažil na koncertě, věřím, že bych se bavil ještě o trošku víc, než při poslechu desky.

Ondřej Ručka - 7/10

Kam tuhle desku zařadit? Gnarls Barkley a jejich "St. Elserywhere" jsou jedním velkým audio experimentem a koláží, u které není jasné, jaký styl a záměr měli tvůrci, když skládali útržky dohromady, na mysli. Náznaky tam jsou, retro zvuk s progresivní produkcí (jak uslyšíte i na desce samotné) se ukázal jako voda na mlýn hitparád a na pokladničky posluchačstva a inu: "Proč ne?". Nikdo nebude tvrdit, že se v případě této nahrávky udála nějaká revoluce, i když ji leckdo předvídal, ale zvuk desky produkované DJem Dangermousem, si troufám tvrdit, zklamat nemůže. Už "Grey Album" bylo podle mě vydařené, nový Gorillaz byli skvostní a tenhle chlapec dokazuje i v případě Gnars Barkley, že prostě umí. A Cee-Lo mu zdatně asistuje. Pro letošní léto to pak znamená příjemný poslech, který saturuje požadavky po kvalitě i líbivosti. A proč ne?

Pavel Parikrupa - 7/10

"St. Elsewhere" je nevšední deska. Ne že by byla perfektní, protože také obsahuje pár slabších míst a žádná další skladba není tak jasný obrovský hit jako "Crazy", ale není tuctová ani nudná (a navíc obsahuje trochu úchylné texty - "Necromancer" vede). I milovník kytarovek, pokud nemá v hlavě úplně vymeteno, by měl ocenit gejzíry nápadů, samply, zvuky a míchání hudebních motivů. Dnes už je těžké přijít v populární hudbě s něčím úplně novým a Gnarls Barkley se to celkem daří: nabízejí něco jako bizarní elektronický soul a dokonce i gospel. Cee Lo je úžasný zpěvák s hlasem Wilsona Picketta, jen ty prapodivné texty zpívá a deklamuje v doprovodu moderní skládanky ze starých součástek, vyhrabaných kde se dalo. Stopáž pod třicet osm minut je tak akorát, protože při delším poslechu by se vám z téhle koláže hrající všemi možnými barvami mohla trochu zamotat hlava. Každopádně Dangermouse je obdivuhodný muzikant - a slovo "muzikant" zde je zcela vědomě a záměrně.

Ondřej Pravda - 8/10

Výborná lekce toho, jak být moderní a přitom staromilský. Staré ingredience smíchat a podpořit modernějšími beaty. Přitom skoro každou skladbu pojmout trochu jinak, takže i díky velmi rozumné délce jednotlivých písniček i celku deska utíká jedna radost. Může to být nedostatkem nápadů, nebo uspěchaností, ale pro mě je výsledkem přepnutí na jinou strunu v pravý čas. Gnarls Barkley tak dokáží udržet pozornost po celé album, tu vhodně zpomalí, tu přidají víc hiphopu, tu zrychlí. Takže se s kolegou Veselým opět neshodnem, zajímavé, že v bodovém hodnocení ano. Další důležitá věc - díky vokálům jde o písničky, ne jen samply refrénů, na což doplatilo mnoho jiných, kteří při okouzlení elektronikou zapomněli na nutnost přidat trochu života. Tady je ho díky "živým" nástrojům a soulovému vokálu, který se občas prostřídá s rapem, dost, čímž mohou GB evokovat Freakpower (místy lze slyšet i podobnosti hudební, i když GB nejsou tak našláplí). Deska opravdu není jen "one-hit wonder", ostatně i když je singl "Crazy" povedený, nemohu si pomoci, klidně by slušel Mobymu (s hostem) na "Play". To neznamená kopii, ale jsou tady i minimálně stejně povedené kousky. I když celkově už podobné věci zkusili jiní, Gnarls Barkley se podařilo vše vhodně zkombinovat. "St. Elsewhere" je záležitost, na které byste se mohli místy shodnout i s progresívnějšími prarodiči, což se u moderní hudby jinak těžko stane.

Luboš Kreč - 8/10

I když se považuji za rockera a taneční muziku poslouchám jen velmi zřídka, na Gnarls Barkley jsem se těšil. Singl "Crazy" mě dostal, broukal jsem si ho každou chvíli. Deska "St. Elsewhere" je pro mou maličkost navíc příjemným překvapením - trochu jsem se obával, že bude tepat celých čtyřicet minut stejným tónem a stejným tempem, ale drobné žánrové a vokální úskoky zajišťují solidní různorodost alba. Souhlasil bych sice s tím, že v závěru už CD působí takovým lehce vyčpělým, nebo spíš jakoby vyčerpaným dojmem, ale to je dáno suverenitou a veselostí předchozích minut. Jakožto člověk dance music a všemožnými remixy v podstatě netknutý musím přiznat, že Gnarls Barkley mi učarovali.

Radek Londin - 8/10

Když jsem se dozvěděl o nové kolaboraci Danger Mouse, mé srdce zaplesalo. Považuji ho za jednu z nejzářivějších producentských komet roku 2005, kdy svým polámaným jazzy stylem oblažil svět alternativního popu (výtečné "Demon Days" od Gorrilaz) i rodného hip-hopu (skvělé spojení s MF Doomem Dangerdoom) a ještě stihl přispět na několik počinů žánrových souputníků. Mám pro něho slabost, což se dá říct i o svérázné soulové mašině, zpěváku Cee-Loo Greenovi. Čekal jsem hodně a na rovinu přiznám, že příliš. Vzájemná chemie obou podivínů v zásadě funguje, nedočkal jsem se ale žádného překvapení - ono na prostoru něco přes dvě minuty, což je stopáž většiny miniaturek, na to není moc času. Přitom mí favoriti ze soulové historie nejdou většinou pod pět minut. Můžu se ztotožnit s hlavní Karlovou recenzí. Je to dobrý dortík, ale mohl být propečenější. Vyniká pár třešniček (hitovka "Crazy", můj favorit tanečním Motownem vibrující "Smiley Faces, "Who Cares?"), ale hlavní roli má schizofrenní atmosféra oscilující mezi spontánní radostí a nekonečnou smyčkou paranoidních sebereflexí, vyjádřená v povedených textech. Vlastně je to velmi chutný kousek instantního freakysoulu, který třeba přiláká některé posluchače v dalším pátrání historií obou podivínů, pro které není "St. Elsewhere" žádný pád, ale ani krok dále. Současný úspěch oběma upřímně přeju!

Radek Antl - 8/10

Tím coverem to kdosi vystih' s absolutní přesností. Spousta tvarů a barev, rozmanitých a přitom vkusně nakombinovaných, na malinkatém místě, kam moderní člověk chodí zírat, co všechno doma nemá. Vydá se tam zapařit do potrhlého, snad už po celé zeměkouli vyhlášeného diskobáru jménem "Crazy", ovšem - i když se na něj těší - ta veselka na předměstí ho příjemně zdrží. Zdrží a naláká vypadnout z toho báru - byť luxusního, přeci jen už trochu provařeného - do dalších koutů "St. Eslewhere", cool města, co žije vlastním životem a naplno. Je to vzrušující procházka, plná třpytek a rozsvícených světel i špíny a tmavých zákoutí, o nichž se v jiných cestopisech dočtete až až. Je to osvěžující procházka, při níž (nejen) omladina zvolá: "Ráj!" Procházka, která rozhodopádně stojí za to zvednout zadek. Jen škoda, že je krapet krátká. Možná i v tom je krása tohohle rajónu - jednoho to neucaprtá, má všechno pěkně po ruce, na jednom náměstíčku. I tak si ale myslím, že pár parcel navíc by "St. Elsewhere" sneslo, mazaní architekti Cee-Lo a Jazze Pha evidentně mají nápadů na rozdávání.

Benjamin Slavík - 9/10

Vezmeme to zostra hned úvodem.Gnarls Barkley je neskutečně mělký, povrchní produkt. Ovšem - rozhodně ne plytký. Od první do poslední minuty našláplý a nasáklý penězma, než cokoliv jiného. Je to business. Je to zábavný se snobskou perverzí naleštěný pozlátko z Las Vegas. Přehlídka těch nejpopovějších hitů, kterém jste kdy mohli slyšet. Přitom všude absentuje sebemenší vlezlost. Za poslední roky jsem v kategorii letní hit nenašel jedinou písničku, která by měla smysl - ten letošní (do jisté doby) hlavní aspirant od Boba Sinclaira tento trend naplnil bezezbytku - skutečně jsem tak hloupě splácaný blábol dlouho neslyšel. "Crazy" (UK single no.1) je jiná. Letní, tedy veselá pecka s nápadem. Zbytek alba naprosto důstojně dvojce na albu sekunduje. Lépe to zní, když jde o normální pop. Hipohopové pasáže působí moc tajemně, ne úplně jasně a jednoduše. V téhle desce totiž nic nehledám. Pustím si ji, když se pohádám s holkou, neudělám zkoušku, ale bude mě to štvát do té míry, že jsem jí promarnil čas a budu se muset učit znova. Od poselství a významů tu je rock'n'roll.